Sociál

Když se snoubí sever s jihem, aneb Svatba mezi citrony

Dánská režisérka Susanne Bier, držitelka Oscara za snímek Lepší svět, se rozhodla natočit pro ni nezvyklý žánr romantické komedie. Snímek Svatba mezi citróny byl představen na filmovém festivalu v Benátkách, českou premiéru plánuje Aerofilms na 15. listopad. Slibuje kromě láskyplného příběhu také odlehčení řešení vážných témat. Děj se navíc odehrává ve žlutě zářících citrónových sadech, což při mrazivých zasněžených večerech může do kina mnohé nalákat. Je však otázkou, jestli by stavění sněhuláka nebylo lépe stráveným časem. Zamýšlené odlehčení se ve výsledku stalo spíše kamenem úrazu celého filmu, žádná oddychovka se totiž nekonala.

Celý děj působil jako pelmel vztahů bez pointy. Břitké dialogy byly sice záměrem autorky, která se snažila o vytvoření jednoduchého filmu, ale místo nadhledu připomínaly spíše prostoduchost. Frázovité větičky navíc čas od času vystřídaly náhlé výlevy přehnané upřímnosti, takže divák byl neustále nucen přemýšlet, co postavám věřit a co ne. Bier tvrdí: „Krása romantické komedie spočívá v tom, že víme, jak to dopadne. Jde jen o to, jak si příběh užijeme.“ V tom se však trefila jen napůl. Děj byl skutečně předvídatelný, avšak příběhy neuměle zvládnuté a moc užívat si je nešlo. Mezi nadhledem a nemístným zlehčováním je jen vratká hranice, a tu se příliš nepodařilo dodržet. Ve chvíli, kdy dcera hlavní postavy říká: „Mami, proč musíš být vtipná, když se to nejméně hodí?“, si ani neuvědomuje, že pronesla jednu z nejpravdivějších vět charakterizujících víceméně celý scénář.

Brosnan byl kamenný, ani mladí neperlili

Hlavní hrdinka v podání zvláštně půvabné dánské herečky Trine Dyrholm se přesto stala povedenějším článkem filmu. Emotivní vyrovnávání její Idy s prodělanou mastektomií a zhrouceným manželstvím nabízelo pár silných, noblesních i syrovějších momentů. Bohužel je vždy jako facka vystřídal kýč, mimo jiné jediná překvapivá věta během sta minut: „Citróny jsou moje oblíbené ovoce!“ Odpovědí jí většinou byl téměř neměnný výraz Pierce Brosnana alias Philippa, jehož tvrdou slupku hulváta sice prolomila náhlá nostalgie, ale přesto se až na závěrečnou dojemnou scénu tvářil celých sto minut stejně kamenně. Neznámí mladí herci mohli film oživit, jejich charaktery se však evidentně nevyrovnaly s jižanským klimatem a podstata vztahu mezi snoubenci Astrid a Patrickem, kolem jejichž svatby se celý děj točil, byla více než nejasná.

Od tohoto žánru divák jistě nečeká psychoanalytické rozebírání životních problémů, dilemat a křivd, ale už bylo natočeno pár romantických komedií, které vážná témata zvládly zpracovat s určitou grácií. Tato je ale překombinovala, střídala se rakovina prsu a rozpadlé manželství s nevyjasněnou sexuální identitou další postavy nebo matkou, která nutí dceru zvracet, aby byla hubenější. Životní bilancování a hledající se identity postav byly moc naaranžované, nedávaly prostor k pochopení charakterů, ani nenaznačily jejich možný vývoj. Pokud byl skutečně záměrem jednoduchý odlehčený film, měly být postavy lépe představeny. Příběhy nakonec působily jako uměle vsazené do scénáře, ostatně filmové citrónovníky prý vznikly naroubováním pomerančovníků, to jen tak na okraj.

Proč citrony?

Po odchodu z kina si asi divák nebude pokládat příliš otázek, jako by při lepším zpracování některého z osudů bylo nasnadě… Možná by se ale mohl ptát, proč se hlavním motivem filmu staly zrovna citróny? Zdá se, že se nechtěně staly výstižným symbolem snímku v negativním smyslu: Hrdinové v nádherné přímořské scenérii v sadu požitkářsky přičichují k citronovníkům, až tu vůni skoro cítíte také, ale když se zakousnete, zkřiví se vám obličej… Toto jak přesně mířená metafora vystihuje celý film – začátek slibuje líbivou podívanou se silným příběhem, ale pak jen žasnete nad prvoplánovými zápletkami modrookých hrdinů. Pokud by se film odehrával v severské krajině, neubránili byste se pocitu, že se díváte na parodii některé z románových adaptací Rosamunde Pilcher – protože to oscarová režisérka přece nemohla myslet vážně.

Ona to však vážně myslela. Sice prý nechtěla vzbuzovat v divácích úzkost, přesto ale všechna ta témata neměla ztvárňovat romantickou komedií – k smíchu byl důvod vzácně, většina odhalených osudů byla skutečně smutná a zřejmé pokusy o černý humor též mířily vedle. Povedly se jen některé karikatury, třeba „ujetá“ holička či zrzavá marnivá nezkrotná „rádoby femme fatale“ v podání Papriky Steen, i ta však byla až přespříliš tragikomická. Skutečná romantika daleko pokulhávala za banálními scénami. Z příběhů i dánsko-italského střetu by šlo vytěžit více než jen žvatlání. Ani odpočinkový film přece nemusí být nutně stupidní.

Distributoři slibovali jemně vykreslené charaktery, zdánlivě jednoduché životní pravdy, absurditu, humor a citlivě i jistě ukázané téma lásky. Znělo to jako naděje na netradiční romantickou komedii, ale přesně na těchto elementech, někde na malebném jihoitalském pobřeží, autorka ztroskotala poté, co předtím omylem doplula do latinskoamerického světa telenovel. Postavy byly vykresleny jen zdánlivě, životní pravdy by jim uvěřil jen největší naiva, téma lásky bylo devalvované do pouhého klišé a až taková míra absurdity jistě nebyla záměrná, i když se občas stala zdrojem humoru – ryze rozpačitého.