Miloslav Petrusek: Kritická role společenských věd je nezastupitelná

Ač sídlí ve stejné kanceláři jako ostatní členové katedry sociologie, těší se profesor Miloslav Petrusek neobyčejné úctě. Ještě než začal náš rozhovor, sekretářky mu přinesly přímo do kanceláře kávu a tvarohový šáteček k snídani. S jedním z „otců zakladatelů“ Fakulty sociálních věd a význačnou postavou české sociologie jsme si povídali o veřejné úloze společenských věd, plánované reformě vysokého školství i budoucnosti české sociologie.

Tématem tohoto čísla Sociálu je bilancování současného děkana a jeho týmu po roce ve funkci. Obracel jste se i vy jako děkan často zpět a hodnotil své počínání?
První takové podstatné ohlédnutí přišlo na konci funkčního období, v němž jsme tak říkajíc stavěli fakultu na nohy. Hodnotil jsem, do jaké míry je funkční dělení fakulty na instituty, zda mé původní ideje zejména v otázce spolupráce institutů nebyly příliš optimistické a tak dále. Průchodnost institutů se ale v průběhu času spíše snižovala, což vlastně přetrvalo až do dnešních dnů. Ústředním problémem ale v té době byla náplň studia. Organizační a finanční problémy nebyly hlavní náplní práce děkana (měl jsem ostatně štěstí na zkušeného tajemníka a znamenitou tajemnici). To je asi podstatný rozdíl mezi dobou mého působení ve funkci děkana a současností.

Domníváte se tedy, že prvořadým úkolem děkana je dnes dohled nad zajištěním finančních prostředků?
Doba se změnila, dnes jsou peníze, jak říká pan prezident Klaus, až na prvním místě. Řeší se, jakým způsobem získat grant, tu či onu podporu, jakým způsobem finančně zajistit chod ústavu. Do toho spadají i otázky, zda a jak platit doktorandy a jak zajistit odměny pro pracovníky fakulty. Z toho nemůže mít žádný děkan, alespoň dle mého soudu, velkou radost, protože obsahové problémy jsou pak přece jen odsouvány do pozadí.

Plánovaná reforma vysokého školství má zařídit větší propojení akademické obce s praxí a podnikatelskou sférou, čímž se zákonitě upevní prvořadost ekonomických otázek. Jaký je váš náhled na tuto problematiku?
Můj hlavní dojem, který jsem z četby návrhu vysokoškolského zákona nabyl, je, že jde o velmi radikální zásah do povahy našeho vysokého školství. Podobně radikální charakter měly naposledy snad reformy, které provedl komunistický režim v 50. letech. Pokud jsem tomu dobře porozuměl, dochází tu k určité dehonestaci univerzitních hodností profesora a docenta i tzv. malých doktorátů, k zavádění jakéhosi podivného dvouletého vysokoškolského studia, které je snad srovnatelné se studiem na odborné škole. Ale nejde jen o detaily, nýbrž o celé vyznění návrhu. Nenalezl jsem tam například roli vědeckých rad univerzity, funkce rektora je redukována, prapodivnou institucí je i správní rada, která se má skládat z lidí mimo univerzitu, což znamená, že bude řízena lidmi, kteří do akademické obce reálně nepatří. Kdo je bude navrhovat a jaké mají mít předpoklady? Celek byl možná zamýšlen s dobrým úmyslem, ale cesta do pekel je vždycky dlážděna dobrými úmysly.

V současnosti je trendem zřizování nejrůznějších nezávislých kontrolních orgánů. V případě reformy školství jsou to nejen zmíněné správní rady, ale také Agentura pro zajišťování kvality vysokého školství. Jak se díváte na tento trend v souvislosti s akademickou obcí?
Je otázkou, jak se k tomu akademická obec postaví. Ten dokument, a teď budu možná trochu zlomyslný, je skrytě založen na principu divide et impera (rozděl a panuj – pozn. red.). Jsou tu vysoké školy, které vznikly po roce 1990 a kterým tento způsob řízení pravděpodobně nejvíce vyhovuje. Právo udělovat si profesury, to je přece pro určitý segment vysokých škol něco skvělého, pro klasické univerzity to ale příliš přijatelné není.
Samozřejmě rozumím tomu, že univerzita by měla plnit i role utilitní, tedy vychovávat vzdělanou „pracovní sílu“, což je výhodné pro soukromý sektor. Zákon jako celek ale staví tradiční akademické funkce na slepou kolej.

Určitým záměrem je i snížit počet studentů, kteří po absolvování bakalářského cyklu pokračují ve studiu na magistru. Struktura oborů na to ale mnohdy není připravena, bakalář ze společenských nebo humanitních věd nedává v kontextu požadavku na zaměření na praxi příliš smysl. Jak se díváte na tuto problematiku?
To se vracíme k otázce té mé sebereflexe po dvou funkčních obdobích děkana. Přesně tuto otázku jsem si tehdy kladl, neboť systém dělení na bakaláře a magistra se právě začal uplatňovat. Není nerozumné bakalářský cyklus pojmout tak, jak byl původně definován, tedy jako nižší uzavřený cyklus vysokoškolského vzdělávání. Ale zdůrazňuji, že vysokoškolského, tedy vedle dovedností prakticko-pragmatických by měl poskytovat i ty klasicky vzdělávací, které rozšiřují obecný rozhled a na něž se dá organicky navázat studiem dalším. Bohužel se ukázalo, že to většinou tak nefunguje. Mnohdy by bylo lepší nechat školy samy rozhodnout, zda chtějí či nechtějí obory – a které – dělit do bakalářského a magisterského cyklu.

V souvislosti s reformou školství se mluví také o redukci počtu žáků na gymnáziích, což by mohlo mít za následek i určité snížení všeobecného rozhledu a vzdělanosti společnosti jako takové.
Jsou k dispozici empirické výzkumy, které prokazují výrazný rozdíl v úspěšnosti studia mezi absolventy gymnázií a jiných středních škol. Významné je to zejména v oborech humanitních či medicínských, kde se ukazuje, že gymnázia skutečně poskytují daleko lepší základ.
Z hlediska všeobecné vzdělanosti k degradaci ve společnosti už došlo. Na bakalářském cyklu tu učíme kurz o kulturních základech euroatlantické civilizace a tam je vidět, kdo již nějaké povědomí o evropské kultuře má ze střední školy. Evropskou identitu totiž tvoří právě kultura a ne to, že všichni vyrábíme boty stejnou technologií. Evropa je sice kulturně diferencovaná, ale v mnoha ohledech také jednotná, a vědomí této jednoty nelze získat jinak než informovaností, čtením a v dnešní době i cestováním s otevřenýma očima.

Jaká je role společenských a humanitních věd v dnešní společnosti, která je přece jen v mnohém zaměřena na praxi a hmatatelné výsledky?
Mám jednu velmi jednoduchou tezi, kterou neustále prosazuji. Společenské vědy, na rozdíl od ostatních věd, mají dvě auditoria. Auditorium své vlastní vědecké obce, jíž předkládají své objevy v charakteristickém jazyce vědecké komunity. A vedle ní je tu také veřejnost, k níž se musí mluvit jazykem sice specifickým, avšak srozumitelným. Ti společenští vědci, kteří své práce orientují spíše k veřejnosti či občanské společnosti, jsou ale ve formálním hodnocení znevýhodněni, protože se jejich publikace nepovažují za „vědu“. Z hlediska společenské funkce je však jejich práce nezřídka důležitější než nějaký velmi odborný článek psaný nesrozumitelným jazykem, který si přečtou dva oponenti a autorovi doktorandi. Orientace k veřejnosti znamená plnit základní funkci společenských a humanitních věd, jíž je funkce kritická. Demokracie, která si nedokáže nastavit zrcadlo, nikdy nebude dobře fungovat. Když zavřete společenským vědcům ústa tím, že je „donutíte“, aby psali výhradně texty, kterým bude rozumět pouze akademická obec, zredukujete právě jejich kritickou úlohu.

Veřejná role společenských vědců může být často interpretována jako protichůdná k deklarované apolitičnosti akademické půdy. Myslíte si, že společenští vědci by tedy měli více vstupovat do veřejného prostoru, aby svou kritickou roli obhájili?
To v každém případě. Dokonce si myslím, že poslední rok je rokem dosti dramatického vstupu zejména mladých společenských vědců do veřejného diskursu. Začínají se organizovat a plní tu kritickou úlohu bez ohledu na to, jak jsou nebo nejsou formálně hodnoceni nějakými komisemi. To je nesmírně cenné. Pochopitelně je tu vždy nebezpečí ze strany těch, kteří si říkají ne vždy právem konzervativci. Každá kritika je okamžitě označena za levičáctví, ne-li přímo za skrytý bolševismus. To je ten nejlacinější způsob kritiky – „levicový způsob myšlení“ je přece v demokratické společnosti naprosto legitimní.

Česká společnost je ale stále poměrně mladá, dvacet let od listopadu 1989 není tak dlouhá doba. Levicová politika je pro mnoho lidí stále ještě spojena s komunistickým režimem, a je proto problematizovaná.
Samozřejmě, ale začíná se tu prosazovat generace těch, kteří nemají s minulým režimem bezprostřední zkušenost, a i proto se staví k mnohým skutečnostem nepředpojatě. Existuje skupina mladých neomarxistů, kteří se právě k této orientaci věcně hlásí. Jsou to lidé solidně vzdělaní, kultivovaní a především se znalostí obou stran onoho společenskovědního pozadí. Problémem je, že čas od času sklouzávají k až příliš expresivním jazykovým prostředkům, což je dle mého soudu zbytečné a v očích veřejnosti je to může poněkud diskvalifikovat.

Jaký máte dojem ze svých současných studentů?
Za svou osobu mám nejlepší zkušenosti. Nemohu si stěžovat na jejich chování, docházku ani spolehlivost v plnění zadaných úkolů. Vím, že pokud se chovám ke svým studentům zdvořile a slušně, budou se i oni chovat stejně ke mně. Těší mě, že mě pořád, navzdory mému věku, přijímají. I když vím, že v některých konkrétních věcech a detailech už vědí víc než já.
Jiná otázka je, že bych mohl stejně jako mnoho mých kolegů s politováním konstatovat, že studenti málo čtou. To je fenomén, který se nedá bagatelizovat, protože tendence redukovat vědomosti na fragmentarizované, „digitalizované“ vědění je nebezpečná. Je totiž opravdu rozdíl přečíst si heslo Hannah Arendtová na internetu nebo si vzít do ruky její knihu.

Problém tedy vidíte v absenci chápání kontextu?
Mám studenty, kteří se živě zajímají o moderní proudy ve společenských vědách, jako jsou kulturální studia nebo třeba gender studies. To jsou proudy, které se sice objevily v 80. letech, ale nezjevily se ze vzduchoprázdna. Je dobré vědět, že na něco navazují, že odněkud vzešly. Kontext není přirozeně jen historický, ale i prostorový. O sociologii francouzské víme málo, o německé a severské něco víc, ale o té na sever a východ od nás vlastně nic. A třeba na Jagellonské univerzitě v Krakově je sociologie na evropské špičce, ale chápu, že studenti raději vyjedou na Erasmus do Finska než do Polska.

Hned několik kurzů vyučujete spolu se svými doktorandy. Jaká je s nimi spolupráce?
Kdybych odešel do penze, nejspíš by mi chyběli právě oni. V lecčems jsou samozřejmě zatím nedokonalí, ale musí se to naučit. I vychovatel musí být vychováván, jak říkal Diderot. Konečně je tu totiž skupina, která se chce akademické dráze věnovat a neuvažuje o tom, že si po studiích založí firmu.

Jak vidíte budoucnost české sociologie?
Smím-li soudit podle svých studentů a doktorandů, je na nejlepší cestě, aby se dostala do evropského průměru, protože je už v evropském rámci poměrně solidně integrována. Její perspektivy vidím dobře, pokud do jejího vývoje nebudou příliš zasahovat nepříliš kompetentní administrativní pracovníci a instituce. Ale ty to mají v náplni práce. (smích)

Kateřina Kňapová
Foto: Barbora Kabátová

1 886 ×




Sdílej článek


Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný (2 hlasujících, průměrné hodnocení: 3,00 z max. 5)
Loading...

Související články:

Komentáře nejsou povoleny.