Teritoriální tyjátr: Dokud se smějí, je to dobré
Teritoriální tyjátr (TT) je dramatický soubor studentů IMS FSV UK a přátel (překrucování) soudobých dějin, kteří svá díla hrají „s neskrývanou neohrabaností“ a insprují se nejen na přednáškách teritoriálních studií.
Teritoriální tyjátr se vyznačuje především tím, že jej před rokem nikdo neznal. Kdy a jak se TT vlastně zrodil?
To bylo léta páně 2011, kdy se skupinka bakalářských studentů Institutu mezinárodních studií radikálně rozhodla, že nechce již více chodit na pivo. Alebrž že se chce setkávat na divadelních zkouškách, aby mohla chodit na pivo po nich.
Už 2011? Vždyť premiéra vaší celovečerní prvotiny Východ: Cesta zpátky a zase zpátky se odehrála až v červnu 2013. Taková prodleva mě trochu překvapuje…
My jsme byli taky zaskočeni. Především tím, že jsme nakonec vymysleli a zahráli divadelní hru. Takovýto produkt nikdo z členů divadelního souboru vážně nečekal.
Máte poměrně svérázný rukopis. Třeba Východ je zasazen do Jugoslávie 60. let, kam přijel bývalý westernový herec Ronald Reagan natáčet Vinnetoua. V průběhu hry Reagan společně s divákem odhaloval záludnosti socialismu. Je vám k podobným nápadům inspirací váš studijní obor na FSV?
Ano.
A možná i vyučující, že? Ve Východu zaznívaly pokrmy nápadně souznělé se jmény legend IMS (Křen, Smetana, Pečenka…). Ale krom toho máte i diametrálně jiné, totiž dobré slovní hříčky.
Doufáme.
Historie, satira, terénní výzkum, hra se slovy….jeden by skoro řekl, že máte poetiku podobnou Vosto5 a mystifikačním spolkům, že jste takovými Cimrmany FSV.
To jeden za nás řekl krásně. Sami bychom si to samozřejmě říct netroufli.
A když jsme u té cimrmanologie, má vůbec někdo z vás teoretické divadelní vzdělání?
Ne.
Víte alespoň, co chcete divákům sdělit? Jakou máte filosofii?
Hm, nad tím jsme ještě tak úplně nepřemýšleli… (letmý smích)
…naším cílem je prostě a jednoduše ztvárnit reprezentativní charakterovou projekci rozličných kulturně-teritoriálně-sociálních specifik cestou komorního dramatu. Hlavní tvůrčí intencí TT je snaha o dosažení transcendence věci přirozeně imanentní a totiž prožitku z dramatu. Je ovšem nabíledni, že již s přirozenou povahou samotného vyjadřovacího prostředku, tedy divadelní hry, nutně vyvstávají dva neoddiskutovatelné problémy. Prvním je klasický hysteron-proteron, druhým snadno zaměnitelné chápání percepce jako apercepce, především skrze intuitivně autoprojektivní metodu, která zpravidla navozuje mylný dojem možnosti transcendece mimo úroveň symbolu.
První problém je zjevný. Snaha o předání prožitku ze hry skrze hru je očividné stavění vozu před koně. Nelze sestavit hru na základě úmyslu předat prožitek z ní, kterýžto sám vzniká nutně až po jejím dokončení a do té doby jest autorům cizí. Kličkou, jíž tento gordický uzel TT den co den roztíná, je vytvářet hru až na hře samotné a onoho prvotního prožitku dosahovat takříkajíc až za pochodu.
Co se druhého problému týče, řešení není bohužel zdaleka tak prosté povahy. Ještě před jeho řešením je třeba si vůbec vyjasnit elementární metodologické dilema, a totiž zda se máme pokoušet o explaining, nebo understanding. Prvý postoj by nás nutně vedl k chápání dramatu jako hry. Nikoliv pochopitelně hry ve smyslu dramatickém, nýbrž jako snahu o dosažení komunikačního equilibria, kdy je cílem vyvíjet takovou aktivitu, která dosáhne kýžené protireakce bez sisyfovské snahy o zjištění, zda druhá strana chápe sdělení se stejnou intencí, s jakou je autor předložil, neboť pochopení a dosazení smyslu lze nahlížet, vždy a jedině, jako fenomén.
Neštěstím tohoto principu je, že zcela postrádá jistotu dosažení našeho prvotního cíle. (I tak však nelze popřít, že uznáváme princip „dokud se smějí, je to dobré“). Věrni principu subjektivismu společenských věd, totiž ani tolik subjektivní pozici badatelově, jako spíš jednotlivých pozorovaných a aktivních agentů, pro kteréžto jednotlivce v celku „totožné může znamenat rozdílné a rozdílné zase totožné“, věříme, že understanding ježto metodologické východisko je jediné možné, stojíme-li o dosažení v nejprvnějším sledu námi stanoveného cíle. Uvědomujeme si ovšem limity, vysvětlené základními principy Husserlovského učení.
Řešení nicméně nalézáme v kombinaci dvou předem uvedených metod. Snažíme se dosáhnout komunikačního equilibria a zároveň predefinovat nazírání ze strany subjektu vystaveného hře na úrovni kognitivní i nekognitivní a touto metodou dosahujeme apercepce, která se natolik dostává do shody s percepcí, až navozuje zdání jednoty obého a umožňuje iluzi předání prožitku, jakési překreslení jevu do jevu skrze subjektivního prostředníka. Aby tohoto bylo dosaženo, je potřeba nastavit na obou uvedených úrovních, kognitivní i nekognitivní, diváka do totožného rozvrhu, jako autora i herce.
V prvém případě je toho dosaženo především skrze selekci a preformaci diváka, metodou oslovování především (ovšem nejen) odborného diváctva a následného zahlazení zbylých nerovností skrze předvysvětlující handouty a doplňující výklad, stavěný v duchu positivistického strukturalismu, tj. mající pevnou logickou soudržnost a zároveň všeobsažnost, včetně odkazů na odbornou literaturu. Nekognitivního souladu zatím dosahujeme skrze předpoklad kolektivního nevědomí a aplikaci archetypu jako transcendentního vypravěčského prostředku.
Striktní vymezení archetypální definice jednotlivých postav, mnohdy zaměňované za plochost, umožňuje nevědomé souznění mezi zamýšleným-nezamýšleným ztvárněním a jeho povahou ježto jevu. Naše hry objasňují tím, že ten, kdo jim rozumí, nakonec rozpozná, že jsou nesmyslné, když jimi – po nich – vystoupí nad ně. Musí takříkajíc odkopnout žebřík poté, co po něm vylezl. Musí tyto hry překonat, pak uvidí svět správně.
Takže asi jen tolik.
Měli jste tvůrčí krizi, kdy jste si říkali, že s hraním seknete?
Zrovna jedna taková se váže na naši novější hru, prvorepublikovou detektivní jednoaktovku Hledá se Stalin. Scénárista Jiří Volák ji velkodušně dopsal tři týdny před premiérou, čili celý soubor plesal radostí. Anebo by plesal, pokud by na to mezi nekonečným večerním zkoušením na dvoře vinohradské nemocnice měl čas. A pacienti jistě měli stejně velkou radost, když jsme jim do oken pěli tu naši: „Když se ten stálinskej rybník nahání.“
Na divadelních přehlídkách se představujete hlavně s tímto „Stalinem“. Chystáte svůj repertoár ozvláštnit něčím dalším?
Ano, multikulturním koloniálním dramatem o málem československém Togu. Premiéru připravujeme pro jeviště ze všech nejčestnější, jinonickou aulu. (Premiéra již proběhla a dokonce sklidila i úspěch. pozn. red.)
Jaký je váš největší divadelní sen a co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?
Zahrát si v Žižkovském divadle Járy Cimrmana a to, že jsme si zahráli v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.
Zaručeně spontánní rozhovor s TT připravila Markéta Plesníková ve spolupráci s TT. Více informací o divadle na www.facebook.com/tyjatr.
„Máte percentil vyšší než 83,3? Výborně, tak se uvidíme na zápise.“ Ještě před třemi lety by studentovi hlásícímu se na FSV nedávala tahle věta smysl. Mnozí nevidí pointu systému národních srovnávacích zkoušek ani dnes: jak může člověk dělat stejné přijímačky na sociologii, politologii i mediální studia?
Jako studentka IMS se díky své znalosti srbštiny dostala Jessie Hronešová na stáž u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Tam od září 2008 do konce ledna 2009 pomáhala zajišťovat informace a vypracovávat zprávy o srbských politických elitách a o napojení Radovana Karadžiće a jemu podobných na (Socialistickou) Federativní republiku Jugoslávii. 
Nahrávání ...