Sociál

Radkin Honzák: Když se člověk směje, pamatuje si víc, než když pláče

Foto: Jakub Plíhal

Má prý obě ruce levé, a právě proto se z něj stal věhlasný psychiatr. Rok co rok zápasí s daňovým přiznáním. Ještě aby ne, pět povolání jen tak někdo nemá. Vedle práce psychiatra také přednáší na 1. lékařské fakultě a nově na FSV UK. Je věčným optimistou a záviděníhodným dědečkem. MUDr. Radkin Honzák, CSc.

Když jsem si s doktorem Honzákem dopisovala ohledně našeho rozhovoru, už od začátku mě uváděl do rozpaků. Jeho oslovení „holčičko“ nebo „spanilá vílo“ totiž nepatří mezi ta běžná. Těším se čím dál víc.

Procházím branou psychiatrické léčebny v Bohnicích a mířím k pavilonu č. 27. Pan doktor mě vítá ve své kanceláři. Spousta knih, památečních předmětů od pacientů a cigaretový kouř utvářejí jedinečnou atmosféru tohoto místa.

Pane doktore, jste velice všestranný člověk. Kde na to berete energii?

A nechcete vědět, kde beru peníze? No, takhle… peníze beru na pěti místech, takže tím pádem mám strašně komplikovaný daňový přiznání a já to vždycky odevzdávám na berňák zavčas, aby nebyly problémy. A je tam furt stejně sympatická ženská a ta mi pokaždé zavolá a řekne: „Tak letos to máte zase blbě.“

A máte vůbec čas si někdy odpočinout?

Ale tak vždyť je to zábava! Udržujete se tím naživu, když musíte číst, když musíte hledat a teď si s tím hrajete, to je přece strašně nabíjející.

 

Máte opravdu nabitý program. Kde všude v současné době působíte?

Já jsem na 1. LF, jsem v IKEMu, jsem tady (v Bohnicích pozn. red.), jsem v takové ambulanci, která se jmenuje REMEDIS, a jsem u vás. Taky jsem dědeček, to je nejlepší. Mám dvě vnoučata, dvě krásný holčičky. Jedné je šest a té druhé dvanáct.

 

Na 1. lékařské fakultě přednášíte psychosomatiku. Jak dlouho už na fakultě působíte?

Tam mě zavolali v devadesátym, když mě přestali dusit. Tenkrát mě pozval děkan. Já jsem tam měl deset let takový malý chlívek. To se jmenovalo Oddělení lékařské psychologie, psychoterapie a psychosomatiky. Pak, když nastal ten věk, že jsem si řekl, že bude lepší vzít si penzi a nečekat, až mi ji zvednou za každej odslouženej rok o tři koruny, tak se to automaticky spojilo s tím, že to převzal někdo jiný a já tam mám jenom přednášky pro čtvrtý ročník.

 

Změnil se nějak způsob výuky psychosomatiky a obecně výuky na lékařské fakultě za tu dobu, co tam jste?

Já když jsem tam přišel na začátku devadesátých let, přivedl jsem si takový lidi, o kterých jsem věděl, že jednak to umí a jednak to nejsou uspávači hadů. Takže jsem si nabral kamarády a řekl jsem: „Koukejte, my je to stejně za ty tři semestry nenaučíme, takže máme jedinej úkol – zkazit je, nakazit je tím virem, aby - až přijdou do praxe a budou to potřebovat - se k tomu vrátili.“ Takže my jsme měli dost takový divoký způsob výuky. Já myslím, že to zase zkrotlo. A potom, protože já považuju zkoušení za ponižující akt pro všechny zúčastněné, tak jsme dělali zkoušky rozpravou. Takže jsme si tak rozprávěli a pak jsme to zapsali.

 

Pokračování rozhovoru Pavly Šedivé najdete v novém čísle Sociálu!