Sociál

Absolvent IKSŽ: Erik Tabery, šéfredaktor Respektu

Jako šéfredaktor Respektu teď může být částí fakulty vnímán jako „nepřítel“. Jiní ho zase vidí jako jednoho z lidí, kteří by svou kritikou škole rádi pomohli. Jako bývalý student žurnalistiky Erik Tabery ví, o čem mluví, když se pouští do debaty o kvalitě výuky novinářů.

„Pražská žurnalistika stojí před zásadní definicí nové podoby. Spousta absolventů má stejný zážitek – nepřipravila je vůbec na nic. To něco znamená, že je s ní tolik lidí nespokojených. Není to začínající obor, máme dvacet let po revoluci, na to už se nedá vymlouvat,“ hodnotí Erik Tabery obor, který vystudoval před devíti lety. „Je potřeba debatovat o tom, jak má vypadat vysokoškolská žurnalistika. Škola potřebuje novou krev, ale zatím podle mě neví, co má učit a nemá na to lidi,“ tvrdí.

Vysněná žurnalistika

Erik Tabery měl odmala jasno v tom, že by chtěl pracovat jako novinář. V jeho rodokmenu najdeme řadu známých herců a divadelníků, jeho prapradědečkem byl Jan Nepomuk Štěpánek, jeden z nejslavnějších českých divadelníků devatenáctého století. Přesto Tabery neuvažoval o práci v divadle. „Odmalička to byl tak blízký svět, že pro mě bylo téměř nemožné v něm pracovat. A víc mě lákala právě novinařina, možnost vyjadřovat se písemnou formou.“
Na základní škole vydával časopis Lampa, který vlastnoručně přepisoval a překresloval do několika kopií. „Spolužáci pak začali vydávat další časopis, který byl mnohem lepší než ten můj, jmenoval se Zelené vakuum. Byl skutečně výborný, což mě samozřejmě zdrtilo,“ směje se jeden z nejúspěšnějších současných novinářů.
Žurnalistiku ale Tabery studovat nechtěl. „Rodiče se mnou vždycky dost otevřeně mluvili, takže jsem věděl, že když chtěl člověk v té době dělat novinařinu, musel určitým způsobem ‚sloužit systému‘. Naštěstí ale přišla revoluce dřív než jsem šel na střední.“ Během studia na střední škole pak sice uvažoval o tom, že by se profesionálně věnoval basketbalu, který v té době hodně hrál, žurnalistika ale nakonec zvítězila.

Respekt k Respektu

Z Taberyho hodnocení ale škola vítězně nevychází. S nadsázkou říká, že „jediným bonusem studia bylo, že poznal svou ženu – což je příjemné, ale na vysokou školu je to trochu málo.“
Nejradši vzpomíná na doktorku Jonákovou, která v té době přednášela na žurnalistice českou literaturu. „Ta měla literaturu skutečně ‚v malíku‘. Ona také vlastně nepřímo stála za mojí cestou do Respektu. Měl jsem referát o Peroutkovi a viděl jsem podobnost mezi jeho Přítomností a tehdejším Respektem. Šel jsem to konzultovat za šéfredaktorem Respektu a díky tomu jsem tam trochu pronikl.
Respekt četl od střední školy a prý tam už tenkrát chtěl pracovat. „Líbilo se mi, že to nebylo papouškování a hra na objektivitu, ale snaha vykutat informace. Zázrakem se mi tam povedlo dostat, v té době nikoho nepřijímali.“ Tabery začal s Respektem spolupracovat externě, později mu umožnili stát se členem redakce.
„Není moc obvyklé, aby člověk začal někde pracovat jako elév a pak se tam stal šéfredaktorem, ale já jsem tím časopisem hodně žil a pořád žiju. Být novinář je úžasné, je to snová práce.“ Dodává, že několikrát dostal nabídku pracovat jinde, platově lépe, ale v Respektu zůstává. „Pořád mě to něco učí. Práce v Respektu pro mě znamená každotýdenní dobrodružství. Šéfredaktorská práce samozřejmě ubírá čas na vlastní psaní, ale je skvělé řídit redakci, každý týden číst zajímavé články a rozhodovat, co se s nimi bude dít.“

Neučit se číslíčka

„S Respektem jsem začal spolupracovat v prvním roce studia a byl to pro mě obrovský náraz na realitu. Člověk si uvědomí, že to co mu říkají ve škole, je někdy směšné,“ vzpomíná Erik Tabery na své pocity ze studia. „Dobrý novinář musí mít osobní předpoklady a tvrdě na sobě pracovat. Ale škola musí poslat do života lépe vybavené lidi – a to nedělá. Ve škole potkáte spolužáky, lidi, kteří se o žurnalistiku zajímají. V tom má ten obor samozřejmě svůj přínos, ale takhle je to spíš lepší střední škola.“
Podle Taberyho by se měl klást větší důraz například na etiku novinářské práce. „České školství chce něco vykazatelného, a tak se učí ‚číslíčka‘: kdy co bylo založeno a tak dál. Místo toho je třeba počítat s tím, že hodina skončí nějak neurčitě, nějakou debatou. Jinak není absolvent připraven na řadu „svodů“, které na něj v praktickém životě čekají. Etika je o velmi detailních záležitostech, ne že vám dá někdo obálku.“
Sám Tabery si roli vyučujícího vyzkoušel. Na Masarykově univerzitě učil dva semestry předmětu zaměřeného na politickou žurnalistiku. A úspěšně – původně měl kurs trvat pouze jeden semestr, studenti si ale vyžádali pokračování.
Zkusil by učit i v Praze? „Uvědomuji si, že když jsem byl se studiem tak nespokojený, měl bych být připraven nabídnout nějakou alternativu. Šel bych do toho, i když by záleželo na podmínkách,“ říká Tabery, ale dodává, že „je otázka jestli by jeden seminář něco změnil. Na škole už učí lidi z praxe – je například úžasné, že přednáší Václav Moravec – ale to nestačí, jde o celkovou koncepci školy.“

Vládneme, nerušit

Po studiu žurnalistiky se Erik Tabery s fakultou nerozloučil. Protože v té době se už v Respektu věnoval politickým tématům, rozhodl se studovat magisterský obor, který by mohl využít k rozšíření znalostí. „Ke svému překvapení jsem udělal přijímací zkoušky na politologii. Tu jsem nakonec nedodělal, chybělo mi pár zkoušek a diplomka, neměl jsem tolik času. Ale studium pro mě bylo mnohem zajímavější.“
Dnes Tabery sleduje především současnou praktickou politiku. Věnuje se jí i ve svých dvou knihách – jedna se zabývá opoziční smlouvou, druhá nahlíží do zákulisí voleb českých prezidentů. „Překvapila mě spousta ohlasů od lidí kolem dvaceti let, kteří ocenili, že si mohli přečíst knížku o něčem, co ještě jako děti nemohli moc vnímat, ale co má dodnes význam. U nás vzniká málo knížek o politice, protože na tom se nedá vydělat. Je ale potřeba o ní psát a kdokoliv má chuť zachytit současné dění, dělá záslužnou práci, protože historikové by jednou mohli mít překvapivý problém s popisem dnešní digitální doby, kdy se méně událostí zaznamenává na papír.“
Kromě psaní knih stál Tabery například u zrodu dokumentárního seriálu Generace nula, který popisuje životní příběhy lidí, kterým bylo osmnáct let v roce 1989 a jsou dnes úspěšní v zajímavých oborech.

ERIK TABERY
* 1977
- Absolvoval bakalářské studium žurnalistiky na FSV UK, magisterské
studium politologie nedokončil.
- S Respektem začal spolupracovat v roce 1997, od roku 2008 je jeho šéfredaktorem.
- Vydal knihy Vládneme, nerušit – Opoziční smlouva a její dědictví (2006) a Hledá se prezident – Zákulisí voleb hlavy státu (2008).
- V roce 2003 získal cenu Novinářská
křepelka, v roce 2008 Cenu Ferdinanda
Peroutky.

Adéla Denková