Tradice a modernita na UK aneb co s konzervou z roku 1348?

Článek Ondřeje Schneidera o nemocné fakultě mi připadal velmi přínosný, protože se pokusil rozvířit diskusi o budoucím směřování fakulty. I když s ním v některých věcech rozhodně souhlasím, jsem přesvědčen, že o některých bodech a závěrech by se mělo konstruktivně diskutovat o trochu déle, k čemuž se dostanu ve druhé části.

Některé praktické příznaky „choroby“ byly v Schneiderově článku poměrně přesně popsány, v podstatě v něm ale kromě krátkého odkazu na rehabilitaci sociálních věd po roce 1989 chybí rozbor hlubších příčin problému. (Možná proto, že otázky typu „proč?“ jsou poslední dobou obecněji méně populární než třeba „kolik?“ nebo „jak?“.) Jednou z hlavních příčin je, že celá Karlova univerzita je zahleděná spíše dozadu než dopředu – s trochou polemické nadsázky opravdu připomíná konzervu z roku 1348.

Ilustrativním příkladem jsou imatrikulace a promoce, které glorifikují zejména skvělé tradice a historii univerzity. Ze symbolického hlediska jsou oba tyto obřady konzervativní až na dřeň – studenti a studentky, oblečení v civilních šatech (tj. symbolicky, a někdy i dost reálně polonazí), jsou seřazeni do čtyřstupu, celou dobu stojí (víceméně v pozoru) a pasivně přihlížejí, až jim důstojně odění akademici, již jsou mezi sebou taktéž přísně hierarchicky rozděleni (barevný s žezlem, černý, černý s řetězem, červený s řetězem), shůry udělí své pomazání. Studenti se pak až na světlé výjimky spokojí s uctivým formálním poděkováním. Na vše dohlíží nikdo jiný než Karel IV. v nadživotní velikosti (rok výroby 1950); snad pouze lehce lascivní postoj sochy odlehčuje tíživý tlak uplynulých věků.

Imatrikulace a promoce sice glorifikují skvělou tradici univerzity, zároveň jsou ale konzervativní až na dřeň.
foto: archiv

Tento teatrální obřad, který zřejmě nejvíce ocení přihlížející prarodiče, je však symptomem hlubších problémů, jež přináší „setrvačníkovitý“ důraz na „skvělé historické tradice“. Uctívání roku 1348 posiluje konzervativní mentalitu a zřejmě i pocit sebeuspokojení univerzitních funkcionářů – proč bychom se měli nějak zvláš? snažit, když naši předkové před 659 lety v podstatě udělali všechnu práci za nás? Například na hlavní webové stránce university (www.cuni.cz) je nejdůležitější prostor vyhrazen zakládací listině a velkému letopočtu „1348“, jako by se na univerzitě nic důležitějšího již nedělo (a zřejmě ani dít nebude). Nelze se pak divit, že v takovém prostředí jsou tituly a forma často důležitější než schopnosti a obsah.

Konzervativnost univerzity bohužel posiluje i její de facto monopolní postavení na trhu se vzděláváním v hlavním městě a zatím přinejmenším dominantní postavení v České republice. Tento monopol vznikl historicky, velmi mu napomáhá geografická poloha, ale je i výsledkem politického tlaku – pokus George Sorose vytvořit v Praze konkurenční moderní univerzitu nakonec ztroskotal na odporu, který měl částečně základ v českém akademickém prostředí. Nový vysokoškolský zákon stanoví velmi přísné podmínky pro zakládání nových vysokých škol, čímž možnost vzniku konkurence podstatně ztěžuje.

Pokud ovšem bude pokračovat praxe, že ten samý pedagog učí na třech školách, ke zlepšení díky vzájemné soutěživosti stejně nedojde. Neblahé důsledky monopolu jsou z ekonomické teorie známé, v případě univerzity je nejnebezpečnější nechu? k inovacím. Ještě je dost uchazečů a jejich rodičů, kteří si myslí, že domácí konkurence je stále daleko od Prahy. Trvalý převis poptávky nad nabídkou studijních míst toto falešné uspokojení bohužel pouze podporuje.

Nazelenalý lančmít

Díky důrazu na skvělé tradice a faktickému monopolu část konzervy z roku 1348 spíše připomíná nazelenalý lančmít, který se sice v nejhorším na frontě sníst dá, ale při útoku na bodáky pak máte hodně těžko v žaludku. Méně metaforicky – na univerzitě dodnes často fungují zastaralé a nefunkční postupy a procesy, které ve výsledku studentům v reálném životě k ničemu nejsou, zbytečně jim zatěžují život, či jim přímo škodí.

Důraz na memorování velkého množství obskurně detailních dat je dobrým příkladem – pokud si současní studenti nebudou někdy něčím jisti, mohou mít díky informačním technologiím odpověď často do 0,002 vteřiny na svém mobilu, pokud budou ovšem vědět, co a proč vlastně hledají. Bez základní faktografické kostry se obejít nedá, nicméně při výuce jsou důležitější souvislosti a interpretace.

Důraz na de facto kompiláty při zadávání studentských prací je také ve svém základu konzervativní a ve svých důsledcích zhoubný. Zkombinovat myšlenky pěti různých lidí je sice pěkné, ale co je vlastně výsledkem? Mnohem užitečnější je studenty vést k samostatnému myšlení a k zodpovídání zajímavých a relevantních otázek. Převaha frontální výuky, kdy v lepších případech duchaplný a vtipný starý muž vypráví obdivně naslouchajícím studentům a studentkám soubor historek volně souvisejících s tématem, je také neefektivním způsobem vzdělávání.

I Komenský (1592-1670) by možná měl větší radost ze studentů, kteří by trávili více času na seminářích, kde by byli na každou hodinu připraveni a kde by vyučující po krátkém úvodu vedl strukturovaný dialog, který by pak dokázal srozumitelně uzavřít. Kriticky uvažovat o předkládaných tezích, umět obhájit svůj názor před druhými a v neposlední řadě aktivně se účastnit toho, co se kolem něj děje, to jsou schopnosti, které by v dnešní době student měl na univerzitě získat. Je zarážející, že univerzita je ve svém vnitřním vývoji v důležitých aspektech v podstatě pozadu za společností.

Velký počet kurzů, které studenti musí během studia absolvovat, je bohužel součástí tohoto problému. V Evropě i USA jsou běžné čtyři kurzy za semestr, maximálně pak šest. Při takovémto počtu je možné po studentech i vyučujících vyžadovat opravdu důkladnou přípravu. Někteří studenti FSV mají za semestr zapsáno až 12 různých kurzů, což se zákonitě musí projevit na kvalitě jejich domácí přípravy i odevzdávaných prací. Je jistě nutné, aby škola spolupracovala se špičkovými externisty, ale místo velkého množství kurzů na marginální témata by možná stačily speciální veřejné přednášky na zajímavá témata v průběhu semestru.

Z organizačního hlediska je konzervativní neekonomické myšlení často reálnou brzdou – pokud by se sjednotily začátky vyučovacích hodin všech tří fakult, které v Jinonicích vyučují, prý by se mohlo ušetřit až 25-30 % kapacity místností určených pro výuku (nová budova o takové kapacitě by stála desítky miliónů). Po sedmi letech jednání mezi děkany je tento z ekonomického hlediska samozřejmý krok stále v nedohlednu.

Stará dobrá Májka

Přes všechny výše uvedené výhrady k potenciálně zhoubným důsledkům svazujícího konzervatismu je třeba přiznat, že pokud se k tradicím přistupuje kriticky a s pochopením jejich pozitivního významu, mohou se stát důležitou hrází proti přílišným výstřelkům modernizačního běsnění (zpátečnická instituce rodiny byla nakonec zachována i v SSSR). Májka s chlebem zažene na výletě váš hlad stejně dobře jako hlad vašich rodičů před třiceti lety, a proto není třeba stavět McDonald’s na každé Sněžce. Ani já bych asi nakonec nechtěl dostat závěrečný diplom emailem, případně v tubusu polepeném reklamou na Nike (You can do it!). V současné době módní čistě ekonomický pohled na instituci univerzity má rozhodně svá úskalí.

Předně, přílišná poplatnost duchu doby může snadno vést k tomu, že se univerzita stane pouhým praktickým učilištěm, kde studenti získají užitečné dovednosti pro to, aby se stali podle svých schopností š?astně fungujícími kolečky v mašinérii moderní společnosti. Tyto schopnosti (důraz na kvantitativní metody, regresní analýzu, řešení problémů v Excelu či prezentace v Powerpointu) budou ale závislé na aktuální poptávce po „human resources“. Univerzálnější koncepty a „neužitečné“ normativní či analytické součásti budou jako neefektivní, nerentabilní a neekonomické eliminovány, čímž by se univerzita (fakulta) připravila o velmi důležitou součást své existence. Právě tyto širší „zbytečné“ přesahy se mohou z dlouhodobějšího hlediska ukázat jako zásadnější než krátkodobá maximalizace užitku.

Z hlediska ekonomické efektivity je například nejlepší, aby jeden vyučující „obsloužil“ co největší počet studentů, nejlépe z domova telemostem, aby se ušetřilo za místnosti. Možnost dialogu v menších seminářích i fyzická přítomnost leckdy podivínských pedagogů je sice vysoce neefektivní, ale dává vzdělání osobní rozměr, který technika zatím nedokáže dostatečně suplovat. Je také jistě důležité rozlišovat, kdo z vyučujících na univerzitě jen bez dalšího zájmu proplouvá.

Jakékoli kvantitativní hodnocení však v sobě obsahuje potenciální nespravedlnosti. Je tomu tak bohužel i v případě publikací v zahraničních impaktovaných časopisech, jak navrhuje doc. Schneider. Existují lidé, katedry a obory, pro které je publikace v impaktovaných časopisech nepoměrně obtížnější už kvůli oblasti jejich zájmu; například pokud analyzujete sociální politiku českého státu, jsou výsledky vaší práce určeny především pro českou veřejnost a o vaše články (by? třeba kvalitní) tak logicky bude v zahraničí menší zájem.

Posílení staré dobré odpovědnosti vedoucích kateder, ředitelů institutů a děkanů za stav jim svěřených oblastí by tento problém mohlo vyřešit, kdyby adekvátně fungovalo. I v případě výuky plně v angličtině je třeba rozlišovat – u žurnalistiky či českých dějin je to asi méně vhodné než u ekonomie či anglistiky. Aktivní snaha přitáhnout co nejnadanější české i zahraniční studenty by měla být jednou z hlavních priorit.

Konzervatismus univerzity a její monopolní postavení má potenciálně ještě jednu výhodu – nemusí být poplatná všem módním trendům. Na dobrých univerzitách v USA, které jsou často dávány za vzor (a často právem), vznikají v tomto ohledu velké problémy, zejména s ohledem na tvrdě prosazovanou ekonomickou vizi utilitárního a kvantitativního světa, pro kterou mají být univerzity ideovým základem.

Tato kritéria se pak uplatňují i v oborech, kde je použití těchto metod zbytečné či zavádějící. Doba, ve které je zajímavost článku posuzována podle elegance vzorečků v něm obsažených a komplexní otázky zodpovězeny koeficientem regresní analýzy, ale nemusí být tak utopická a vševědoucí, jak se někomu možná na první pohled zdá.

Co tedy s konzervou z roku 1348? Určitě ji přestat uctívat jako posvátné nedotknutelné tele a nebát se inovačních kroků, pro které lze nalézt širší konsensusi, když to bude asi vysoce neefektivní proces. Úporná snaha Západ dohnat a předehnat však může vést i k neblahým důsledkům, před kterými nás poněkud paradoxně některé dobré tradice mohou uchránit.


Kryštof Kozák
autor je doktorandem na katedře amerických studií IMS FSV UK


Tento článek je plnou verzí článku, který vyšel ve zkrácené verzi v květnovém čísle Sociálu.


1 287 ×




Sdílej článek


Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný (2 hlasujících, průměrné hodnocení: 2,50 z max. 5)
Loading...

Související články:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *