Politolog Petr Just: Studenti FSV jsou vůči propagandě odolní
Dveře kanceláře Petra Justa jsou během jeho konzultačních hodin vždy otevřené dokořán. Návštěvníků bývá tradičně hodně a často se vracejí. Místopředseda akademického senátu Fakulty sociálních věd, její zástupce v senátu univerzitním a častý host televizních politických debat působí rozvážným dojmem.
Ve svém životopise uvádíte, že jste působil mimo jiné jako plavčík, herec a moderátor. Proč jste se rozhodl studovat politologii?
S herectvím a moderátorstvím jsem začínal v 10 letech, tehdy jsem o politice nevěděl samozřejmě nic. Uvažoval jsem i o tom, že bych v oblasti kultury a umění viděl i svou budoucnost. Moje krátká kariéra zase plavčíka vychází z toho, že jsem se kdysi věnoval i závodně plavání a později si rozšířil své plavecké schopnosti o záchranářské a v létě jsem působil brigádně jako plavčík na trutnovském koupališti.
V průběhu dospívání jsem začal přehodnocovat svoje priority a zájmy, přestal jsem vidět kulturu, umění a herectví vidět tak naivně a zaslepeně. Otevřely se mi nové obzory. V USA jsem měl předmět týkající mimo jiné formování amerického politického systému, který dodnes považuji za rozhodující mezník. Byť jsem tehdy ještě stále objevoval, co to ta politika je. Na střední škole jsme politiku ještě probírali jen jako součást práva – hlavně podle ústavy, věci jako politické strany, volby volební chování, k tomu všemu jsem se dostával až svým vlastním zájmem.
Pro spoustu lidí jsou politologové ti, co píší do novin nebo mluví v televizi o tom, kdo má či nemá odstoupit. Je to jen klišé, nebo skutečnost?
Setkávám se, pochopitelně, s tím, že jsme breptové, kteří říkají věci, které každému jsou jasné. Ono to vždycky není až tak naše vina. Často, když poskytnete desetiminutový rozhovor, záleží na novináři, co nakonec vybere. Politolog by narozdíl od běžného občana měl být schopen poskytnout na určité téma hloubkovou analýzu, nejen povrchní detaily, a neměl by být emotivní. Od politologa se očekává, že jeho názory jsou podloženy nějakým výzkumem, dlouhodobým sledováním určitého problémů a schopností zařadit si téma do širšího časového i geografického kontextu, schopnost porovnat třeba situaci u nás a jinde.
Při veřejném výstupu stojíte před dilematem, zda vystupovat odborně - už mi bylo jednou vytčeno, že nemůžu používat pro diváky nesrozumitelné slovo elektorát - nebo naopak být polopatický, čímž ale narážíte na výtky, že „tohle by přece mohl říct každý“.
Je podle Vás správné, když politologové dávají najevo svou orientaci? Je naopak možné od ní při práci abstrahovat?
Myslím, že je možné od ní abstrahovat, a mělo by se tak dít nejen u politologa ale i u novináře. Politické záležitosti komentují i sociologové a ekonomové, kteří by také měli být schopni nedávat najevo svou politickou orientaci. Je to samozřejmě těžké, osobně se snažím od toho odpoutat, ale i tak mi občas chodí od diváků reakce, že jsem buď příliš modrý či příliš oranžový. Což je ale na druhé straně asi dobře, větší problém by bylo, kdybych byl označován všemi za pravičáka nebo naopak za levičáka. Jsem schopen říci pozitivní i negativní věci na adresu jak strany, kterou volím, tak i té, kterou nevolím.
Fico i Klaus hrají na „národní zájmy“
Věnujete se české a slovenské politice. Čím to?
Česká a slovenská politická scéna mi byly vždy nejbližší, i když jsem se chtěl původně věnovat americké politice, které mě začaly zajímat během studijního pobytu v USA. Tam mě chytla politika, studium vzniku a vývoje politických systémů, jejich změny, což jsem potom převedl na českou a slovenskou politiku. Ale studovat americký politický systém, který je relativně stabilní a relativně klidný mi přišlo jako „nuda“. Přece jen, politika v transformujících se zemích je daleko živější a nabízí daleko více možností, co zkoumat a na co se zaměřit. Proto jsem se postupně přeorientoval zpátky na střední Evropu.
Ale zájem o politický systém Spojených států mě neopustil, dokonce jsem chvíli studoval i Americká studia na IMS, ale nakonec jsem musel chtě nechtě udělat kvůli časovému vytížení volbu mezi IMS a IPS, přičemž má volba padla na politologii.
Česko i Slovensko jsou momentálně tak trochu v krizi nebo alespoň v lehce nestandardní situaci. Proč se to podle Vás seběhlo ve zhruba stejnou dobu?
No… kdyby na tuto otázku byla jednoduchá odpověď, vyřešilo by to problémy mnoha politologů, sociologů a možná i psychologů, kteří se zabývají chováním jednotlivců i skupin. Osobně si nemyslím, že by ten souběh byl výsledkem nějakého procesu, je to spíše souhra náhod. Kromě vstupu do EU, který obě země ovlivnil, tam žádný společný mezník nevidím. A ani u toho vstupu do EU si nemyslím, že by byl hlavním faktorem té současné nestandardní situace.
Slovensko za M. Dzurindy dohnalo v ekonomickém růstu Českou republiku. Za R. Fica se ale, zdá se, vrací trochu zpátky… Jak to bude dál – vyrovnají se obě země, nebo jedna z nich začne zaostávat?
Jak v čem se vrací zpátky. Robert Fico vstupoval do předvolební kampaně s radikální rétorikou, zaměřenou proti pravicové politice vlády Mikuláše Dzurindy. Pravdou ale je, že se dosud k žádným razantním změnám neodhodlal. Z toho, co udělal, se asi nejvíce proslavilo snížení poplatků za vydání receptu z 20 korun na 5.
Ekonomové říkají, že za Dzurindy Slovensko hodně ušetřilo a z těchto peněz teď Fico rozdává, a tím pádem žije z toho co bylo vyprodukováno politikou vlády, kterou kritizoval. Vzhledem k tomu, že má co rozdávat, aniž by zadlužoval Slovensko, tak je i nadále vnímán pozitivně. Popularita jeho i jeho strany SMER je stále velmi vysoká – podle jednoho průzkumu až 48 %. V čem je vnímána změna po nástupu nové vlády, je zahraničněpolitická orientace Slovenska, což dokumentuje Ficova účast na oslavě Kubánské revoluce, stahování vojáků z Iráku i cesta do Libye.
Zatímco Dzurinda byl přijímán na nejvyšší úrovni v zemích západní Evropy, Ficovi se toto zatím nepodařilo. Výrazný je také odklon od prozápadní a proamerické politice. Program strany SMER dokonce říká, že svět má čtyři strany, nejen jednu, navíc několikrát řekl, že nebude skákat podle toho, jak se to někomu líbí. On chce silné Slovensko, čímž se zalíbil mnoha občanům, do noty jim padl i tím, že hájí národní zájmy, což mu získalo velkou podporu. Ostatně stejně to dělá i Václav Klaus, který s oblibou používá pojem národní zájmy a díky tomu má až dvoutřetinovou podporu občanů napříč politickým spektrem.
Diskuze s politiky bych opakoval
Jak dlouho podle Vás vydrží naše současná vláda?
Mám říci něco jako „Dávám bolševikovi rok, maximálně dva“? To je věštění z křišťálové koule… vláda slíbila, že bude všechny reformní zákony spojovat s hlasováním o důvěře. I ti dva bývalí sociálnědemokratičtí poslanci, kteří vládu podpořili, deklarovali, že zůstávají přesvědčení sociální demokraté, takže vláda může klidně padnout letos. Ale také nemusí.
Spíš bych ale byl optimista, viděl bych to na celé volební období, nebo jen o málo méně. I definice politické strany říká, že jejím cílem je dobýt, udržet a vykonávat moc. A nevidím na tom nic špatného. Je pokrytecké, když někdo tvrdí, že v politice není proto, aby se snažil získat moc. Koneckonců to patří k přirozeným cílům politiků a politických stran.
Coby bývalý předseda Česko-slovenské unie studentů politických věd (CPSSU) jste loni před volbami pozval do Jinonic předsedy hlavních politických stran, mj. i předsedu komunistů V. Filipa. Vedení fakulty se to však příliš nelíbilo. Stojíte za svým tehdejším rozhodnutím? Udělal byste to znovu?
Udělal bych to znovu, už z výukových důvodů. Učím předmět, který se zabývá československou politikou v letech 1948-89, tak i pro mě samotného v těch výrocích V. Filipa zazněla slova, která dávám k dobru i při svých přednáškách. Často, když hovoříme o komunistické straně, jsou to řeči emotivní. Z vyjádření V. Filipa v naší diskuzi vyplývá, že KSČM nepřetrhala své vazby s minulostí. Například výrok, že Československo bylo demokratické až do roku 1960, kdy byla ústavně zakotvena vedoucí úloha KSČ, do té doby ale byla zaručena pluralita politických stran. Ústavně-právně má pravdu, ale politický systém je samozřejmě ovlivňován nejen právem, ale i mocenskou realitou. Dějiny ale pochopitelně jeho slova vyvracejí.
Pokud někdo mluví o hrozbě šíření komunistických názorů na akademické půdě a možném ovlivňování studentů, pak spíš podceňuje studenty společenskovědních oborů, že jsou náchylní na politickou propagandu. Věřím, že tomu tak není, že si studenti dokázali udělat obrázek o KSČM a že žádný z nich neutrpěl újmu na svých názorech.
Paroubek ani Topolánek nakonec nepřišli. Myslíte, že pro ně studenti politickovědních oborů nebyli zajímavé publikum?
V obou případech oficiálním důvodem bylo časové zaneprázdnění a netroufám si ani jednoho podezírat z toho, že by to nebyla pravda – prožívali poměrně intenzivní volební kampaň, která se celkově zaměřila hlavně na ně. Oni nepředpokládali, že by tady mohli získat nějaké hlasy, právě proto, že věřím, jak už jsem řekl, že studenti společenských věd by neměli být náchylní na politickou propagandu z jedné či druhé strany.
Akademický senát bych zachoval
Jste členem akademických senátů FSV a UK. Co vás přimělo ke kandidatuře?
Snažil jsem se od svého příchodu na tuto fakultu vnímat dění kolem sebe, jeho pozitiva a negativa. Problémy jsem chtěl nejen kritizovat, ale snažit se je i řešit. Trochu jsem i narazil… původně jsem šel plný elánu do senátu, že všechno změním a najednou jsem zjistil, že fakulta je docela komplikovaný organizmus, který navíc žije v rámci univerzity i českého práva.
Jak jako politolog hodnotíte politiku na fakultě a univerzitě? Objevují se zde paralely s celostátní politikou?
Někdy se mi zdá, že při projednávání Studentských peněz, byť to jako pedagog sleduji vlastně z povzdálí, rozhodování má rysy velké politiky. Vidím tam snahu zvýhodnit kandidáty na dotaci z vlastního institutu. Někdy mi to přijde až jako politikaření. Pokud jde o vlastní jednání senátu, tam to nevnímám, nejsou tam žádné mocenské kliky, lidé většinou hlasují rozhodují nadinstitutově.
Na velkém akademickém senátu jsem byl zatím jen jednou, a to se volilo vedení… Před vlastním jednáním se sešli studentští senátoři, aby si vzájemně zajistili jednotu a podporu vlastních kandidátů, díky čemuž dosáhli snad poprvé v historii rovnoměrného zastoupení studentů a pedagogů.
Celá řada lidí volá po zrušení akademické samosprávy a jejím nahrazení správními radami, jak tomu je u firem. Nevyčerpal se už tak trochu smysl akademických senátů?
Obecně jsem proti zrušení akademického senátu. Mám dojem, že akademický senát už dnes plní funkci jakési správní rady. Akademický senát má být orgánem samosprávným a vzhledem k tomu, že jde o jediný samosprávný orgán, má stále místo ve fakultní hierarchii.
Proč tak málo studentů politologie kandiduje a volí do akademického senátu?
Je to škoda. Myslím si, že to považují obecně za ztrátu času, přestože se senát schází jednou měsíčně na 3 hodiny. Studenti i pedagogové mají celou řadu jiných aktivit - práci, mimoškolní záležitosti, které po škole vykonávají raději, než nějaké schůzování. Osobně si ale myslím, že ty 3-4 hodinky měsíčně nejsou zas až tak časožroutskou záležitostí.
Doufám, že letos na podzim to bude lepší, snažil jsem se nabádat i některé členy SIPSu, aby kandidovali i do senátu. Ten je oficiálně zákonem zřízeným orgánem fakulty, což by do jisté míry zvýšilo legitimitu i váhu jejich vystupování.
PhDr. Petr Just, Ph. D.
Vystudoval politologii na Institutu politologických studií, kde také v současnosti pokračuje v postgraduálním studiu. Vedle veřejné správy a mezinárodních vztahů. Je členem celé řady sdružení, např. Česko-slovenská unie studentů politických věd, Česká společnost pro politické vědy. Je místopředsedou Akademického senátu FSV a členem senátu celouniverzitního.