Sociál

Máma mele maso. Ema má hlad. Míla je konformní.

Znamení přišlo už na první hodině Úvodu do sociální psychologie. Ukázalo že výuka na ISS ještě nezmizela v propadlišti pedagogických taktik. A má stále ještě tu kouzelnou moc překvapita potěšit. Triky a čáry Michala Osuského a Dany Fajmonové, ke kterým rozhodně nepřijdete na středoevropském peďáku, ale spíš v Bradavicích, dokážou zaplašit spánek i v osm hodin večer. Jakoby toho nebylo dost, přišla dvojice vyučujících s myšlenkou, která jakoby vypadla z Komenského aktovky.

Sedíte v přetopené vstupní hale, přemýšlíte, čtete si, hltavě sledujete objekty svého erotického zájmu, v tom se vám najednou před očima zjeví milé a neškodné figurky sociologů. Jsou dva, mladí a svěží, připraveni zabodovat na půdě akademické i komerční, a mají krom pečlivých úsměvů s sebou i takový maloučký dotazníček. Svými hebkými hlasy, které nesou stopy mučivého zoufalství, vám oznamují, že právě pořádají experiment, ve třetím patře budovy B, a nějaký ohava jim vypadl ze skupiny dotazovaných. No a procedura experimentu, zaměřeného na vizuální vnímání, zkrátka vyžaduje plnou sestavu osm osob.

Ulov svého subjekta

Právě vy jste ta klíčový člověk. Vskutku nejvhodnější adept. Poslední, kdo chybí. Všichni už tam jsou a čekají. Jejich smutné oči brutalizují. Ještě se snažíte uniknout, vymýšlíte chatrné příběhy na svoji obranu, ale je to nerovný boj. Oni jsou vycvičeni – mají skillz. Ujistí vás, že váš úkol bude snadný, takřka banální. Nuže dobrá, dostali vás.

Omlouvají se, ale potřebují ještě vaše odpovědi na otázky vstupního dotazníku, který zkoumá vaše zrakové dispozice (všechno je jen zástěrka, čtěte dále) Stoupáte chodbou, oni žertují. A je to tu – vstupujete dovnitř, všichni už tam jsou, jak bylo řečeno a vám se uleví, protože to není nějaká léčka.

Všichni přítomní respondenti, rozsazení do „účka“ lavic působí značně netrpělivě. Od pohledu jsou to studen–ti jako vy. Uprostřed stojí experimentátor, je vážný a majákovitě uklidňující. Kolem jsou rozeseti zapisovatelé dat a fotografující asistenti.

Která čára?

Experimentátor vás vítá, stoje uprostřed „účka“. Specielně pro vás znovu vysvětluje, co bude následovat. Úkol je vskutku jednoduchý. Experimentátor ukáže dva papíry. V pravé ruce se postupně vystřídá dvanáct listů a na každém z nich budou vždy tři různě dlouhé čáry označené písmeny. V levé ruce bude držet papír, na němž bude zobrazena čára určité délky. Úkolem respondentů bude určit, která čára z předložené trojice, má stejnou délku jako vzorová čára na papíru v levé ruce. Respondenti budou oslovováni čísly z kartiček, které mají před sebou na stole. Odpoví vždy jednoduše písmenem té čáry, která je podle nich stejně dlouhá jako vzorová čára. Úkolu rozumíte, přeci jen studujete vysokou školu.

Hra začíná. První kolo máte za sebou a ptáte se, vždyť to přece musí vidět každý. Trapně elementární. Jenomže najednou začne třetí kolo. Než se vzpamatujete, pět dotazovaných před vámi svorně tvrdí něco, co je ve zřetelném(!) rozporu s vaším vnímáním. Co teď? Budete neústupně trvat na tom, že máte dostatečně dobrý zrak, že jste při smyslech, student jako oni, že se prostě všichni jenom spletli a že pravdu máte vy? Nebo si pomyslíte, že je hloupé říct něco jiného než zbytek skupiny, která se kradmými pohledy pozastavuje nad vaší odlišnou odpovědí. Podlehnete tlaku skupiny a budete se konformovat? Jsou to přeci jen studenti jako vy! Všichni řeknou A, vy řeknete B – zkrátka trapas. A co takhle když vám někdo dodá odvahu a řekne ještě před vámi něco jiného něž zbytek skupiny a zrovna to, co si myslíte taky? Pomůže to? Budete ho následovat?

Překvápko!

A jaké by bylo vaše překva– pení, kdyby vám po těch dvanácti kolech, někdo z přítomných lidí oznámil, že vůbec nešlo o čáry, ale právě o to, jak se zachováte v situaci, kdy vás tlak skupiny nutí měnit postoj?

Všichni ostatní dotazovaní byli nastrčení! Studenti kolem vás byli tzv. confederates - navedení, jak přesně odpovídat. Naučení jak na scestí konformity svádět jediného člověka v místnosti, který byl testován. Stejně tak experimentátor, jeho asistenti, zapisovatelé, lidé, kteří vám před chvílí slibovali, že půjde o vizuální vnímání. To všechno bylo jedno veliké divadlo.

Tak přesně tohle si prožil 15. 12. 2005 v Jinonicích tucet vysokoškolských studentů, postupně lapených a pod lživou záminkou zavlečených do výzkumu konformity. Po vzoru Aschova experimentu z roku 1955 byl pořádán studenty, kteří navštěvují přednášky z Úvodu do sociální psychologie. A k čemu došli?

Konformita vs. nonkonformita

Prvních osm subjektů bylo vystaveno celkem osmi situacím, ve kterých se skupina shodně vyjádřila pro možnost, jež byla evidentně chybná. A právě v těchto případech byla konformita zkoumána. U dalších dvou se v posledním kole objevil jeden confederate, který uvedl objektivně správnou možnost a u doposud konformních subjektů jsme sledovali, jak na tuto situaci zareagují. Oba zkoumaní studenti přitom této názorové podpory využili a vzdorovali zbytku skupiny. U posledních dvou byl jeden z confederates naveden říci v posledních dvou kolech chybné odpovědi, leč jiné chybné než uvedl zbytek skupiny – což na subjekty nemělo žádný efekt.

Ti, co se zkonformovali (tj. odpovídali evidentně špatně spolu s celou skupinou) jen jednou nebo vůbec ne, (v konečném součtu jich bylo celkem pět) působili většinou dojmem, jakoby se chtěli od skupiny distancovat. Často se opírali o židli a ruce měli zkřížené u těla. Když odpověděli jinak než confederates, působili většinou uvolněněji. Také se častěji dívali kolem sebe, po ostatních a ve většině případů se usmívali. Déle sledovali kartičky s nabízenými možnostmi čar a při dotazu na etičnost experimentu váhali s odpovědí či nedokázali etičnost posoudit vůbec.

Ti, co se zkonformovali ve více (dvou či všech možných) případech, působili spíše nervózním dojmem. Většinou si mnuli bradu, četné byli také dotyky tváře. Většinou měli rozpačitý výraz a strnulý úsměv, když odpověděli jinak než skupina. Celkově byli v momentě, když odpověděli jinak než skupina, nervóznější. Ti, co se zkonformovali ve velké většině nebo dokonce ve všech případech, kartičky jakoby vůbec nesledovali a jen mechanicky odpovídali tak jako confederates. Pro všechny pak bylo příznačné, že odpovídali – na rozdíl od confederates – velice tichým hlasem.

Jsme etičtí?

Ze dvanácti účastníků experimentu jich v debriefingu (kdy jsme účastníkovi či účastnici odhalili pravdu) devět odpovědělo, že experiment považují za etický; dva nedokázali posoudit a jeden jej považoval za (trochu) neetický.

Konformita není sprosté slovo. Někdy může být silnou taktickou zbraní. V mnoha situacích je ale zbytečné podlehnout jí. Doufáme, že si na to všichni společně vzpomeneme v tu správnou chvíli a dovolíme si ten luxus - vyjádřit svůj názor a trvat na něm i přes nesouhlas zbytku skupiny.

Zaujal vás Aschův, respektive náš experiment? Chcete vědět, k jakým interpretacím Asch dospěl a porovnat je s vlastními odhady? Pak se nám podařilo dosáhnout bonusu. O co jsme ale především usilovali, bylo vyzkoušet si, jak vypadá takový experiment v praxi. A to se povedlo beze zbytku. Nabírali jsme důležité zkušenosti a bavili jsme se. Škola hrou i bez reformního zásahu ministerstva školství.

Jan Václav, Jan Vozka, Jiří Chvátal a druháci sociologie