Sociál

ROZHOVOR: Jsem feministka teoretik, říká Barbora Osvaldová

Na celé fakultě snad není nikdo povolanější, s kým by se dalo hovořit o problematice feminismu, než je vedoucí katedry žurnalistiky Barbora Osvaldová. Psala o něm docentskou práci, která pak vyšla jako kniha Česká média a feminismus, napsala o něm i několik článků a na IKSŽ vede seminář Žurnalistika a feminismus.

Zabýváte se feminismem. Jak jste se k tomuto tématu dostala?
Měla jsem dojem, že je to důležité, takže v moment, kdy to bylo možné, jsem otevřela volitelný seminář, který se jmenuje Žurnalistika a feminismus. Dělala jsem na to téma také docentskou práci a vyšla mi o tom i knížka.

Dalo to něco vám osobně?
Zjistila, že jsem feministka teoretik. I když potom je to tak, že: kdo bude vařit? Vařím já. Kdo bude nakupovat? Většinou nakupuju já. Ale můžu říct, že moje děti už jsou mnohem dál než jsem byla já.

V jakém smyslu?
Ony rovnoprávnost vnímají daleko intenzivněji. A i ji vyžadují, což já jsem v jednu chvíli promáchla. A je fakt, že třeba v době, kdy jsem měla malé děti, tak jsme měly tendenci stihnout všechno – uvařit, upéct chleba, obléct děti, ušít na ně, uplést, chodit do práce. To, co tehdy bylo zvykem.

Nenapadlo vás někdy zabývat se tím tématem hlouběji?
Jak myslíte hlouběji? Doufám, že jsem k tomu přečetla všechno, co bylo možné.

Je podle vás toto téma v naší společnosti pořád aktuální?
Je to problém, protože se to jmenuje feminismus. Ono kdyby se to bývalo jmenovalo jinak, tak by to možná nemělo takové zvláštní konotace. Je samozřejmě aktuální, protože – já jsem to dneska někde viděla a přinesla a chci to namnožit studentům (hledá zmiňovaný článek – pozn. red.) – se to vždycky vrací. A někdy mám dojem, že to je jako když se vrací vlaštovky na jaře. Tak se zase objeví feminismus. Pár ženských něco napíše a pár chlapů napíše, že to je pitomost. A pak se objeví ještě jedna dáma, to je právě ta, co to napsala do Mladé fronty – a ta napíše, že tomu nerozumí, že žena se realizuje v domácích pracích a tam že je to správně.

A to napsal kdo?
Paní Alena Melichová. Jmenuje se to „Kdopak dneska vyluxuje, drahoušku?“ a je evidentní, že ona to, že feminismus není jeden, ale že je jich několik, absolutně netuší. Takže tady pořád promílá jenom Simone de Beauvoir (francouzská spisovatelka a filosofka – pozn. red.) a Betty Friedan (americká spisovatelka a feministka – pozn. red.) a evidentně vůbec netuší, že se to vyvinulo nějakým jiným způsobem a dál a třeba že na Fakultě humanitních studií se takovýhle obor studuje nebo že jsou k tomu nějaké semináře. A že je tady celá řada mladých osob, které si myslí, že už je to úplně jinak než co si myslela Beauvoir nebo Friedanová. Stačí si vzít jejich první knížky, kdy to bylo hnutí, které souviselo s válkou ve Vietnamu a s podobnými věcmi – a dneska, když to čtete, je to legrace.

VE VEDENÍ FAKULTY CHYBÍ ŽENA

Jaké problémy jsou podle vás v dnešní společnosti?
Ženy pořád ještě v některých profesích nemají místo. Možná neexistuje rozdíl v penězích, ale evidentně existuje tento – podívejte se mimochodem na vládu, tam není ani jedna ženská.

To je pravda.
A podívejte se mimochodem i na to, jak vypadá naše vedení fakulty. Ta nešťastná paní docentka nebo doktorka, která přišla do jiného stavu, odešla a dneska jsou tam samí chlapi.

A jak se z tohoto pohledu díváte na FSV?
Na katedrách to celkem funguje a žádný problém tady není. Ale myslím si, že problém je právě v tom, že není žádná ženská zastoupená ve vedení fakulty. A ve vedení univerzity.

Kdyby tam byla žena, dělala by podle vás jiná rozhodnutí?
Zaručeně je to jiný pohled.

Takže by to tím bylo ovlivněno?
Podle mě asi jo. Protože by se nemohlo uvažovat třeba o takových věcech, jako že budeme učit v sobotu a v neděli, nebo to, co se teď stalo u Akademického senátu, že volby jsou do šesti večer. Přece pokud má někdo děti a rodinu, tak holt musí jít domů. Kor když má malé děti.

Takže žena by tohle podle vás nepovolila?
Myslím, že by aspoň vznesla námitku. Že by řekla: „Pardon, ale nepřemýšlíte i za tu druhou část.“

A v čem se celkově liší postavení mužů a žen na akademické půdě? Je tam nějaký rozdíl?
Dámy jsou upravenější. Dámy jsou skutečně vždycky upravené a elegantní, což se u některých akademických pracovníků říci nedá. (smích) Ale myslím, že ve vzdělání už to dneska není. Když se podíváte i do ročníků, tak zjistíte, že tam naopak někdy převažují děvčata. Nevím teda, jak je to na technikách, tam je ještě pořád asi víc kluků. Ale je to dané i tím, že na středních školách se o některých věcech mluví jinak – například pro děvčata matematické vzorce zopakujeme ještě jednou.

Mají ženy na akademické půdě snazší pozici než v běžném zaměstnání?
A proč myslíte?

Jen se ptám.
Neumím to posoudit. Jsme v podstatě atypičtí, to je potřeba si uvědomit. Jsme humanitně zaměřená škola. Ale myslím, že je to v každém zaměstnání stejné. Rozdíl v tom nevidím.

Když se na fakultě podíváme například do Akademického senátu, jsou tam mnohem méně zastoupené ženy. Čím to podle vás je?
Jsme před volbami. Lído, jak vypadá kandidátka, kolik tam máme ženských? (obrací se na svou kolegyni Ludmilu Trunečkovou – pozn. red.) Je to půl na půl?
Trunečková: Do univerzitního senátu je to jedna ku třem v pedagogické a jedna ku čtyřem ve studentské komoře; a do fakultního je to jedna ku třem ve studentské komoře. Třetina kandidátek jsou v obou dvou komorách holky.
Takže převažují chlapi. Ono to může být všechno jinak. Ale tam záleží na tom, jaký ten dotyčný nebo ta dotyčná mají program – a podle toho asi studenti budou volit.

A neměly by se dívky nějak podpořit?
Já pro kvóty nejsem.

Třeba některé politické strany to mají ve stanovách…
Vím. Ale pro kvóty nejsem. Podle mě skutečně záleží na tom, co ten člověk má v hlavě, a ne na tom, jestli je ženská nebo chlap.

A neměla by je fakulta zkoušet třeba nějak motivovat, aby do voleb šly?
My jsme se snažili. Třeba za nás, za náš institut, kandiduje víc děvčat než chlapců. Máme pět žen kandidátek a jenom dva kluky. Takže u nás to je naopak. Ale je pravda, že některé instituty to asi mají jinak. To ale záleží na tom, jak s těmi dotyčnými studenty kdo mluví a jak jim to vysvětluje.

Ono je to podobné i na většině oborů – někde výrazně převažují kluci (ekonomie, politologie) a na druhou stranu na mediálních studiích či sociologii je většina dívek. Čím si to vysvětlujete?
Obávám se, že je to dané výchovou. A že to začíná už v mateřských školách. Jako holčičce vám vrazí do ruky panenku a kočárek a klukovi strčí mašinku. A nikdo neuvažuje o tom, že to třeba není úplně dobře. Vím, že kdysi, když jsem před mnoha a mnoha lety vedla děti, tam byl jeden kluk, kterého strašně bavilo oblékat panenky a chtěl si s nimi hrát. A oni mu to nedovolili. Rvali mu tu panenku z ruky a strkali mu auťák. Ale evidentně ho to nebavilo. Třeba z něho mohl být zajímavý návrhář nebo krejčí. Určitě nechtěl být mašinfíra.

A myslíte si, že se to změní?
Problém je v tom – a to mi říkaly i studentky na mém semináři a já jim to pak vždycky opakuju – že je trochu něco jiného vysokoškolské prostředí, a trochu jiné je prostředí, kde vysokoškoláků není tolik. A ještě výraznější to je, když jste z malého města. Párkrát mi studentky říkaly: „Vám se to tady v té Praze mluví, ale já kdybych doma řekla, že má být rovnoprávnost, tak se mnou rodiče zacvičí.“ A asistentka, která ten seminář teď vede, říkala, že když si třeba ostříhala hlavu úplně na krátko, tak s tím měla neuvěřitelné problémy, protože to bylo atypické a její okolí nebylo schopné to překousnout. A to je z Jihlavy.

Myslíte si, že se to v blízké budoucnosti změní, že mají Češi tu snahu?
Pokud se o tom bude psát a bude se o tom diskutovat a pokud se o tom bude přemýšlet, tak je možné, že se to trochu posune. Ale ono například to, co v Americe berou jako feministické teorie, jsou některé věci, které už u nás dávno jsou. Tam byl velký problém, o kterém se mluvilo, že třeba hodně žen vystudovalo vysokou školu, ale pak zůstalo doma a zůstaly jako ženy v domácnosti. Kdežto u nás tenhle problém vlastně nebyl – neříkám, že to bylo vyřešené – ale některé americké feministky byly hodně překvapené, když sem přijely a zjistily, že tady jsou jesle a školky.

A tam je nemají?
Když si tam chcete udržet místo v intelektuálních kruzích, tak nastupujete do práce během měsíce, dvou. A k miminku si seženete chůvu. Když chcete do práce. Je celá řada žen, které do práce nechtějí – na to mají plné právo, nikdo je nemá nutit, aby dělaly něco, co nechtějí.

MĚLA JSEM POLOVIČNÍ PLAT

Dostala jste se vy osobně do nějakého střetu, který ty feministky kritizují?
Ty feministky… vy to tak říkáte… Já opakuji, že feminismus je různý. Dneska existuje kyberfeminismus, dneska existuje mateřský feminismus, dneska existuje ekologický feminismus – to je velice široká škála. A co já o tom vím, tak třeba v Americe, kde se dnes některé tyto záležitosti učí na univerzitách, se mluví o tom, že ten feminismus, který vznikl, byl pro střední střídu bílých žen. A Afroameričanky to kritizují, protože se vůbec neuvažovalo o problémech, které mají ony. Ale teď jsem odběhla, na co jste se to ptala?

Jestli jste se někdy dostala do takového střetu.
V začátcích, když jsem dělala asistentku, jsem zjistila, že mám o polovinu menší plat než asistent ve stejné pozici. Ale pravda je, že to bylo před rokem 1989.

Zkoušela jste s tím něco dělat?
Ptala jsem se, ale říkám, to bylo před rokem 1989. Situace byla trochu jiná. Ale zjistila jsem, že mám o půlku míň peněz, což bylo takové klasické. Ale řekla bych, že dneska už diskriminace v penězích není.

Někde to pořád bývá. A na FSV to není?
Já doufám, že to tak není. Ale jak víte, platy jsou tajné, takže…

Na univerzitě se koná čistě dívčí akce, což je Miss UK. Co na ni říkáte?
To je jeden z projevů diskriminace. Evidentně to vymysleli hoši – neříkejte mi, že s tím přišla děvčata. Jeden náš student prvního ročníku se do té soutěže přihlásil, byl na promenádě v plavkách – dlužno podotknout, že to měl všechno velice pěkně vymyšlené, měl to hezké – a nedostal se nikam. A já si myslím, že univerzita se má zabývat úplně jinými věcmi než je volba nejkrásnějšího děvčete, protože tady jde o to, co to děvče umí nebo neumí, a ne o to, jestli bude nejkrásnější. Já jsem se trochu zvichřila, vztekala jsem se. Dozvěděla jsem se, že to je akce Studentské unie – tak jestli mají studenti nebo studentky dojem, že je potřeba, aby byla nejkrásnější dívka na Univerzitě Karlově, tak prosím. Ale pak by měl být zvolen i nejkrásnější chlapec, když už to musí být. Pan děkan dokonce říkal, že by se rád zúčastnil promenády v plavkách. Tak já bych to brala. Ale myslím si, že to je podléhání různým módním vlnám a že to opravdu není potřeba.

Třeba je to třeba brát jako zpestření studentského života.
Jako zpestření studentského života také můžete brát to, že všichni chodí do hospody. A stejně si nejsem jistá, jestli je to správně.

(Ještě po skončení rozhovoru mi docentka Osvadová napsala e-mail, který obsahoval jen jednu, zato dost výmluvnou větu: „Mimochodem – k našemu rozhovoru – podívejte se na propagační video FSV UK. Kolik je tam žen? :)“