Sociál

Sjednocujme naše bakalářské programy

Pokud má student představu o svém uplatnění takovou, že se domnívá, že bude celý život dělat jednu vysoce specializovanou činnost, pak nemá smyslu učit se něco jiného. Za pár týdnu jej to ale možná přestane bavit a za pár let mu jeho práci vezmou dobře naprogramované počítače.

Do prvního funkčního období jsem vstupoval s vágní představou společného základu studia společenských věd, a to z několika důvodů:
1) většina fakult má společné základy, které jednak pomohou s přechodem z gymnázia na universitu, jednak naučí společné metodiky, obecnější přístupy ke studium atd.,
2) společný základ zvyšuje „produktivitu práce“ kantorů a navíc je nutí k jinému způsobu výkladu, a
3) (a to je nejpodstatnější) společný základ dá možnost nahlédnout širší souvislosti pozdější specializace, umožní vidět svět jako sociolog, ekonom, politolog atd. najednou (toto mi bylo vlastně nabídnuto, když jsem zasedl ve Vědecké radě FSV).

Poslední věta naznačuje, že možnost nahlédnout do jiných oborů než sám studuji, je možné zajistit i jinak, např. povinně volitelnými přednáškami na magisterském stupni, které by byly z jiných institutů (fakult, universit). Možná, že nejlepším řešením by byl jakýsi kompromis mezi výše zmíněnými variantami.

Diskutovaný problém souvisí přinejmenším se dvěma či třemi věcmi. První je zatížení studentů, druhá je „omyl pragmatičnosti“ a třetí „předsudek nadání“.

Nejprve k zatížení. V době mých studii společného základu jsme měli 32 – 36 hodin přednášek týdně a bylo nejefektivnější na ně chodit, neboť z výkladu látky člověk pochopil (odvození a důkazy) rychleji, než by se je sám učil z knih. Pamatuji se, že jsme stihli (téměř) každý den hrát zhruba dvě hodiny v tělocvičně volejbal a zbytek času byl věnován buď přednáškám či studiu z poznámek. Nic víc. Ostatně, pokud stačí dnes studenti studovat najednou dvě fakulty, naznačuje to, že nejsou plně vytíženi (ostatně mi to potvrzovaly jejich stesky při besedě s experty OECD, kteří navštívili fakultu).

Pokud má student představu o svém uplatnění takovou, že se domnívá, že bude celý život dělat jednu vysoce specializovanou činnost, pak nemá smyslu učit se něco jiného. Za pár týdnu jej to ale možná přestane bavit a za pár let mu jeho práci vezmou dobře naprogramované počítače.

„Omyl pragmatičnosti“ spočívá v tom, že budu studovat jen to, co (zcela jistě) v budoucnu použiji. Ale v moderní společnosti je třeba každých 5 let vystudovat (a to už je v rámci nějaké profesní kariéry) další universitu. Navíc, na universitu se nepřichází naučit se „řemeslo“, ale jeho duch a zejména dovednosti s ním spojené, tj. umění zformulovat (či dokonce zformalizovat) problém, shromáždit co nejrychleji potřebné informace, co neefektivněji je sestudovat, nalézt řešení a implementovat jej (tj. napsat článek do novin, do vědeckého časopisu, navrhnout přístroj či případovou studii, doporučit změnu technologie atd.). Samozřejmě, že pokud má student představu o svém uplatnění takovou, že se domnívá, že bude celý život dělat jednu vysoce specializovanou činnost, např. podvojné účetnictví, pak nemá moc smyslu učit se něco jiného. Možná ale, že už za pár týdnu jej to přestane bavit a za pár let mu jeho práci vezmou dobře naprogramované počítače.

„Předsudek nadání“ spočívá v tom, že se mnozí lidé domnívají, že např. ke studiu matematiky je třeba nadání. Uznávám, že k vytvoření nových, překvapivých teorii (historii počínaje a třeba matematikou konče) je třeba jakési hřivny od Boha. Tato hřivna však tvoří něco jako 5 % nutných k úspěchu, zbylých 95 % je tvrdá práce. Naučit se něco, co už někdo vymyslel, dokonce to pochopit a umět reprodukovat tak, aby bylo jasné, že tomu rozumím, je jen a jen otázka soustředěného úsilí. Je jasné, že tu jsou určitá fyzická omezení. Jsem-li malý, nemohu hrát špičkově basket, chybí-li mi hudební sluch, nemohu se stát virtuosem. Navíc, jinak „jde práce od ruky“, pokud mne baví či jsem nějak jinak motivován.

Možnost nějakého „společného základu“ či „většího prolnutí“ je věc, kterou nelze administrativně nařídit. Je třeba o ní diskutovat, postupně si na ni zvyknout, dobře zanalyzovat, kteří studenti mají možnost si zvolit takovou či onakou kariéru a případně ji měnit, atd. Od toho by se potom odvíjelo konkrétní uspořádání, které by např. v prvém ročníku mohlo být 60 % společných, ve druhém 30 % společných a ve třetím už jen povinně volitelné přednášky z jiných oborů. Podotýkám, že nemá celou věc podloženou nijakým „právním“ rozborem, jak dalece je to při stávajících zákonech vůbec možné.

Takže skončeme parafrázi známého rčení: „Kolik pohledů na svět znáš, tolikrát jsi člověkem“.

Jan Amos Víšek
děkan FSV UK