Sociál

Tomáš Cahlík: Na děkana bych kandidoval ve druhé volbě

Vitální a sympatický padesátník se zřetelným valašským přízvukem. Tak se dá stručně popsat Tomáš Cahlík, docent ekonomie, kterého si Akademický senát FSV UK v únoru zvolil do svého čela. V pět hodin odpoledne se jeho kabinetem nesla tlumená jazzová hudba, při příchodu nám nabídl kávu. „Tak tady teď bydlíme s bývalým panem děkanem,“ uvítal nás dlouholetý akademický senátor a dřívější proděkan pro rozvoj.

Toto číslo Sociálu se nese v duchu aktivity nebo lenosti. Jak jste na tom s aktivitou Vy?

Jsem nesmírně líný člověk, ale považuji to za svou přednost. Když jste líná, znamená to, že si necháváte čas na přemýšlení a neděláte pak něco zbytečně špatně. Ale samozřejmě plním to co musím. Snažím se to splnit rychle a pak už mohu být zase líný.

V akademickém senátu působíte už od 90. let,…

Ano, ale pochopitelně s určitými přestávkami. Přišel jsem na fakultu v roce 1994 a tehdy jsem působil dva roky ve fakultním senátu, potom rok v univerzitním senátu. Poté se tehdejší docent, dnes profesor Víšek stal děkanem a já jsem byl šest let proděkanem pro rozvoj.

Jak tedy hodnotíte význam akademické samosprávy? Debatuje se o tom, že by se pravomoci akademických senátů mohly omezit ve prospěch manažerského vedení.

Je třeba vnímat dlouhodobý časový vývoj. Podívejte se na středověké univezity, tam byla samospráva hodně ceněná. Myslím, že u starých univerzit jako je Karlova univerzita, Masarykova univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, u těch představuje samospráva hodnotu sama o sobě a v žádném případě bych od ní neustupoval. Jinou otázkou jsou univerzity mladší nebo odborně zaměřené. Tam by mělo svůj význam, aby se posílila role správní rady. Pokud má univerzita regionální význam, bylo by správné, aby tam nějakou roli hrál region. Ale pokud hovoříme o Karlově univerzitě, jsem jednoznačně proti tomu, aby se samospráva omezovala. To by šlo proti staletému vývoji, který směřoval k autonomii univerzit.

V posledních senátních volbách měl IES několikanásobně vyšší účast, podle toho také vypadá výsledek? Jak toho ekonomové dosáhli?

Pokud si dobře pamatuji, u ekonomů vždycky bývala vysoká účast u voleb i zastoupení v senátu. Čím to přesně je, nevím, možná tím, že ekonomové prostě chodí do školy.

Tím chcete říct, že ostatní studenti do školy nechodí?

Tím nechci říct vůbec nic, ale mohl by to být jeden z důvodů, které si umím představit. Studenti jdou volit, když jsou ve škole, nevím, jestli by jel někdo do školy jen kvůli volbám.

Jak hodnotíte ten výsledek, kdy ekonomové tvoří polovinu senátu? Je to z hlediska fakulty dobře?

Podle mého názoru by bylo pro fakultu lepší, kdyby byly síly rozloženy rovnoměrněji. Ale tyto věci se nedají ovlivnit, záleží zkrátka na volbách.

Mohla by se vzhledem ke složení senátu znovu oživit myšlenka přejmenování fakulty?

Myslím, že ne.

Myslíte si, že jsou realistické cíle nových studentských senátorů, kteří představovali své myšlenky před volbou a po zvolení?

Když se noví senátoři představovali, všichni vyjádřili přání, aby se zlepšila spolupráce mezi instituty. Myslím, že všichni cítíme, že v tom má fakulta určitý deficit, a že to nepovažujeme za dobré. Já si také myslím, že to by mělo být hlavní strategií senátu – bořit bariéry mezi instituty. Máte ale na mysli nějakou konkrétní myšlenku?

Mluvilo se například o zlepšení prostorového zázemí fakulty nebo podpoře studentských aktivit.

Je třeba si uvědomit, že řízení fakulty má dvě hlavní větve: vedení fakulty, což je výkonná moc, a potom senát. Realizace zmíněných záležitostí se týká spíše vedení fakulty. Role senátu spočívá v tom, že schvaluje dlouhodobý záměr rozvoje fakulty a jeho aktualizace, tedy to, čeho by chtělo vedení dosáhnout.

Stává se často, že senát aktualizaci záměru neschválí?

Senát může vyjádřit přání, aby se nějakým způsobem vyřešil určitý problém, třeba aktualizace dlouhodobého záměru. Když jsem působil jako proděkan, senát poměrně dlouho vracel profesoru Víškovi aktualizaci záměru s tím, že úkoly nebyly dostatečně konkretizované, senát jejich formulace považoval za příliš vágní.

Tím jsme se dostali na parketu vedení fakulty. V poslední fázi volby děkana padlo z úst profesora Potůčka (prof. Martin Potůček působí na ISS – pozn. red.). Pokud by došlo ke druhé volbě, prý byste kandidoval.

Ano, to je pravda.

Byla mezi Vámi a profesorem Potůčkem nějaká dohoda?

Dohoda mezi námi nebyla. Ale věděl jsem, že ve druhé volbě by profesor Potůček také kandidoval, což jsem uvítal. Ale ta situace nenastala.

Jak hodnotíte volbu děkana a vývoj od doby kdy byl zvolen?

Je třeba se ptát spíše na korektnost toho dění. Myslím, že všechno proběhlo naprosto korektně. Jak volba nového děkana, tak jeho jmenování a všechno ostatní. Zkalila to samozřejmě ta známá mediální aféra, ale já osobně si myslím, že nešlo o chybu doktora Končelíka. Prostě se svezla nějaká větička z volebního programu s aférou na plzeňských právech. Novináři potřebují příběhy, a tak se to dalo dohromady, což bylo nešikovné. Ale doktor Končelík za to nemohl.

Senát se již seznámil se jmény nových proděkanů. Zaujal Vás některý z jejich návrhů?

(Okolo právě prochází nový proděkan pro vědu a výzkum, prof. Karel Janda z IES.) Můžeme začít od procházejícího profesora Jandy, který hovořil o novém složení vědecké rady. Což je normální postup, nové vedení fakulty musí do tří měsíců navrhnout nové složení rady a senát ji schvaluje. Profesor Janda vyslovil myšlenku, že by členy vědecké rady měli být kromě vedoucích pracovníků oboru a profesorů univerzity zejména i ti, kdo mají významné publikační výstupy reflektované ve světě. Doktor Soukup (proděkan pro studijní záležitosti, ISS – pozn. red.) předložil jasné představy, z nichž nejaktuálnější je hodnocení kurzů, které by měli zpracovávat studenti ISS, což je naprosto logické. Doktorka Králová (proděkanka pro zahraniční styky, IMS – pozn. red.) přináší několik deviz. Zaprvé je žena – ženy vnášejí do jednání způsob myšlení, který je prospěšný, mají lepší schopnost hledat kompromisy než muži. To, co jsem řekl možná není politicky korektní, ale u doktorky Králové je hlavní, že zná agendu té funkce, má praxi z oddělení zahraničních styků a působila v zahraničí. Co se týče doktora Trampoty (proděkan pro PR, působí na IKSŽ – pozn. red.), zdá se, že do určité míry naváže na předchozí proděkanku, doktorku Kasl Kollmannovou, což by mohlo jít dobrým směrem.

„ Institut se nestará o svou propagaci z nějakého
zalíbení, ale z nutnosti “

Otázka PR je pro ekonomy poměrně citlivá. Je podle Vás lepším přístupem samostatné propagování oboru nebo byste se klonil k propagaci v rámci univerzity?

Značka Karlovy univerzity je podle mě hodně ceněná, a proto je třeba na ní stavět. Já bych se snažil obor „prodávat“ jakou součást univerzity. Otázka spíš zní jak do toho dostat FSV. Značka UK je neoddiskutovatelná, my se snažíme dělat značku oboru, ale někdo by měl zviditelnit jméno fakulty jako takové. V tom myslím spočívá chyba, fakulta jako celek se málo propaguje. Doufám, že doktor Trampota si s tím poradí.

Co byste říkal na předpis, který by každého vyučujícího FSV zavazoval, aby při vystupování v médiích povinně uváděl do podtitulku, že působí na fakultě?

Rozhodně by to mělo být nějak sjednocené, není ale jasné, v jakém pořadí by se měly instituce uvádět. Pokud byste chtěla vycházet ze značky UK, napíšete například „Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních teritoriálních studií. “. Teď je běžnější spíše uvádět opačné pořadí a bez názvu fakulty. Problém spočívá v tom, že když už je ten popis moc dlouhý, může být kontraproduktivní. Každopádně by se ale mělo dojít k určitému sjednocení. Otázkou zůstává, jestli lze média donutit, aby to uváděla.

Dáváte tedy přednost celofakultní propagaci?

Propagace musí být hlavně účinná. Pokud by se celofakultní propagace ukázala stejně účinná jako vlastní propagace institutu, nastala by ideální situace. Institut ekonomických studií se nesnaží zviditelnit na vlastní pěst z nějakého zalíbení, ale protože dosud fakultní propagace nedostačovala. Propagace je technickou záležitostí, jejíž zajišťování zdržuje institut od akademické práce.

Spatřujete nějakou změnu v kvalitě studentů, kteří přicházejí na fakultu? Jsou dnešní studenti jiní než byli před deseti
lety?

Pokud bychom mluvili o kvalitě uchazečů, k žádné významné změně nedošlo. I když já osobně učím hlavně u magistrů, kde už jsou studenti hodně „profiltrovaní“. Teď se ale objevil jeden zajímavý rozměr – když institut zavedl SCIO testy, zvýšila se úspěšnost studentů při absolvování matematiky, která je pro obor zásadním předmětem.

Působil jste ve Spojených státech amerických. Existují nějaké významné rozdíly mezi českými a americkými studenty?

Přicházím do styku s americkými studenty dost často. V rámci filozofické fakulty existuje program „Council on International Educational
Exchange“, díky němuž sem přicházejí američtí bakalářští studenti. Já je učím ekonomii Evropské unie. Do styku jsem s nimi samozřejmě přišel i ve Státech, kde jsem působil na Bentley University. A rozdíl tam nevidím. Říká se, že američtí studenti jsou aktivnější, umí pracovat samostatněji, dělají na projektech, ale studenti tady na IES dělají všechno stejně dobře, možná i lépe.

V Česku se objevují hlasy, které volají po reformě školství podle západního vzoru. Lze vůbec srovnávat naše školství s tím americkým?

Můžu vám poskytnout pouze srovnání na základě osobní zkušenosti. Panuje jakási představa, že naše základní a střední školství je horší než ve Spojených státech. Přitom je to přesně naopak. Moje děti chodily v USA na státní školy a stěžovaly si, že to co se tam učí, je moc jednoduché. Učí se tam jinak, prostřednictvím projektů. Myslím si, že děti ve Státech nedostávají systematické vzdělání. Umí řešit projekty a jsou aktivní, systematické vzdělání jim však chybí. U nás se sice pořád provádějí nějaké reformy školství, naštěstí se však pořád zachovává to, co tady kdysi zavedla Marie Terezie.
Co se týče vysokých škol, samozřejmě se nemůžeme měřit s těmi nejlepšími univerzitami, to je jiná liga, protože disponují nesrovnatelnými zdroji. S českými zdroji nemůžete vytvořit univerzitu jako je Harvard.

Jaký máte názor na spolupráci univerzit s firmami, které by jim poskytovaly podstatnou část financí?

Tady je opět třeba rozlišovat mezi školami. Například u farmaceutických fakult je ta spolupráce správná a může být prospěšná pro obě strany. Stejně tak u technických škol. Otázka humanitních oborů je složitější. Je třeba se podívat na to, jaká je ve státě oficiální politika inovací. Asi tři roky jsem působil jako předseda Komise pro společenské a humanitní vědy Rady pro výzkum a vývoj. Tehdy to byla Rada pro výzkum a vývoj, teď se tam přidalo slovo „inovace“. Rada směřuje k tzv. inovační politice 3. stupně, kdy se má celá společnost chovat inovativně, což znamená, že propojení škol a firem je absolutní.

Je možné tuto politiku aplikovat na sociální vědy?

Společenské vědy nejsou primárně zaměřeny na vytváření nových poznatků. Pracují se známými fakty, která pouze různými způsoby reflektují. Na to se inovace našít nedají. Čili spolupráce firem se sociálními vědami je problematická. Samozřejmě – musí to být, aby se naplnila inovační politika třetího stupně. Ale moc si neumím představit, jak to má vypadat.

Ve Vašem životopisu jsme objevily zajímavý obor, kterým se zabýváte – naukometrii. Co to je?

Nejdřív vám řeknu, jak jsem se k tomu dostal. Působil jsem v Československé akademii věd ve středisku informačních systémů, kde jsme pracovali na systémech řízení akademie. Kromě ekonomického řízení jsme se zabývali také řízením výzkumu. Začátkem 90. let jsem potom strávil rok ve Francii a tam jsem působil v Centru sociologie inovace, kde tehdy naukometricky zkoumali vývoj vědy. Znamená to, že procházíte databáze vědeckých článků a nějakým způsobem je analyzujete. Vycházejí vám zajímavé věci jako mapy vědy, vědní pole a tak dále. Tehdy to patřilo pod sociologii, ale vyvinula se z toho zvláštní disciplína, která je teď u nás hodně aktuální vzhledem k tomu, že nová metodika hodnocení vědy je postavena na těchto databázích.

Je ta metodika správná a odpovídající?

Otec naukometrie Eugene Garfield upozorňoval na skutečnost, že jakmile se tyto ukazatele začnou používat pro hodnocení vědy, ztratí věrohodnost. Jenže já osobně si myslím, že ať věrohodné nebo ne, nemáme lepší údaje. Pokud chcete získat nějaké alespoň trochu objektivní ukazatele, musíte sáhnout k těmhle. I se spoustou nebezpečí, která s tou metodou souvisí.

Adéla Denková, Heda Čepelová