Tragédie plná omylů aneb Petr Zídek na to jde „počesku“

Jan Křen

Rozsáhlý článek P. Zídka „Historikerstreit po česku“ (LN, 29.7.2006) je zajímavý zejména jako dokument o dnešní době a její politické kultuře. S převahou toho, co Němci nazývají „Gnade der späten Geburt“ (čili milost pozdějšího narození) konstruuje tu totiž autor, vybavený nejen masivní dávkou retrospektivního antikomunismu, ale i plnohodnotným instrumentáriem režimních publicistů 50. či 70. let, exemplární kausu soudobé české historiografie: spor historiků B. Čelovského a J. Křena.

Simuluje zde jakési antagonistické tábory, jež se údajně sešikovaly na půdorysu občanských i vědeckých životopisů obou historiků. Jan Křen zde ovšem byl předveden v účelově upravené podobě, navozující mrazivý dojem přetrvávající moci „bývalých komunistických propagandistů“, dodnes blokujících výzkum dějin komunismu.

Čtěte také související článek:
Profesor Křen čelí kritice kvůli své minulosti (11/2006)

Nasupený odkaz na Křenův článek v Soudobých dějinách, pojednávající o materiálech Státní bezpečnosti (StB) a způsobu jejich zpřístupnění, ukazuje i cíl Zídkova textu: diskreditovat v Křenově osobě všechny, kdo nepřejí ideji zřízení privilegovaného „Ústavu národní paměti“ a kdo žádají, aby akta, která o občanech StB vedla, byla podrobena standardním podmínkám archivního uložení a nebyla neomezeně přístupná komukoliv, kdo si v nich touží nabrat (jen a nebo také) polemický a udavačský materiál o tom či onom sledovaném spoluobčanu.

Vzhledem k rozporům v platném archivním zákoně je to bohužel dnes do značné míry možné, donedávna však jen s vynecháním spisů pachatelů, tj. zaměstnanců StB. Křenem iniciovaná petice se snaží dosáhnout jak standardizace nakládání s akty StB podle litery zákona, tak zrovnoprávnění běžných občanů s bývalými pracovníky StB.

Specifická je již Zídkova aplikace pojmu „Historikerstreit“. Spor historiků ve staré SRN odstartoval v r. 1986 Ernst Nolte tezí, že nacistický holocaust byl pouhou kauzální odpovědí, resp. bezprostředním důsledkem bolševických zločinů 20. a 30. let. Tento pokus o relativizování nacistických zločinů byl tehdy masivně odmítnut naprostou většinou čelných německých historiků. Chce ale Zídek přehrát Historikerstreit (i s jeho zátěží konečné fáze studené války) ještě jednou v „ malých českých poměrech“, když proti Křenovi – ve 40. a 50. letech pro ideu komunismu nesporně zapálenému – staví exulanta Čelovského, který svoji jistě cennou disertaci z počátku 50. let napsal pod vedením neslavně proslulého nacisty R. Schreibera? Má vůbec smysl stavět proti sobě dvě účelově vykuchané biografie?

Křenovy brožury z 50. let byly zcela jistě poplatné oné době. Marně však hledáme dějepisné dílo z oné doby (až na několik většinou medievistických prací), které by bylo jiné. Změny se nelehko prosazovaly až v 60. letech, tedy v době, kdy J. Křen napsal velké monografie „Do emigrace“ a „V emigraci“ o počátcích západního odboje za 2. světové války. Kdyby Zídek nemanipuloval fakty, musel by tyto knihy vysoce ocenit, a to mj. právě v dobovém kontextu.

Jestli ale je nějaký důvod, proč zejména dnešním studentům připomínat Křenovo dílo, pak jsou to právě jeho knihy a studie doby disentu a následujících let. Zídkovi přitom nestojí ani za zmínku. Zdaleka nejde jen o jeho slavné „Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780-1918“ z r. 1988, knihu koncepčně zásadní, nově ustavující pohled na národnostní vývoj českých zemí v době etablování moderního nacionalismu, nýbrž i pro dnešní střední generaci svým způsobem inspirativnější publikace „Bílá místa v našich dějinách“ (1991) a „Historické proměny češství“ (1992). V porevoluční euforii totiž vedly k nejen k méně obvyklému náhledu na dějiny této země, ale i k otázkám po historických předpokladech aktuální situace.

Rozsáhlá syntéza „Dvě století střední Evropy“ (2005), za niž Křen dostal již několik cen, ohromuje ty, kdo ji na rozdíl od Zídka přečetli, nejen záběrem, ale především konceptem a komplexností autorova pohledu na dějiny (nejen) střední Evropy.

Druhá polovina Zídkova článku je kabinetní ukázkou toho, jak těm, kdo se nechávají okouzlit akty StB, určují estébáci i horizont jejich pohledu: když ve spisu historika, sledovaného StB jako nepřátelská osoba, něco chybí, je to jeho chyba. Dobré je jen to, co StB prohlásila za špatné.

Křen již ve své odpovědi (LN 4.8.2006) upozornil na skutečnost, že když o něm v květnu 1987 StB usoudila, že již není organizátorem nepřátelské činnosti, nebyla to pravda pravdoucí, nýbrž jen výraz toho, že se policii nepodařilo odhalit jeho další aktivity v rámci ilegální univerzity. A podobně je to i s případem Křenova a Kuralova pobytu na univerzitě v Brémách roku 1983. V pozadí státního souhlasu s touto mimořádnou výhodou, kterou StB ve svých spisech nekomentuje, totiž stála šikovně nastrojená intrika německých přátel obou historiků, cílená německá intervence na nejvyšší státní úrovni. Lze z ní ale konstruovat „kausu“…?

Vra?me se ale k otázce, zda skutečně J.Křen ohrožuje výzkum dějin komunismu. Jak známo, většina francouzských (spolu)autorů slavné „Černé knihy komunismu“ patřila v mládí mezi radikální komunisty, případně i maoisty. Právo na osobní vývoj však má každý: dvě desetiletí u vrtné soupravy jsou více než dost na promýšlení nejen historických otázek, nýbrž i „odkazu“ vlastního komunistického mládí.

Nám osobně daleko více vadí ti lidé, kteří v r. 1989 rychle převlékli kabát a pokračovali v kariéře bez přerušení, jen jiným směrem. O ně ale Zídkova publicistika zájem nejeví… Doba po roce 1989 byla svérázná: masa komunistů odhodila stranické legitimace a do cesty se jim tehdy stavěli především bývalí, po 20 let na různé úrovni přišlápnutí až podupání „osmašedesátníci“, čili levicově naladěná generace, která doplatila na svůj kontradiktorický pokus o „socialismus s lidskou tváří“.

Tato generace bývalých komunistů po roce 1989 nastoupila na katedry, dosud vedené (a z části terorizované) komunisty v činné službě. Náhradní, nezkompromitovaná a zároveň kvalifikovaná garnitura, schopná převzít nejen kariérní posty, ale i převést akademická resp. univerzitní pracoviště na úroveň našich západních sousedů, tehdy prostě nebyla k dispozici. Podíváme-li se do Německa let 1945 nebo 1990, do poválečného Rakouska, do pofrankistického Španělska a dalších zemí (o postsovětských republikách nemluvě), setkáme se s mnohdy ještě traumatičtější situací.

Jan Křen mohl po revoluci – jako disident a chartista – obsadit jakoukoliv funkci, snad i ve vládě či v diplomatickém sboru. Místo toho pečoval o svůj obor. Doslova vypiplal Institut mezinárodních studií FSV UK, spoluzakládal Českoněmeckou komisi historiků a ve vědeckých, redakčních a grantových radách udělal velký kus náročné práce.

Jestli dnes Zídek tvrdí, že Křen blokoval výzkum komunismu, měl by to konkrétně doložit. Jinak je to pouze zlolajná pomluva. Protokoly zmíněných rad nejsou – pokud víme – tajné. Navíc Křen nikdy neměl nějaké právo veta. Mají-li dnes nějací mladí historikové problémy s uznáním svých pracovních výsledků, rozhodně nejde o vliv šestasedmdesátiletého badatele, který v oněch radách již delší dobu nezasedá.

Skutečný, nikoliv jen fabulovaný „Historikerstreit“, by bezpochyby české historické vědě prospěl. Jeho náznaky se ostatně před časem objevily v podobě logické generační diskuse, například na sjezdu českých historiků v Hradci Králové v roce 1999. Je však téměř stoprocentně jisté, že nebude veden o náhradních tématech, nýbrž o metodách a cílech výzkumu komunismu jako tragické, složité a velmi komplexní fázi dějin české společnosti.

Jiří Pešek – vedoucí katedry německých a rakouských studií IMS
Jiří Vykoukal – ředitel IMS
Miroslav Kunštát – člen katedry německých a rakouských studií IMS a proděkan pro public relations FSV

4 238 ×




Sdílej článek


Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný (1 hlasujících, průměrné hodnocení: 5,00 z max. 5)
Loading...

Související články:

Jeden komentář: “Tragédie plná omylů aneb Petr Zídek na to jde „počesku“”

  1. webmaster napsal:

    [Komentáře přesunuté z původního webu Sociálu:]

    Datum: 27.12.2006 18:39:45
    Autor: – Vojtěch Varyš (vojtech.varys@gmail.com)
    Titulek: a to zcela právem
    Článek je poněkud tendenční, nebot‘ bagatelizuje činnost soukromého badatele dr. Čelovského jako osobními útoky motivovanou kampaň a nezabývá se tím, za co je prof. Křen zejména kritizován: tedy skutečností, že řadu let přednášel a vedl katedru dějin ČSR na tzv. vokovické sorbonně, tedy Vysoké škole politické ÚV KSČ a jeho tehdejší činnost publikační (neb s tou pedagogickou nemám zkušenost) je daleko za hranicí toho, co běžně nazýváme „levicovým okouzlením“. U chartisty a disidenta je také jistě velmi zajímavá vřelá korespondence a osobní styky s komunistickými ministry vnitra Obzinou a Vajnarem. Bude skutečně těžké bádat o naší nedávné minulosti, pokud parametry tohoto bádání budou určovat lidé, kteří si nejsou schopni přiznat svou totalitní minulost. A malá perlička na závěr: zatímco dr. Čelovský, výhradně ze svých soukromých prostředků, publikoval po Listopadu již dvacet knih, jeho častý kritik prof. Pešek, nazvdory všem institucím, titulům a grantům, pouhé dvě.

    Datum: 14.01.2007 20:53:31
    Autor: – Jiří Řezník (j.reznik@volny.cz)
    Titulek: Nevím, zda-li tato kritika
    prof. Křena bere do úvahy také publikaci „Do emigrace“, s níž jsem se seznámil teprve nyní. Je na svou dobu vynikající.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *