Sociál

Absolventka IKSŽ Alice Tejkalová: Bez praxe nejste nic

Alice Němcová Tejkalová absolvovala FSV, v současnosti je novinářkou na volné noze a odbornou asistentkou na katedře žurnalistiky. Zeptali jsme se jí na její studium na Fakultě sociálních věd, na to, co si myslí o kvalitě zdejší výuky a co říká na kritiku, že je zdejší výuka žurnalistiky zkostnatělá.

Prozraďte nám, co jste studovala a co v současnosti děláte.

Jsem odborná asistentka na katedře žurnalistiky, což je moje vazba s Fakultou sociálních věd UK. Kromě toho pracuji jako volná novinářka a spolupracuji externě především s Českou televizí, konkrétně s redakcí aktuální publicistiky a s redakcí sportu, kde jsem byla i nějaký čas zaměstnaná. Vlastně jako teprve druhá žena v historii, po Ivaně Bednaříkové-Chvátalové. S Českou televizí spolupracuji od roku 2000, ať už to bylo dříve krátce v zaměstnaneckém poměru, nebo nyní externě. I když momentálně ne, nyní jsem na mateřské dovolené.

Co jste v redakci sportu dělala?

Především jsem komentovala stolní tenis, který jsem závodně hrála, ale komentovala jsem třeba i sledge hokej.

Jak jste se do ČT dostala?

Chodila jsem na sportovní žurnalistiku k Robertu Zárubovi a on si každý rok vybíral někoho, kdo by mohl jít do televize. Tehdy sice bylo jediné Robertovo krátké období, kdy pracoval v televizi Nova a ne v České televizi, přesto si nás ale hned po návratu do ČT vytáhl. Kromě mě ještě Darinu Vymětalíkovou, Davida Lukšů a Ondru Zamazala. A všichni jsme tam zůstali až do dneška. S tím, že Darina, David i Ondra jsou zaměstnaní jako komentátoři.

Sportovní žurnalistika byla váš vysněný obor?

Dříve jsem hrála závodně stolní tenis, k tomu jsem ze sportovní rodiny, takže na jednu stranu ano. Na druhou stranu mám hrozně ráda filmy, a proto jsem chtěla dělat i filmovou kritiku a nemohla jsem se rozhodnout. Dostala jsem se tehdy do Olomouce na žurnalistiku společně s filmovou vědou, ale byla jsem tam na přípravném kurzu a viděla jsem, jak může vypadat filmový kritik, když je starší. Pochopila jsem, že může být dost zahořklý a vůbec nemusí mít rád film. Zároveň jsem věděla, že na pražské žurnalistice, kam jsem se také dostala, učí Robert Záruba sportovní žurnalistiku, a že to by mohla být příležitost, jak realizovat alespoň část mého snu. Takže jsem šla do Prahy s tím, že bych zde chtěla dělat sportovní žurnalistiku. Později jsem ale zjistila, že mě více baví být ozkročená mezi více témat, takže jsem se začala věnovat i publicistice.

O jakou publicistiku se jedná?

Jako koníček mám blog na Aktuálně.cz, jinak jsem dělala dokumenty pro redakci publicistiky do cyklu Fenomén dnes.

K tomu jste se dostala jak?

Přes jistou paní režisérku, která působila jak v redakci sportu, tak v redakci publicistiky, a která mě přenesla do redakce publicistiky. Zde jsem už dělala i jiná než sportovní témata, což pro mě bylo zajímavé a přínosné.

Jaká byla vaše pozice v České televizi coby eléva?

Nelehká. Když do České televize přijdete dneska, tak se jedete třikrát podívat na natáčení a pak už jenom natáčíte, zatímco v roce 2000, když jsem tam přišla já, nebyla ČT4, práce tam byla hodně prestižní a bylo hrozně těžké získat pozici na obrazovce. Takže jsem začínala jako poslední z asistentek a postupně jsem šla nahoru, až jsem došla ke komentování, které je většinou lidí považované za vrchol televizní práce. Měla jsem i nabídku na moderování Branek, bodů, vteřin, ale tehdy jsem se na to necítila, jelikož jsem si myslela, že zpravodajství pro mě není úplně optimální. Zkrátka jsem se v tom necítila dobře. Někdo zpravodajství dělá výborně, jako Vojta Bernatský, a dělá to nejraději na světě, ale pro mě je nejvíc na světě komentovat. Tedy v té oblasti sportovní žurnalistiky.

STUDIUM MI DALO HLAVNĚ KONTAKTY

Proč jste chtěla studovat zrovna žurnalistiku?

Už někdy od 12 let jsem chtěla být novinářka. Když jsem zjistila, že články, které jsem psala do školního časopisu, lidé čtou a zajímají je, řekla jsem si, že to je možná dobrá cesta, kterou bych mohla směřovat dál. Jelikož jsem hodně pragmatická, tak jsem obesílala různé literární soutěže, měla jsem praxi v regionálních novinách a velmi jsem se snažila a učila, abych prošla skrz přijímací zkoušky a dostala se sem. Stála jsem vyloženě o pražskou žurnalistiku, protože v době, kdy jsem se na ni hlásila, tak Univerzita Palackého otevírala první ročník a Masarykova univerzita za sebou neměla v oblasti žurnalistiky příliš dlouho tradici. Zdejší žurnalistika mi přišla nejprestižnější a také jsem si myslela, že lidé, kteří zde učí, mají kontakt s praxí, pohybují se v těch největších médiích a mohli by nám toho nejvíce předat.

Za největší plus tehdejší žurnalistiky tedy považujete kontakty?

Ano, nejvíce jsem toho získala tady. Ze studia jsem si hlavně odnesla kontakty na média, na lidi v nich. Krom toho také představu, jak funguje celostátní médium, nejen to regionální. To je, nebo alespoň tehdy byl, obrovský rozdíl.

(celý rozhovor s Alicí Tejkalovou si přečtěte v aktuálním čísle Sociálu, které je v prodeji až do března)