Jak jsem do Sociálu nic nenapsala
Na prachem potaženém schodišti a za úplné tmy, mezi poházenými rolemi špinavých koberců a shluky vinoucích se kabelů. Nečekaně a nevybraným způsobem. Tak se do mého života, který v ten moment energicky vyplul ze dveří přátelsky osvětlené místnosti (pro mne premiérového) zasedání Sociálu do temnoty rekonstruovaných chodeb Institutu pro evropskou politiku, pozval ošklivý výron kotníku.
V duchu jsem zanadávala na nefunkční světla a v důvěrném kontaktu s vrstvami prachu jsem, majestátně rozložená po půlce schodiště, několik dlouhých minut sbírala síly a poslouchala tvůrčí cvrkot stále probíhající redakční porady. Rozhodně jsem nezamýšlela prezentovat se hned napoprvé jako hysterčivý nesvépomocný element (co kdyby mi nic nebylo!), takže místo dehonestujícího volání a vystavování se pohledům opatrnějších kolegů (nikomu se nic podobného ve zrádných místech Europea nikdy nepřihodilo) jsem posbírala své končetiny a rozházené poznámky o zadaných článcích (a tajných sděleních školy o experimentálním využití jídla z menzy v gumárenském průmyslu) a z Rytířské 31 se odbelhala pryč.
V následujícím uzávěrkovém týdnu, kdy se můj sádrou opatřený kotník rozhodl přejmout vládu nad schopností zbytku těla být vždy u všeho, se mi pak na dálku nepodařilo porozhovorovat žádného z profesorů, jejichž vyslovení se bylo esenciálně nutné, pročež alespoň část prostoru pro ně vyhrazeného je třeba zaplátovat. Tak smutně zahajuji redakční dráhu příspěvkem, jak jsem nenapsala nic do Sociálu.
(11 hlasujících, průměrné hodnocení: 4,82 z max. 5)
Loading ...
