Sociál

Drtinová: Nejsem žádný nadšený revolucionář

Říká o sobě, že je sova. Když ostatní spí, připravuje si podklady pro další „souboj“. V noci si ale také najde čas na meditace, kterými se zbavuje stresu a napětí. Redaktorka České televize Daniela Drtinová je ve svých rozhovorech s politiky neúprosná. Nedávno se postavila do čela dvaceti čtyř statečných, kteří se ohrazují proti cenzuře ve veřejnoprávní ČT. „Rozruch kolem sebe ráda nemám,“ tvrdí přesto. Jednoho až překvapí, jaká vlastně ta „železná Drtinová“ ve skutečnosti je.

 

V televizi jste nekompromisní. Vystihuje vás to i v civilu?

Možná by vám moje nejbližší okolí řeklo, že ano, ale já to tak úplně nevnímám, protože nemám ráda konflikty. Nemusí to tak vypadat, ale vysilují mě. Mezi nejbližšími však dělám jednu chybu – když nastane problém, neřeším ho hned, ale nechávám ho plynout. Pak se to nakumuluje, zvětší se a dožene mě to ve větší intenzitě. Této defenzivy umí využívat moje jedenáctiletá dcera a má nade mnou navrch (směje se).

 

Takže nemáte někdy tendence jednat s lidmi ve svém okolí jako s politiky?

Myslím, že ne. Nevím ale, co by vám řekli oni. Je to ta situace, kdy se nějak vidíte, ale okolí může mít zcela jiný pocit. Doufám, že můj pohled na sebe odráží realitu. Vůči sobě jsem, řekla bych, hodně kritická. Ve vztahu k dceři ale určitě ne, k partnerům trochu víc, ale zase si dlouho nechám líbit věci, které bych měla řešit podstatně dřív.

 

A nemáte někdy z rozdílnosti vašeho profesního a civilního světa schizofrenii?

To ne. Za ty roky jsem si v sobě vystavěla pomocné nástroje na zachování zdravého rozumu. Práci a osobní život od sebe úplně odděluju, natož pak svůj vnitřní a duchovní život. V mém vědomí to může vytvářet až trojnost. Můj profesní svět je intenzivní, až invazivní, v soukromém životě dělám kompromisy až příliš často, ale jsem ostražitá. Nakonec mám i vnitřní život, jenž je založený na úplné pokoře a odevzdání se. Myslím ale, že ty tři jmenované světy se vzájemně doplňují a moje bytí je díky nim komplexnější. A zajímavější.

 

Vnitřní svět prý stavíte nad vnější. Jak se to projevuje v praxi?

Můj vnitřní svět ovlivňuje spoustu věcí z vnějšího života. Životem, který žiju tady a teď, procházím tak nějak svrchu. Dívám se na něj jako na něco, co pomine a co má hlubší příčiny v nepomíjejícím světě vnitřním. Tenhle přístup dává mému bytí lehkost. Jednak se snažím žít v souladu s vnitřním nastavením, které považuju za správné, a zároveň výsledky své práce odevzdávám vyššímu principu, jemuž věřím. To vám dá sílu a pevnost.

 

Stává se, že vás někdo nebo něco z tohoto nadhledu stáhne zpět na zem?

Lidi kolem mě, byť tak nežijí, to intuitivně chápou a důvěřují tomu. Nežijí třeba duchovně, ale jsou podobně naladění. Ne se vším souhlasí, ne všechno jim přijde úplně srozumitelné. Důvěřují ale principům, které jsou mojí součástí a které vyznávám. Takže nezažívám nějaká fatální odmítnutí. Pak ale třeba nastane situace typu současné krize v České televizi, což říkám jen pro dokreslení odpovědi, a tím, jak se na to dívám z vyšší perspektivy, nevyvolá to ve mně negativní emoci nebo naštvání. Když řeším nějaký problém… (dlouze přemýšlí), bojuju za nějaký princip, ale nikdy ne prioritně proti lidem.

 

Zachováváte tento přístup i ve studiu?

Mám to podobně. Když přijde politik, stalo se mi to teď s Michalem Haškem, a nechystá se mluvit pravdu, držím se toho principu a chci se dobrat pravdy. Nesnažím se ale porazit člověka, který ten princip či nepravdu s sebou nese. On pro to může mít tisíc důvodů, svými životními skutečnostmi může být dovedený až do toho určitého bodu. Když takový přístup zachovám, dává mi to svobodu projít celou situací čistě, aniž bych se ušpinila nějakým negativním záměrem či úmyslem.

 

A co říkáte názorům, že někdy opouštíte roli moderátorky a stanete se soudkyní?

Může to tak být, ale není to vědomě. Jeden divák mi psal, že v mém okolí zná moderátory, kteří jsou tvrdší než já, ale že když já pokládám otázku, jsem v ní nějakým zvláštním způsobem přítomná. Může to pak vypadat, že někoho soudím. Není to však můj záměr. Pokud to tak je, nepovažuji to za nic hezkého.

 

Uvědomíte si někdy při rozhovoru, že do něj vkládáte moc „sebe“?

Když se pokouším dobrat pravdy a odpovědi na svou otázku, tak ne. Lehce začnu couvat ve chvíli, kdy zjistím, že host či protivník je slabší. Pokud je nervózní, nestačí tempu, začíná se cyklit nebo v něm narůstá zmatek, jak se to stává politickým nováčkům, uberu vždycky. Nejde mi o to, abych zpovídané drtila v lidské rovině. Pokud ale stačí mé energii a náporu, neustoupím.

 

Prý se lidem snažíte dostat v rozhovorech pod kůži, rozluštit jejich psychologii…

Většinu těch hostů politiků znám. Pohybuju se v tom už 20 let. Vím, jak reagují. Po volbách přichází noví lidé, ale intuice a cvik vám je pomůžou odhadnout. Také se stává, že momentální situace ve studiu přináší určitou psychologickou rovinu. Na to se ale nemůžete připravit dopředu. V přípravě se soustředím na klasické rešerše, ale také se v nich snažím ulovit odpovědi, které jsou z pohledu psychologické roviny vepsané mezi řádky.

 

Rozruch kolem sebe ráda nemám

 

Kdo z politiků je nejodolnější?

Určitě Lubomír Zaorálek. S Milošem Zemanem a Václavem Klausem jsem rozhovor dlouho nevedla, ale to byli samozřejmě velmi těžcí hosté. Taky Miroslav Kalousek.

 

Vzpomenete si na nějaký rozhovor, který se vás nějak osobně dotkl?

Hodně mě zasáhl poslední rozhovor s Michalem Haškem. V jednu chvíli skončila jeho dosavadní politická kariéra, protože se nechal usvědčit ze lži. To byl moment, v němž ale nemáte pocit vítězství. Jste v situaci, kdy se tomu člověku láme jeho dosavadní život, kariéra, práce. Stalo se to ve chvíli, kdy jsme mu v určité pasáži ukázali záznam, kde Milan Chovanec potvrdil konání lánské schůzky s prezidentem Zemanem, která se za zády předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky uskutečnila. S Michalem Haškem jsme se na sebe podívali, byla to vteřina, v níž jsme oba věděli, že se něco dramaticky zlomilo. V takových chvílích cítím obrovskou tíži. Často mám s těmi lidmi až soucit. Což bych ale neměla říkat (usmívá se).

 

Stalo se, že vás nějaký váš oponent ve své ofenzivě zranil?

Velmi těžké rozhovory jsou s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským. Jsem právník, ale svou erudicí mu nesahám ani po kotníky, takže když spolu děláme rozhovory, stačí udělat malinkatou chybu, a on vrací úder. Navíc nesnáší, když mu moderátoři skáčou do řeči. Zmíním také ministra vnitra v demisi Martina Pecinu, který, když se mu nelíbí otázka, se nerozpakuje říct: „Vaše otázka je úplně nesmyslná, vůbec tomu nerozumíte.“ Ale že by mě to zraňovalo, to nemůžu říct.

 

Zatřesete to s vámi?

To ano. Je to moment, kdy si nechcete připadat jako někdo, kdo nerozumí otázce. Zároveň je ale těžké se nějak obhájit, protože jako moderátor nemáte v roli se jakkoliv obhajovat. A začít přesvědčovat, že přece otázce rozumíte. Vyjít z toho se ctí je těžké. Řešením je jen další chytrá a tvrdá otázka v řadě.

 

Studovala jste práva. Ale, vzhledem ke svému bohatému vnitřnímu světu, neměla jste potřebu se spíš vyjadřovat umělecky?

Takové ambice jsem neměla nikdy. Mě by bavilo studovat psychologii. Nastupovala jsem ale na vysokou školu v roce 1988, a to tady psychologie byla absolutně nezajímavá a neměla žádné přesahy. Studovala jsem ji pak jako samouk, přesto mě i tak naplňovala. V psychologii mě hodně ovlivnila životopisná kniha Carla Gustava Junga od Aniely Jaffe. Vliv na mě měl také Emanuel Swedenborg, který se také zabýval spojením vědy, prostoru vnitřního světa a psychologie. Spíš než se vyjádřit umělecky jsem měla potřebu ponořit se do sebe a poznávat právě ten vnitřní prostor. Tam jsou nekonečné světy.

Došlo vaše hledání v sobě samé k nějakému rozuzlení?

Ne, myslím, že rozuzlení ani není. Když se dostanete do bodu, kde je nic a všechno, těžko to můžete vyjádřit slovy. Rozumem to nerozuzlíte. Tak to cítím, byť jsem k tomu ještě nedošla. Při ponoru do hlubin jsem ale našla permanentní dialog s principem, který to rozuzlení může třeba jednou zprostředkovat.

 

Takhle na mě působíte spíš jako introvert. Jak zvládáte shon kolem sebe v kontextu s krizí v České televizi?

Myslím, že jsem spíš introvertní a o to je to pro mě těžší. Rozruch kolem sebe ráda nemám. Nerada bych, aby se to opakovalo. Stála jsem u čtyř takových krizí a při páté už bych nerada byla.

 

Novinář by měl bránit své médium zevnitř

 

Zkratkovitě uvažující člověk může rozpor uvnitř ČT vnímat jako spor mezi dvěma stranami, kdy jednu reprezentujete vy a druhou Václav Moravec…

Vůbec s tím nesouhlasím. Podle mě je to boj za princip, jenž je na základě informací, které jsme v redakci nasbírali, v ohrožení. Vůbec to není souboj proti lidem.

 

Nemyslím si, že je. Spíš jsem se chtěl zeptat, jestli jste dlouho váhala, zda přijmout vedoucí roli v nespokojené části redakce. Jestli do „odboje“ jít, či ne…

Rozhodující pro mě bylo, že jsem od začátku nebyla sama a poměrně dlouho jsme se radili, zda do toho přes Radu ČT jít. Hledisko toho, abychom nepoškodili ČT jako celek, bylo hodně silné. Na základě zjištěných informací a pozorování tady v redakci jsme ale dospěli k názoru, že je to závažné, a my tak musíme veřejnost skrz Radu jako kontrolní orgán na problém upozornit. Uvnitř to řešit nešlo, protože během dvou měsíců, co jsme se tím zabývali, žádná vůle k řešení nebyla.

Pokud jde ale o ty dvě iniciativy, tak bych v návaznosti na jejich prohlášení chtěla říct, že ony nejdou proti sobě. 61 pracovníků ČT doslova řeklo: „My jsme nebyli manipulováni.“ A to může být pravda. Chápu je, že se proti našemu podnětu ohradili, protože nikdo nechce vypadat, že je manipulován, zvlášť když manipulován není. Pak jsou ale redaktoři, zvláště ti političtí, kteří ovlivňování zažili. Organismus zpravodajství je komplikovaný a složitý a navíc do něj v ty dny jako bomba vletěla fáma, že bude muset odejít ředitel zpravodajství Zdeněk Šámal a naopak zůstane šéfredaktor Petr Mrzena, proti němuž veškerá podezření směřují. I proto se těch 61 lidí výslovně zastalo Zdeňka Šámala. A vystoupení Václava Moravce jsem vnímala jako postoj moderátora, který měl tu stejnou obavu jako my, že může dojít k poškození ČT. Tomu rozumím, ale my jsme došli k závěru, že by Českou televizi naopak daleko víc poškodilo tutlat problémy, než se pokusit je řešit. Uvnitř vůle řešit je nebyla. Podle mě k výbavě novináře patří odvaha a taky ochota chránit své médium zevnitř. Jak mohu analyzovat činy mocných tohoto státu, pokud se bojím vlastního šéfa…?

 

Dal vám k vašim krokům impuls nějaký konkrétní zásah dokazující ovlivňování zpravodajství?

Pro mě bylo rozhodující, když jsem si uvědomila, že ta pochybení nejsou dílčí, ale že podle všeho funguje určitý systém, který si v té šedé zóně ovlivňování a křivení zpráv žije svým životem.

 

Máte dnes jasněji v tom, kdo ten systém vytváří?

Nerada bych byla v tuhle chvíli osobní, řeší to auditoři. Podezření je založené na tom, že může existovat nějaké zadání, jež ve zpravodajství realizuje šéfredaktor. Zadání, které mu rozhodně neukládá zákon o České televizi.

 

Napadá vás, odkud to zadání může směřovat?

Těžko říct. Nikdo z nás u toho nesvítil. Každopádně ten soubor vypozorovaných zásahů ve své komplexnosti zakládá významné podezření. Zásahy z prezidentské a sněmovní kampaně kopírovaly plán Hradu směrem k nové politické situaci po těchto volbách. My jsme nemohli vědět, když v tomto duchu vznikal podnět, že Michal Hašek těsně po volbách poběží na Hrad a že se ten plán zhroutí jako domeček z karet a odkryje se, protože Michal Hašek bude usvědčen ze lži, nestane se premiérem a SPOZ (Strana práv občanů – Zemanovci) se nedostane do Poslanecké sněmovny. Předtím média dlouho sledovala linku, že premiérem se měl stát právě Michal Hašek, který by se s prezidentem Zemanem jistě dohodl lépe než předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. Když náš podnět vznikal, nemohli jsme vědět, že to dopadne jinak. Zadání ze šedé zóny ve zpravodajství ale přesně kopírovalo zmíněný politický plán a my si myslíme, že to není náhoda. Kdo však takové zadání do ČT dopravil, to vám neřeknu. Nemyslím si, že to byl Miloš Zeman, takhle to zřejmě ani nechodí. Může to být přes jeho spolupracovníky, od někoho uvnitř televize nebo od někoho úplně jiného… Ale to není ani tak důležité. Podstatné je se tím seriózně zabývat, prověřit to, a pokud se to prokáže, pak zajistit, aby se nic podobného v televizi veřejné služby neopakovalo.

 

Řešení kauzy v ČT zatím přineslo víc otazníků než odpovědí. Vy už máte v něčem jasněji?

Pro mě se vše stalo čitelným ve chvíli, kdy se to provalilo politicky. Tím myslím, když se prokázalo, že Michal Hašek nemluvil pravdu a puč v ČSSD se nepovedl. Tím se dílky puzzle složily do celku. S jejich skládáním jsme začali už před prezidentskými volbami, kdy nám redaktoři řekli o nějakých manipulacích vyznívajících pro Miloše Zemana. Pak to pokračovalo ve sněmovní kampani. Poslední dílek se umístil po už legendární lánské schůzce…

 

Nemáte už z toho zmatku všude kolem chuť někam utéct?

No mám (směje se). Teď se utéct nedá, ale nebudu předstírat, že je příjemné vymezit se proti systému, který proti vám má veškeré možné nástroje. Je náročné stát proti někomu, o kom víte tak málo. Každý den, kdy má vyjít nějaký rozhovor, kde se proti poměrům v ČT ohrazuji, v sobě cítím určitou tíseň, protože vím, že ten systém kope kolem sebe. Vy ale víte, že to musíte udělat a že máte odpovědnost i za lidi okolo. Není to tak, že bych každé ráno jako rozveselený revolucionář vyběhla na barikádu. Je ale třeba to dovést do konce. Jak říkám, všechno jednou pomine, tedy i tohle pomine. A třeba to České televizi pomůže.

 

David Mičke