Sociál

Sociologie na Humboldtově univerzitě – jeden semestr v Berlíně nestačí

I když jsem tomu před svým odjezdem na Erasmus do Berlína nevěřil, je to tak. Jak na nějaké výrazné zlepšení němčiny, tak na poznání Berlína se všemi jeho čtvrtěmi, historií, lidmi a studenty, které tam každodenně potkáváte, je potřeba alespoň rok. Ale i za těch šest měsíců jsem rád a musím říct, že téměř vše, co mě tam potkalo, předčilo mé očekávání. Tedy kromě jídla v menze a studentského života na koleji…

Můj pobyt v Berlíně začal už začátkem září 2006, kdy se konal čtyřtýdenní intenzivní kurz němčiny pro erasmáky. Mé předsevzetí, že budu mluvit téměř jen a pouze německy, zhatil už příjezd na kolej, když se mi představil můj spolubydlící – Čech. Nakonec se ukázalo, že Čechů, hlavně ze zemědělky, bylo v Berlíně hodně. Po půl roce jsem sice už mluvil německy plynule, ale ne tak dobře, jak bych čekal. Seminárky jsem psal radši anglicky.

Se zabydlováním, formalitami, zakládáním účtu a následnou imatrikulací na Humboldtově univerzitě, kde jsem studoval na Institutu sociálních věd, jsem neměl žádné problémy. A tak hlavní starostí bylo neumřít hlady, vybrat si správné kurzy a zorganizovat si čas tak, abych si Berlín nějak vyváženě vychutnal. To, že člověk má možnost si úplně nově uspořádat všech 24 hodin všech sedmi dní v týdnu, bylo pro mě jedním z hlavních přínosů celého Erasmus pobytu. A každý den si tak lze, alespoň zpočátku naplnit něčím novým. A to se týká i lidí. Situaci v tomto případě usnadňuje to, že v podobné situaci se ve stejnou dobu nachází i spoustu dalších. Dá se říct, že jsem za ten půlrok v Berlíně stihnul poznat víc lidí než za několik let předtím.

Na Institutu sociálních věd byl výběr předmětů podobný jako na FSV. Překvapila mě velká náročnost některých seminářů na týdenní objem čtiva (někde i přes 100 stran),. Navštěvoval jsem celkem 3 pro mě velmi zajímavé předměty, přičemž v jednom jsme pracovali v týmu. Jelikož Němci hbitě vytvořili ryze německé týmy, museli jsme poskládat speciální mezinárodní tým složený ze mě, Polky, Francouzky, která mimochodem poslouchala českou kapelu Tleskač, a Itala, což byla nakonec velmi zábavná kombinace.

Když je teplo, opalují se v liberálním Berlíně nudisté v městských parcích podobných Stromovce.
foto: archiv L. Matušky

Co se týče jazyků, HU má vynikající Sprachzentrum s vlastní knihovnou a mediotékou. Samostatnou kapitolou je nabídka tělocviků. Obsahuje například i kurzy potápění, bojová umění, tanec, nebo pantomimu. Pantomimu jsem si nakonec zapsal a rozhodně toho nelitoval. Většina ostatních mimů a mimek byli bezva lidé od matfyzu až po teologickou fakultu a zdravé jádro, které se tam vytvořilo, pak podniklo řadu akcí.

Možností trávení času je v Berlíně nepřeberně a nelze stihnout vše, co by člověka zajímalo. HU i FU (Freie Universität) mají kluby pro mezinárodní studenty, které pořádají několik akcí měsíčně. Na spoustě výletů, kulturních akcí a různých oslav všeho možného se domlouvají samotní studenti, především ti zahraniční. Němci musí plnit náročnější povinnosti (nebo se tak alespoň tváří), mívají už své známé a často i práci, a tak se podobných akcí účastní jen minimálně. Výjimkou byli právě lidé z pantomimy.

Kromě typických turistických cílů v Berlíně i okolí lze doporučit třeba návštěvu fotbalového zápasu zápasu Herthy Berlín na Olympijském stadionu. Téměř povinností je návštěva Postupimi. V zimě zase určitě neuškodí návštěva Tropical Islandu (obrovský akvapark ve skleníku vzniklém přestavbou továrny na Zeppeliny nedaleko Berlína). Čtvrtky jsou pak v Berlíně ve znamení kultury. Do státních muzeí je v tento den poslední čtyři otevírací hodiny vstup zdarma. Prohlídka některého muzea se pak dobře doplňuje s návštěvou Sage Clubu, kde je ve čtvrtek rocková party s živými koncerty a vstupem na první dvě hodiny zdarma.

Zdarma, nebo za téměř symbolické vstupné je také otevřeno velké množství expozic týkajících se Druhé světové a Studené války. Asi nejpůsobivější prohlídku v životě jsem pak absolvoval v bývalém vězení východoněmecké tajné policie STASI, po kterém provází političtí vězni, kteří touto věznicí prošli a velmi přesně a sugestivně líčí, jaké metody byly používány k získání doznání. Celým Berlínem se pak táhne pověstná zeď, nebo její připomínky. Poznat je stále na budovách ale i na lidech. Jak mi potvrdila řada lidí. Ti kdo, žijí na východě, jen málo často jezdí do západní části a naopak. Nemají zkrátka potřebu.

Neobvyklé zážitky přináší kromě světa dějin a kultury i každodenní život na ulicích. Když je teplo, opalují se v liberálním Berlíně nudisté klidně v městských parcích podobných umístěním a velikostí třeba Stromovce, a to hned vedle cesty. Na antifašistickém Open Air koncertu byli k vidění punkáči skákající v nafukovacím dětském hradě. V zimě, když napadl sníh, jsem zase měl tu čest stavět ve tři ráno sněhuláka s lidmi z Jižní Ameriky, Indie a Číny, kteří viděli sníh na vlastní oči poprvé v životě.

Co mě trochu zklamalo, byly poměry na koleji. Na koleji, kde jsem bydlel, totiž kromě prádelny nebyly žádné společné prostory, takže řadu sousedů jsem dlouho ani neznal. Navíc tam žila řada rodin s dětmi, takže se jednalo spíš o normální panelák. Společenský život se tak na koleji rozjížděl jen velmi pomalu. Akceschopná polsko-česko-rusko-rumunská skupina se zformovala až v druhé půlce semestru.

V Berlíně obecně na kolejích bydlí většinou Asiaté, Východoevropané a Afričané. Němci a Západoevropané (včetně několika z těch, kteří přijíždí v rámci Erasma) bydlí častěji ve Wohngemeinschaftech (WG – společenství osob, které pojí to, že bydlí společně v jednom bytě a které se předtím třeba ani neznaly) blíže k centru. Ve srovnání s WG jsou ale koleje většinou levnější, snadno a rychle je seženete a nastěhujete se tam – správa kolejí je flexibilní, agenda rychlá a vždy jsou volná místa.

Dalším trochu zklamáním bylo jídlo v menze. Potřebný přísun kalorií se tam sice dá pořídit celkem levně - za 1,20-3 EUR. Ale jen zřídka poskytuje nějaký příjemnější chuťový zážitek. Menzám cenou a poměrem cena/výkon zdárně konkuruje všudypřítomný Döner Kebab. Celkově mě Berlín stál méně peněz z vlastní kapsy, než kdybych žil stejnou dobu bez stipendia v ČR. V diskontech typu Aldi nebo Plus nakoupíte za podobné ceny jako u nás. V restauracích už to vyjde dráž, ale také to není žádná tragédie. Já jsem si ke svému stipendiu 320 EUR měsíčně musel dávat tak 50-100 EUR ze svého. A to jsem se nějak neomezoval a účastnil se všeho, co se dalo.

Podtrženo, sečteno, nezažil jsem žádné kulturní šoky. Ve východním Berlíně, kde jsem bydlel, jsem si připadal skoro jak někde v Praze na sídlišti a po dvou měsících mi to, že jsem v Berlíně, připadalo jako ta nejsamozřejmější věc na světě. Přesto byly i ty nejobyčejnější věci a každodenní činnosti tak nějak jiné. Byl to půlrok, který jsem si opravdu užil. Možná to zní divně nebo pateticky, když to člověk čte, ale je to tak a líp to vyjádřit nedokážu.

Lukáš Matuška
ISS, magisterské studium sociologie