Sociál

Sociál na konci světa

Práce v Sociálu se začíná vyplácet. Jeho redaktorům se totiž může stát to, co jinak zažívají jen novináři z velkých zavedených médií. Totiž že je nějaká země pozve k sobě na luxusní výlet. Já jsem se takto v polovině října dostal až do Lisabonu.

Portugalská ambasáda vybrala pět českých novinářů. Kromě zástupce Sociálu také editora časopisu Euro, investigativní novinářku MF Dnes a dva novináře z cestovatelských měsíčníků. Po celou dobu se o nás starala milá slečna z velvyslanectví, jinak také absolventka oboru španělština/portugalština na FF UK.

Let business třídou společnosti TAP Portugal předznamenal i průběh celého výletu. Celých pět dní, které jsme měli v Lisabonu a přilehlém kraji strávit, se totiž neslo ve znamení luxusu, těžké pohody a mírného obžerství. Spalo se v nejlepších hotelech, v ještě lepších restauracích se jedlo.

Kulinářské orgie

Není pochyb o tom, že země na nás měla zapůsobit dojmem kulinářského ráje. Obřadným stolováním jsme ostatně strávili zhruba třetinu veškerého času. A to nepočítám návštěvu gastronomického festivalu ve městě Santarém.

Průměrný oběd českého novináře v Portugalsku vypadal zhruba takto: Nejdříve portské či sladký muškát, který naladí chuťové kalíšky na očekávaný předkrm. Ten osciluje mezi ovčím sýrem, sušenou šunkou a chobotničkovým salátem. Mezitím je aperitiv vystřídán vínem stolním, které doprovodí hlavní chod: tj. kůzlečí steaky, případně grilovaní rejnoci. Sladkou tečku zajistí jedna ze stovek variací žloutkových zákusků. Na samý závěr se podává silná brazilská káva (nekafařům přišel vhod výběr z azorských melounů).

Lisabon a okolí

Pokud se z Čechů někdo vydá do Portugalska, většinou míří do teplého Algarve či na Madeiru. Ostatní kraje, včetně toho lisabonského, stojí prozatím stranou většího zájmu. Přitom má oblast co nabídnout. Samotný Lisabon sice není - kvůli velkému zemětřesení roku 1755 - zrovna nejmalebnější město Evropy, ale i tak má osobitou atmosféru.

Ve staré kopcovité čtvrti brázdí úzké uličky ještě užší muzeální tramvaje, zatímco v ultramoderní čtvrti Parco dos Nacoes, zbudované pro potřeby Expa ´98, dnes zamilovaní Lisaboňané vzhlíží k osmnáctikilometrovému mostu Vasco de Gamy, jenž přetíná široké ústí řeky Tejo.

Alcobaca, Tomar, Obidos či Santarém jsou starobylá městečka v lisabonském kraji, v nichž nechybí nějaká památka zdobné, tzv. manuelinské gotiky. Fátima, místo zjevení Panny Marie, nepřekvapí zástupy polských či slovenských věřících. Nazaré a Setúbal jsou zase přímořská letoviska, kde se překvapivě dalo i v říjnu koupat (pověsti o studeném Atlantiku se nepotvrdily).

Všechna tato místa jsou propojena obzvláště kvalitní sítí dálnic (vystavěné díky nedávnému fotbalovému mistrovství). Krajina je zvlněná, z velké části navíc pokryta eukalyptovými háji. Ty živí portugalské papírentsví, ale původně čínské rostlině se daří tak dobře, že se z ní stává nežádoucí plevel a také téma místní politiky.

Země je to veskrze přívětivá. Její obyvatelé mají srdce na dlani, umí cizí jazyky a jsou i o něco rozvážnější než se na běžný jižní národ patří. Na domeček pod lisabonským hradem někdo nastříkal nápis „Tourists in Portugal, don´t be so loud or go to Spain!“