Sociál

Byl, byla, bylo. Jsem

Filip sám sebe nedefinuje ani jako muže ani jako ženu. Cítí se být nebinární osobou neboli tzv. neutrois, člověkem, který si nevybírá partnera podle pohlaví a nepohlíží touto optikou ani na sebe. Filip, který kromě modrých martensek na první pohled není nijak zvláště výrazný, ochotně mluvil o své identitě, jež je pro většinu lidí neznámá, a to ve všech třech osobách. Ty jsme ponechali i v rozhovoru.

Jak vnímáš sexualitu?

Pro mě je klíčový rod a ne sexualita. Jde o lásku, když k někomu cítím lásku, tak ji cítím a nezajímá mě, jakého biologického pohlaví ta osoba je anebo jakého psychického rodu. Často se mi zdá, že sexualita je prekurzor toho, do koho se můžeme zamilovat, a mně se nelíbí mít definovanou sexualitu. Takže jestli mě přitahují jen velmi femininní ženy, automaticky tak vyřadím obrovskou část populace, jen protože nemá takové tělo. Tím pádem považuji sexualitu za povrchní. Na druhou stranu si uvědomuji, že je to do jisté míry jen biologický faktor, který neumím ovlivnit. Je to takový boj, který neumím definovat.

Jak ses cítil na Slovensku, kde je 70 procent obyvatel věřících?

Na Slovensku mám pocit, že si kolem sebe musíš vybudovat takovou bublinu. Já jsem bydlelo v příjemné části Bratislavy, pohybovalo jsem se v centru. Kdybych bydlel jinde, bylo by to horší. Lidé říkají, že Česko je velmi podobné, ale já ten pocit nemám. Bydlím v centru na I.P. Pavlova a tady to hrozně žije. Když si obléknu své šaty, které jsou spíše hábit, jelikož se oblékám androgynně, tak se cítím v pohodě, mám pocit, že moje bezpečnost je jednoduše moje. Kdežto v Bratislavě na to odvahu nemám. Tam na mě lidé reagovali negativně po většinu mého života, ale když přestaneš vypadat jako teenager, už nejsi tak typický cíl.

Jak teď posuzuješ situaci na Slovensku?

Oproti Česku daleko horší, ale Praha je třeba zase bublina oproti zbytku republiky, nevím. Líbí se mi, že se tady cítím doma. Na druhou stranu jsem tu nový, takže zas tolik neřeším, kdo se na mě jak dívá a je to tu taky hodně turistické. Tím pádem jsou lidé zvyklí na různé typy lidí.

Jak reagovala tvoje rodina, když jsi jim řekl, že se nedefinuješ ani jako muž ani jako žena?

V pohodě, oni jsou úžasní. Ono to nepřišlo ani takto. Bylo to postupné. Mluvím ve všech těchto tvarech, jak se mi chce. Je mi jedno, jak mě někdo oslovuje, mně jde o svobodu mého projevu. Je jen vlastně nepříjemné, že každému, koho potkám, to musím vysvětlovat. A nebo potom hraji hru s lidmi, u kterých vidím, že nemají kapacitu na to to pochopit, a začnu mluvit třeba v trpném rodě, abych se tomu nějak vyhnul. Neřeknu, že jsem byl, ale podařilo se mi jít. Takže není to úplně fajn, ale mám okolo sebe lidi, kteří mě mají rádi a naladí se do toho, jelikož to tak se mnou cítí a začnou potom rod ignorovat.

Člověk, do kterého jsi zamilovaný, je muž, nebo žena?

Mezi námi rod mizí. Neumím to úplně definovat, myslím, že ten člověk také prochází změnou asi i s tím, že poznal mě, možná delší čas strávený se mnou lidi mění. Mám pocit, že často je rod jen taková role. Je to samozřejmě i pocit identity, jako například já jsem žena, a proto se tak cítím, ale je to i sociální konstrukt a když role dáme pryč, tak jsme víc než rod.

Stalo se ti často, že lidé nedokázali pochopit, že se definuješ jako nebinární osoba, nebo s tím měli problém?

Ne. Já se pohybuji asi v bublině dobrých lidí a většinou ne. Vybírám si, kdo do mého života vstoupí. Ale je pravda, že nedávno mě dostala v Praze jedna mladá slečna, která maturuje, je jí asi osmnáct a chodí se mnou na přípravný kurz na chemii. Náhodou jsme šli na Den otevřených dveří na Karlovu univerzitu a ona se mě zeptala, jestli s ní nechci jít na maturitní ples, asi protože jsem se jí líbilo. Nemám moc rádo, když se někomu líbím, protože se cítím objektivizované. Musel jsem jí svou identitu vysvětlit. Jen se na mě tak dívala a potom řekla jen „jojo“ a pak chtěla úplně změnit téma.

Alžběta Čermáková

Celý rozhovor najdete v novém Socialu!