Jan Ámos Víšek: Měl jsem více tlačit na proděkany
Letos se loučí s funkcí děkana. Absolvoval MatFyz, ale po dvě funkční období stál v čele společenskovědně zaměřené školy. Za jeho vedení proběhlo několik významných diskuzí, včetně debaty o přejmenování fakulty. Jak se dívá na své úspěchy a neúspěchy? Co soudí o práci proděkanů? Jak by měla vypadat příští hlava fakulty? Sociál přináší na rozloučenou rozhovor s Janem Ámosem Víškem.
Minulý týden univerzita zrušila přednášku někdejšího šéfa Ku Klux Klanu Davida Dukea na FSV. Byla to Vaše iniciativa nebo pana rektora?
Byla to svým způsobem iniciativa pana kvestora, kterého upozornila policie. Jeden z našich studentů Filip Vávra šířil informaci o chystaném semináři, kam byl Duke pozván, po neofašistických kódovaných kanálech. Tyto kanály právě politická policie sleduje. Možná, kdyby to psal po otevřené mailové poště, tak by to policie ani nezjistila.
Jak se situace vyvíjela dále?
Policie přišla za panem kvestorem, který mně poté telefonoval a ptal se, jestli jsem povolil nějakou takovou přednášku. Já jsem říkal, že o přednášce nic nevím a že jméno Davida Dukea mi dokonce nic neříká. Musím se přiznat, že v té chvíli jsem nevěděl, kdo to je. Začali jsme se radit, co s tím. Hrozilo nebezpečí, že dojde k problémům. Ve chvíli, kdy by Duke otevřel ústa, spáchal by trestný čin a otázkou bylo, jak to vše zařídit. Pozvání policie na akademickou půdu totiž není úplně triviální– . Sebrat někoho na akademické půdě je tedy problém. Navíc budova by byla plná lidí a kdo by například pomohl pedagogům zjednat pořádek, když by byla problematická účast policie? Takže z těchto důvodů jsme si řekli, že to odvoláme.
Kryštof Kozák trošku nevnímá, že jsme v Evropě a ne v Americe.
Probíral jste poté tuto věc s Kryštofem Kozákem, na jehož semináři měl David Duke vystoupit?
(David Duke měl přijít na seminář, který vede Kryštof Kozák a který je věnován americkému právnímu systému. Duke je jedním z odpůrců změny imigračního zákona, který by měl zjednodušit podmínky emigrace do Spojených států. – pozn. red.)
V diskuzi, na kterou jsem si pozval Kryštofa Kozáka a jeho nadřízeného doc. Jiřího Vykoukala, jsme došli k závěru, že úplně vyloučená by diskuse s Dukem nebyla. Bylo by ji ale potřeba zorganizovat jakoby obráceně – někdo neutrální, třeba televize, by mohla zorganizovat diskuzi, kam by pozvala experty z Karlovy univerzity a případně studenty jako auditorium. A tam by se daly tyto problémy ventilovat. Tam by se samozřejmě ukázalo bez jakéhokoli zkreslení, tím přímým obrazem, kde svými názory studenti a kantoři stojí.
Celá věc je nešťastná i tím, že Kryštof Kozák, jak jsem při rozhovoru s ním zjistil, trošku nevnímá, že jsme v Evropě a ne v Americe. On absolvoval poměrně dlouhý pobyt v Americe a argumentoval tím, že tam je první dodatek ústavy (zaručující nedělitelnost práva na svobodu slova, pozn. red.) svatý i na univerzitách. Všichni jsme viděli Lid versus Larry Flynt. Svoboda slova je v Americe trošku jinak chápaná a stejně tak jsou tam jinak chápané univerzity. Část univerzit je soukromá, takže nejsou vůbec spojené s věcmi jako tady, kde je Karlova univerzita považována za jakési rodinné stříbro historie národa.
Instituty nešly předpokládanou cestou
Na FSV se blíží volba nového děkana. Jak vzpomínáte na Vaše první zvolení? Kdo byli vůbec Vaši konkurenti?
Byl jsem jediným kandidátem. O kandidatuře uvažoval Jan Jirák, ale nakonec to vzdal. Úplně v počátcích o kandidatuře uvažovala i Lenka Rovná, ale nejspíše tušila, že bude mít spoustu jiných aktivit. Byla totiž například stínovým reprezentantem České republiky při tvorbě evropských smluv.
Vzpomínám si, že jsem byl zvolen už v květnu, protože se senát bál, že se na podzim totálně rozpadne. Tehdejší děkan, prof. Lubomír Mlčoch toho silně využíval a od jara mě posílal na většinu nezáživných schůzí, takže jsem si to užil už před oficiálním nástupem do funkce.
Kdybychom se vrátili v čase – šel byste do toho znova?
Určitě bych do toho šel znova. Ale šel bych do toho poučen dvěma funkčími obdobími trochu jinak.
Jaké poučení byste si vzal?
Moje představa byla, že se bude fakulta řídit jenom ekonomickými pákami. Poté, co si vedení fakulty a děkanát nechají společné peníze na svícení, vytápění budov apod., se zbytek peněz rozdělí mezi instituty – a ty samy rozhodnou, jak peníze využijí. Idea byla, že když se nebudou řídit např. platy z centrální úrovně, ale z úrovně institutů, tak se ředitelé soustředí na důležité, stěžejní metodiky, sníží počet lidí na institutech, zvýší platy a přitáhnou kvalitnější lidí.
Domníval jsem se, že ředitelé půjdou cestou zvyšování kvality vědecké práce, aby se přes vědeckou činnost přitáhly další peníze. Před tím, než jsme dostali výzkumný záměr, šlo zhruba asi 17 % příjmů na vědu, na rozdíl od MatFyzu, kde jim šlo na vědu 180 % proti základu, který dostáváme na pedagogickou činnost. Byl zde obrovský prostor pro zvyšování počtů grantů. Většina institutů se ale vydala tou cestou, že začala přijímat více a více studentů. To se tedy moc nepodařilo, naštěstí to poněkud (dočasně) zachranilo získání výzkumnéhio záměru.
Také bych trochu jinak rozděloval práci mezi proděkany. Sám jsem se staral o příliš mnoho věcí. Měl jsem na proděkany daleko více tlačit.
V některých směrech jsem udělal pro PR docela dost.
Na jaké tři věci, které jste ve funkci dokázal, jste nejvíce hrdý?
Fakultu jsem vedl, aby si uvědomila, že pedagogická činnost není jedinou činností. Jestliže jednou chceme být kvalitní součástí research university, tak fakulta musí být také research. Prvořadé musí být bádán, od magisterského stupně počínaje výše musí být vše přizpůsobené tak, že studenti směřují k někomu, kdo je začlení do grantu nebo badatelské skupiny. Myslím si, že jsem se o to svým příkladem nějakým způsobem zasadil. .
Podařilo se mi dávat podněty ve vědecké oblasti. Možná je to nepodložená pýcha, ale myslím, že jsem dost nabádal fakultu, aby lidé začali publikovali víc a víc a výsledky ve výzkumném záměru ukazují, že co do počtu publikací jsme se výrazně zvedli a dneska je publikační činnost veliká. Nutno ovšem dodat, že to není jen moje zásluha, např. proděkan pro vědu prof. Jiří Kabele odvedl a odvadí obrovskou práci. To ale neznamená, že naše publikační činnost je tam, kde by měla být. Převaha publikací je totiž převážně v češtině a často jen ve sbornících.
V některých směrech jsem udělal docela dost pro PR. Na rozdíl od mých předchůdců jsem „vymetal“ skoro všechny akce a konference a tam jsem se čas od času potkával s lidmi, kteří o FSV moc nevěděli. Například loni byla bezpečnostní konference a tam byla paní velvyslankyně Evropské unie, a ta netušila, jaké všechny typy studentů na FSV studují. Tak jsem jí o tom povyprávěl. Řekla, že si pár studentů vezme na stáž – a takových příležitostí je více. Je možné, že 90 % této aktivity úplně vyšumí, ale i kdyby se jen 10 % z toho ujalo a díky tomu měli naši studenti někde více otevřené dveře, tak si myslím, že je to dobrá věc.
Poslední věc, kterou bych zmínil, ale nevím, jak dalece je na fakultě vnímaná, je tato. Tím že jsem přišel z exaktních věd, jsou moje kontakty s touto částí akademické sféry na dobré úrovni. Moje jmenovací řízení bylo na MatFyzu, kde jsem na jejich vědecké radě dostal 19 hlasů z 19 přítomných. Při projednávání mého jmenování před vědeckou radou UK jsem dostal 42 hlasů z 44, a to se lidem ze společenských fakult nestává. A členové vědecké rady si to pamatují a udělají si z toho závěr, i že i na společenskovědních fakultách jsou lidé, kteří jsou schopni vnímat např. vědu podobně jako oni. A těchto lidí (mediků, fyziků, matematiků, přírodovědců atd.) je na univerzitě 80 % a jejich mínění určuje či přinejmenší podstatně ovlivňuje „veřejné mínění“ na univerzitě. Pokud nejsme schopni se do tohoto procesu tvorby obecného povědomí začlenit, aby nás brali vážně, je to špatné.
Hodnocení výuky mělo vypadat jinak
Jaké jsou věci, které se naopak nepovedly?
To je velmi jednoduché. První věc je ohodnocení výuky studenty. To se mělo od začátku pojmout úpně jinak. Nejdříve jsmě měli prokázat, že jsme technicky schopni to zabezpečit, to znamená sebrat data, zpracovat je a pak až diskutovat o tom, jestli je příslušný dotazník smysluplný, jestli je ta celá akce smysluplná a případně, jak jí tedy tu smysluplnost dát.
Druhá věc je podcenění public relations. Když jsem byl proděkanem, tak jsem se snažil např. o aktualizaci webových stránek a zjistil jsem, že na každém institutu je představa totálně jiná. Scházel jsem se s lidmi z institutů každý týden po jeden a půl roku a k ničemu rozumnému jsme nedošli. Pod tímto dojmem jsem trochu podcenil dohodu se senátem, jak bude vypadat PR. Uznávám, že jsme to hrubě podcenili, zejména já. Je to dáno mými kořeny z exaktních věd. MatFyz například v podstatě žádné PR nedělá a přesto má vysokou prestiž a dostatek zájemců o studium.
Pozvání policie na akademickou půdu není úplně triviální věc - oni můžou přijít, ale nesmějí udělat akci.
Jako svého nástupce preferujete akademika nebo manažera?
Do volby mého nástupce bych nerad zasahoval ani takovouto odpovědí. Nicméně, když už se ptáte, dám odpověď, která stejně není realizovatelná při stávajícím VŠ zákoně. Optimální forma vedení fakulty by byla taková, kdyby funkce byly „zdvojeny“”: děkan a proděkani jako akademici reprezentující fakultu na různých akcích, a pak manažeři zdvojující příslušné funkce a provádějící exekutivu na základě politických rozhodnutí akademické reprezentace, senátu, vědecké a správní rady. Mimochodem, když jsem učil v roce 91–92 ve Španělsku, na univerzitě to tak měli a manažeři dostávali 2 % z toho, co dokázali pro univerzitu získat.
Když se vrátíme do doby Vašich studíí, do doby bez internetu – kolik času jste třeba trávil v knihovnách?
V knihovnách jsem netrávil moc času. Na MatFyzu, kde jsem studoval, jsme měli více kontaktní výuky. Kolem 32 hodin kontaktní výuky týdně, přednášky byly nepovinné, ale já jsem je víceméně odseděl všechny, protože jsem se učil ze zápisků. Za celou dobu studia jsme si koupil jen dvoje, troje skripta, jinak jsem všechno odstudoval z přednášek. V podstatě to znamenalo to, že stejnou dobu, jakou jsme odseděli na přednáškách a seminářích, jsme odseděli na koleji. V týdnu jsme absolutně nechodili za zábavou (i když za sportem ano). V průměru jsme odpracovali kolem 60–70 hodin týdně v těch pěti až šesti dnech, někdy i v neděli odpoledne. A kdo to neodpracoval, vypadl. Mimochodem to je i dnes rozdíl mezi našimi studenty a studenty MatFyzu, v rozsahu práce, ne v nadání. Z většiny předmětů bylo zhruba šedesát, sedmdesát stránek A4 zápisků ke zkoušce.
Co znamenalo ono „odsezení“ na koleji?
To odsezení, to nebylo učení, ale pochopení. Na přednáškách jste nestačil pochopit všechno a na další přednášce už byste byl úplně ztracen. Takže v průběhu semestru jsme se látku pokoušeli pochopit, na koleji to bylo usnadněno tím, že jsme si navzájem pomohli. Živě si pamatuji, že na zkoušky jsme se učili tak týden, deset dní těsně před zkouškou. Skoro nikdy člověk nakonec ty důkazy nedostal. Zkoušející se ptal, jaká je myšlenka důkazu, a za tohle vás vyhodil, když jste tu myšlenku sám z jeho výkladu nepochopil a neuměl ji sdělit. Nevyhodil vás za to, že neumíte odříkat větu či neumíte sepsat důkaz, to by tam mohl být místo vás magnetofon.
Foto: Tomáš Zbyňovský