Sociál

Mikuláš Všelicha, novodobý romantický hrdina

Když jsem před dvěma lety začínal své studium marketingové komunikace a PR, na parkovišti před resortem, kde právě startoval seznamovák, se odehrálo osudové střetnutí. Z malého auta tehdy vylezla velká osoba, která změnila můj pohled na svět a do jisté míry i mě samotného. Tou osobou nebyl nikdo jiný než Mikuláš Všelicha, nadaný básník, skladatel, muzikant, zpěvák a vypravěč…

Miky se odmala věnuje hudbě. Přes bicí se dostal ke kytaře, ke které si vybudoval silný vztah, a dnes na ni dokáže vybrnkat jakoukoli možnou i nemožnou melodii. V roce 2009 se rozhodl se třemi kamarády založit vlastní skupinu a vznikli Paradogs. Sestava tří kytaristů a jednoho bubeníka se brzy rozrostla i o houslistu, což dodává kapele lehce exotický nádech. A jakou hudbu hrají? „Máme svůj styl, hrajeme inteligentní rock řízlej filosofickým punkem,“ říká Miky.

Pokračování článku Filipa Čecha najdete v novém Sociálu !

Jeden svět: Pomůžete sobě i jiným

Původně měla tohle být pouhá pozvánka na Jeden svět. Jelikož ale článek publikujeme až nyní, nepochybuji, že řada z vás už festival navštívila, stejně jako autorka tohoto článku. Těžko se mi tedy píše o tom, co festival nabídne, aniž bych se ohlédla za tím, co už jsme v deseti pražských kinech mohli vidět.

Tématem letošního 16. ročníku Jednoho světa je práce. Už od minulého týdne jste si mohli všimnout plakátů s výroky jako „Naplňuje mě,“ „Hledám ji,“ „Má mě v hrsti,“ apod., které se snaží tak všudypřítomné téma představit (doslova) lidsky. Pokud vás toto téma láká a rádi byste se nad vaším vztahem k práci zamysleli hlouběji, vyražte do jednoho z kin na německou dokumentární komedii S chutí do toho, která práci zobrazuje jako zdroj našeho štěstí i utrpení.

Momentky vs. Rudolfinum: Zapomeňte na pravidlo třetin

Corinne;Day, Kate 1990; zdroj: www.galerierudolfinum.cz

Pro člověka zvyklého na rozhodující okamžiky, vyvážené kompozice a přesnou práci se světlem bude výstava v Rudolfinu s názvem Only The Good Ones výletem do jiného světa. Do světa snapshotů, momentek, banálních okamžiků zachycených levnými kompakty zdánlivě bez nároku na status umění. Slovo zdánlivě je důležité – výstava Only The Good Ones, jejímž kurátorem je absolvent FSV UK Michal Nanoru, totiž zkoumá momentku jako svébytnou uměleckou formu.

Proto bude ten, kdo by ve velkolepých prostorách Rudolfina čekal snímky amatérů, které se náhodou povedly, zklamaný. Na zdech tu visí díla takových jmen jako je William Eggleston, Joel Meyerowitz nebo Nan Goldin. Nanoru, fascinován newyorskou uměleckou scénou, shromáždil snímky především z ní pocházejících fotografů, kteří se vědomě rozhodli momentkovou estetiku pro svá díla použít – a prezentuje proměny snapshotu v běhu času.

Cinema Royal: Vykašlete se na 3D. Zkuste film raději zažít

Jdete do kina, ale nevíte na co. Nemíříte však do ledajakého kina. Cinema Royal je projekt, který vás na jeden večer přemístí do jednoho z nesmrtelných filmů světové, ale i české kinematografie. Poslední, v pořadí už třináctá akce, byla přímo hustodémonsky krutopřísná. Promítal se totiž Vymítač ďábla. Uličnice Regan se přišla podívat také…

Stojíme na pražském Křížovnickém náměstí a společně s přáteli rozmlouváme, diskutujeme, polemizujeme, hádáme se a minimálně v myšlenkách osočujeme ostatní z blbosti. Nevědomost ale není blbost, zvláště pak v případě tohoto netradičního spektáklu, v jehož případě je nevědomost sladká. Tušíme, že uvidíme nějaký horor, ve kterém bude nebohé oběti škádlit nám prozatím neznámý démon. Předem jsme také obdrželi instrukce, abychom přišli zahalení, jak jen to půjde - ideálně do oblečení s nevýraznými motivy. Nějaké stříbrné šperky, kouzelné byliny nebo růžence prý také neuškodí. Kdo z toho ale má být moudrý? Víme toho skutečně jen málo, a proto se nemůžeme shodnout, v prostředí jakého kultovního snímku se zanedlouho ocitneme. Můj osobní tip je, že uvidíme něco o upírech. Tahle hra, jíž nás organizátoři vystavili, nás však baví. Koneckonců je to jeden z hlavních taháků Cinemy Royal.

Na naši malou skupinu se postupně nabalují další podivně oděné osoby a nás těší, že nejsme jediní exoti, na které kolemjdoucí mohou nadšeně ukazovat prstem. S lidmi okolo tak cítíme určitou tajemnou sounáležitost. Jednoho potěší, že se tu sešlo tolik lidí, které spojuje jedna vášeň - ta filmová.

Po chvíli vyčkávání začíná vzrušené brebentění přehlušovat do té doby netušený zvuk. Na náměstí je slyšet zvonek. Dav se najednou rozestupuje a vytváří uličku pro muže v kněžské sutaně a další dva, kteří na nosítkách nesou nějakou relikvii zahalenou do purpurově zbarveného sukna. Po chvíli zvonění se před zraky (sochy) Karla IV. s naivitou stáda ovcí ubíráme za knězem, který míří na Karlův most.

Hra začíná

Je studený večer, slunce už zapadlo, tmu protínají světla staré Prahy a my míříme vstříc tajuplné Malé Straně. Pokud vás napadá, že ponurá atmosféra chladného večera je jako na míru šitá programu, jemuž jsme se svěřili, pak se nemýlíte. Všechno zatím klape lépe, než kdo mohl očekávat. Na jednotlivá promítání Cinemy Royal byly v minulosti kvůli špatné dostupnosti zvolených „kinosálů“ i momentu překvapení několikrát vypraveny autobusy, ale faktem je, že takový tranzit obvykle chtě nechtě zředí napjatou atmosféru. Procházka po Karlově mostě je tedy rozhodně příjemnějším způsobem přepravy.

Po cestě nás míjí kočár tažený párem statných koní. Neveze ovšem usměvavé turisty, ale hysterickou matku s ještě uječenější dcerou. Patrně součást programu, ale jak tento výjev zařadit do té vykutálené skládanky? Náš početný průvod stojí u nenápadného domu kousek od Malostranského náměstí. Kupíme se u zamřížovaného vchodu a ve snaze spatřit víc s lačnými výrazy civíme přes ramena těch před námi. Následuje kontrola vstupenek, které tentokrát dostaly podobu kartiček s vyobrazenou Pannou Marií - měli bychom se bát? Když procházíme vstupem, zaslechnu za sebou pronikavý křik, z něhož se mi naježí snad všechny chlupy na těle. Skrz dav si klestí cestu hysterická dívčina z kočáru, kterou následuje její plačící matka. „Pomozte mojí holčičce,“ obrací se k nám ztrápeně, zatímco ona slečna s pokrouceným výrazem a neposedným jazykem probíhá kolem nás dovnitř (a to prosím bez lístku). Zdá se, že není rozladěná jen kvůli tomu, že nedostala zmrzlinu… Okruh „kandidátů“ se tak zužuje

Ocitáme se na malém dvorku a před vraty kousek od nás stojí koordinátor. Návraty do reality, mezi něž patří kontrola lístků nebo občasná přítomnost lidí, kteří vám říkají, kam kdy máte jít, jsou sice trochu protivné, ale každé stádo potřebuje svého pasáčka. Procházíme skrz dveřní portál a sestupujeme do neznámé hlubiny pod domem. Omítka nikde, všechno je tu oprýskané, poničené a prostor celkově působí dlouhodobě neudržovaným dojmem. Stále klesáme a za sebou necháváme gotickou i románskou vrstvu. Nebýt pár kroků za mými zády skupina kamarádů, dodávajících si odvahu jedním vtipem za druhým, asi bych cítil úzkost. Přestáváme sestupovat a před námi se vynoří dlouhá chodba vyplněná kovovým lešením. Ozývá se z ní hrozný rámus a v chabě osvětleném prostoru lze tušit také pohybující se siluety. Jsem oproti ostatním trochu v popředí, a tak raději zpomaluji. Jak postupujeme dále, míjíme zahalené dělníky kutající do kusu nějaké kovu. Z obou stran ke mně jako jezinky natahují prsty žebráci. Soudě dle jejich ošacení jsme se museli dostat někam daleko na východ. Po překonání „uličky hanby“ se dostáváme do jakéhosi lokálu, kde kyslík přebíjí nasládlý kouř. Zahalený muž nás uvádí do svého podniku a podává nám výrazně kořeněný čaj. Podél stěn jsou další jemu podobní, kteří si vychutnávají vodní dýmky. Všechny mé prognózy jsou rázem tytam a nezbývá než uznat svou blbost. Krucifix totiž zabírá i na jiné potvory než na ty, co rády okusují hrdla. Démoni mohou být i exotického původu, plus ona nestydatá holčička - je pomalu jasno. Držte si klobouky, bude se vymítat ďábel.

I na „příjemnou chvilku“ s krucifixem dojde

Vymítač ďábla je horor natočený začátkem sedmdesátých let pro ještě „nezkaženou“ generaci žijící ve zlatých časech, kdy tvůrci hororů nezávodili v brutalitě svých snímků a v počtu oblíbených lekaček. V době tolika nezbořených tabu stačilo relativně málo. Vezměte něco tak nevinného jako dítě, vedle toho pošlapte a poplivejte církev svatou a máte recept na horor, o němž se bude hodně mluvit, a to nejen pár týdnů po premiéře.

V zakouřené cizokrajné putyce se nám líbí, popíjíme čaj, obdivujeme půvab sympaticky se kroutící tanečnice a do toho posloucháme hity irácké hitparády. Taková arabská idylka. S vědomím, co asi bude následovat v nižším podlaží, se odsud nikomu moc nechce. K plátnu nám však ještě nějaký kus schází. Kdybych dál nepostupoval s mnoha dalšími lidmi, asi bych si připadal jako kdysi na jedné z táborových stezek odvahy. Navíc už je téměř jisté, kdo nás v přítmí očekává… Nástup Regan, dívky s pekelníkem v těle, je pozvolný, ale o to mrazivější. Křečovité záchvěvy těla, návaly agrese, démonický křik a vyprskávání krve – hororová koláž, jak se sluší a patří. Přihlížející nemají nejmenší problém s dodržováním intimní vzdálenosti. A že ta nešťastnice neotáčí hlavou o 360 stupňů? To bych jí odpustil. V další chodbě si přijdou na své ti největší fajnšmekři. Jiná herečka v roli Regan tu zavěšená na stěně předvádí legendární scénu, kdy dívka posedlá temnými silami prožívá intimní chvíle s krucifixem. Lahoda.

To už se ale blížíme k sálu, dokonce kinosálu. Z davu se dozvídám, že se nacházíme v bývalém kině U Hradeb. Základní rysy si prostory, které poničila povodeň, zachovaly, ale celkově připomíná bývalý biograf spíš ruinu. Doprovodný program pak strašidelnou atmosféru jen umocňuje. Z davu se během celého večera ozývají komentáře jako „to je hustý“, „ty vole“ nebo „já už blíž nejdu!“. Pokud je toho na vás už moc, můžete si dát panáka rumu v improvizovaném občerstvení.

Sedíme připraveni na lavicích a sledujeme vznášející se Regan, jak svou ďábelskou močí zkrápí jeviště. Přes ni se pomalu spouští plátno, na kterém je vidět už „jen“ zlovolná silueta nešťastnice. Film začíná, akce vrcholí. Řekl bych však, že nejeden vrchol už jsme během večera zdolali.

David Mičke

FOTO: Jakub Plíhal

Čínsko-česká filoložka Taj-ťün Hejzlarová vystavuje v Brně

Výstava kaligrafií a obrazů klasické čínské malby, která nese název „ŽIVOT JE NEPŘETRŽITÝ PROUD“, je vzpomínkou autorky na jejího muže, sinologa Josefa Hejzlara, který se více než dvě desítky let zabýval teorií a praxí průmyslového designu a architektury a současně se zabýval čínským uměním.

Kulturní tip: Pragerova retrospektiva ve Veletržním paláci

Odkaz jednoho z nejvýznamnějších architektů minulého režimu Karla Pragera (1923 – 2001) je od 20. září do 5. ledna 2014 k vidění v Národní galerii. Výstava s názvem Karel Prager – architekt, stavitel, vizionář představuje skici, modely, nerealizované projekty, fotografie i samotné segmenty realizovaných staveb rodáka z Kroměříže, který vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a později spoluzaložil Ateliér Gama.

Pro pochopení Pragerova přínosu by si pozorovatel měl uvědomit situaci české architektury v 50. letech minulého století, kdy došlo k odklonu směrem k monumentalizujícímu historismu od rozvíjející se avantgardy. Prager přinášel nejen nové vize, které zároveň realizoval i díky speciálnímu podniku pro výrobu potřebných „architektonických součástek“, ale měl i talent pro komunikaci s lidmi napříč všemi obory, kteří se na přípravě stavby podíleli.

Po Paříži a New Yorku má i Praha svůj film

Foto z filmu. Zdroj: prahomalasko.cz

Trochu po vzoru filmů New York, I Love You či Paris, Je T’aime, ale zároveň zcela po svém, natočili studenti FAMU snímek s titulem Praho, má lásko. S nápadem ztvárnit různé nálady města a svůj vztah k němu přišli před třemi roky posluchači ročníku Víta Olmera. Nový rozměr jejich nízkorozpočtovému snažení v rámci intenzivní filmové dílny dala koprodukce Bontonfilmu, nabízí se tedy jedinečná možnost zhlédnout „famácké“ dílo nejen na festivalu, ale od 22. listopadu i v našich kinech.

Když se snoubí sever s jihem, aneb Svatba mezi citrony

Dánská režisérka Susanne Bier, držitelka Oscara za snímek Lepší svět, se rozhodla natočit pro ni nezvyklý žánr romantické komedie. Snímek Svatba mezi citróny byl představen na filmovém festivalu v Benátkách, českou premiéru plánuje Aerofilms na 15. listopad. Slibuje kromě láskyplného příběhu také odlehčení řešení vážných témat. Děj se navíc odehrává ve žlutě zářících citrónových sadech, což při mrazivých zasněžených večerech může do kina mnohé nalákat. Je však otázkou, jestli by stavění sněhuláka nebylo lépe stráveným časem. Zamýšlené odlehčení se ve výsledku stalo spíše kamenem úrazu celého filmu, žádná oddychovka se totiž nekonala.

Na Mezipatra míří oceňovaní designéři, zamilované důchodkyně i Laurence Anyways

V hávu od designerů roku, v doprovodu nejinspirativnějších tvůrců, v područí nejoriginálnějších filmů. Queer filmovému festivalu Mezipatra už nechybí nic k tomu, aby 8. listopadu v pražském kině Lucerna odstartoval svůj 13. ročník. S provokativním a mnohoznačným tématem Moc, manipulace, šílenství obsadí kina Lucerna a Světozor v hlavním městě do 14. listopadu. Od 16. do 22. listopadu pak budou diváci „šílet“ v Brně, kde přehlídka vyvrcholí předáním divácké ceny.

Kratochvílova Domovina se snaží odhalit, co je to domov

Leica Gallery Prague vystavuje od konce června střípky díla Antonína Kratochvíla. Český rodák, držitel několika ocenění World Press Photo a spoluzakladatel „VII Photo Agency“ vystavuje soubor s názvem Domovina. Autor se skrz fotografie snaží vyrovnat se svým životem a s otázkou, co pro něj slovo domovina znamená.