Studenti nechtějí tolik historie

Plenární zasedání IMS mělo vyjasnit názory mezi vedením, samosprávou a studenty. Diskuse o technických detailech zkoušek se však změnila v polemiku o samotném smyslu studia a dalším směřování IMS.

Nově zaváděné souborné zkoušky byly náplní první části diskuse. Podle studentů jsou hlavním problémem nejasné požadavky, které navíc nejsou známy předem. U některých zkoušek je důležitější znalost faktů, jinde zase schopnost interpretace.

Podle ředitele IMS Jiřího Vykoukala byly tyto rozdíly záměrné (viz dubnový rozhovor) a měly studentům práci spíše ulehčit. Proto se u moderních světových dějin netrvalo na jednotlivých datech a událostech, ale spíše na polemice s provokativním tvrzením. „Téma jasně vyplývalo z otázky, které napovídaly, jakou formou by se měla esej psát,“ dodává Vykoukal.

Filip Popovič ze studijní komise Akademického senátu FSV přesto doporučuje oznamovat typ eseje předem. „Připsáním požadované formy práce k zadávaným tématům by se předešlo nepochopení ze strany studentů i opravujících,“ navrhuje senátor.

Eseje nejsou skoky na lyžích

Kvůli těmto nejasnostem byly některé eseje hodnoceny nevyváženě. „Rozdíl až třiceti bodů při celkových sedmdesáti je pro nás nepřípustný,“ říká Jirka Skoupý, zástupce druháků v SIMSu. V průzkumu (viz tabulku) podpořilo 76 % respondentů seškrtnout při extrémních rozdílech nejnižší a nejvyšší výsledek. „Nechceme dělat z esejů skoky na lyžích, jen je nutné zabránit nevyváženému hodnocení,“ vysvětluje Skoupý.

To však řada pedagogů zpochybňuje. „Třicetibodový rozdíl mi připadá neuvěřitelný. Postupovali jsme individuálně, ale vždy ve prospěch studenta,“ obhajuje výsledky Marek Pečenka. Skoupý namítl, že někdy se zřejmě dělal aritmetický průměr. Proti tomu se ostře ohrazuje doktorand Čížek. „Průměry se nedělaly, to byla náhoda. Nikde nebyly rozdíly takové, aby to výrazně ovlivnilo známku. Proč si vymýšlíte případy, které se nestaly?“ S tím moderátoři diskuse nesouhlasili a svá slova potvrdili konkrétními příklady.

Čížek se ale odbýt nenechal. „Proč řešíte koncepce, aby se něco dělalo, když se něco nedělalo tak, jak vy si myslíte, že se dělalo?“ pokračoval. Filip Popovič však upozornil, že jsou jako studenti v nevýhodě, protože u oprav ani známkování nebyli. Snaží se ale takovým situacím zabránit. „Při rozptylu nad 20 bodů eliminovat extrémní hodnocení,“ navrhuje Popovič.

Studenti také upozornili na nedostatečný čas. „Za dvě hodiny sotva stačíme napsat esej, ale není už čas na přečtení a stylistické úpravy, ačkoli to je součástí hodnocení.“ Anita Pelánová však nesouhlasí: „Máte psát rovnou bez chyb, to má být přece automatické.“ Prodloužení času na tři hodiny se nelíbí ani doc. Vykoukalovi, podle nějž nebývá doba psaní úměrná kvalitě. Upozornil také, že nešlo o nařízení, ale o dohodu se SIMSem. „Mysleli jsme, že dvě hodiny stačí, ale ukázalo se, že je tomu jinak,“ hájí se Skoupý.

Na zkoušku v kápi

Slibovaná anonymita byla dodržena při sdělování výsledků, ne však už mezi pedagogy. V opravovaných esejích figurovalo kromě přiděleného čísla i jméno studenta a všechna hodnocení se psala na jeden papír. „Opravující tak mohli být ovlivněni předchozími poznámkami,“ objasňuje Skoupý. Jednoduché řešení se nabízí: „Každý opravující by měl dostat vlastní kopii a práci hodnotit zvlášť,“ říká Popovič.

Vykoukal však upozornil na paradox – kdyby se jednotlivá hodnocení opravdu ovlivňovala, byly by výsledky spíše podobné než rozdílné, jak tvrdili studenti. Vztah opravujících ke konkrétním studentům odmítl. „Sám jsem opravoval většinu prací a ani mě nenapadlo, že by to mohl být problém,“ doplnil Vykoukal. Někteří to ale jako problém vnímali. „U své eseje jsem měl poznámky jen od Mgr. Růžičky, ten si mě dokonce podle jména vyžádal…,“ uvedl druhák Jakub.

Kontroverzní názor pronesl opět Čížek, který se snažil neanonymitu při zkoušce hájit. „Může to být i výhoda. Když se o člověku ví, že dobře pracuje na seminářích, proč by se nemohl názor na něj odrazit i v hodnocení eseje? Neschovávejte se za anonymitu!“ řekl. Takové zdůvodnění se však setkalo s hlasitým nesouhlasem. Zaručení úplné anonymity popřel s nadsázkou i profesor Křen: „To byste museli na ústní zkoušky chodit v kápi jako Ku Klux Klan.“

Jste tu správně?

V bakalářském cyklu je nejčastěji kritizován nepřiměřeně velký důraz na historii (93 % respondentů) a minimalizace ostatních věd, ačkoli IMS by měl být multidisciplinární. Diskuse o podílu historie ale bude zřejmě složitější. „Pro vaši generaci má historie jinou hodnotu než pro nás…,“ povzdechl si Vykoukal. Uznává sice, že struktura studia je značně disproporční, ale do nové akreditace zůstane beze změn. Zástupci SIMSu však upozornili, že je nejvyšší čas o nich mluvit, protože reakreditace začne už za rok.

Podle 80 % druháků chybí kurzy o mezinárodních vztazích. „To ale znamená, že někteří z vás měli studovat mezinárodní vztahy. Ty neděláme a dělat nebudeme,“ říká rezolutně Vykoukal. Studentům se nelíbí ani nedostatečné pokrytí aktuálních témat a údajně nepraktický metodologický základ. Objevily se i nové přínosné nápady, například zavést kurzy akademického psaní.

Sporným bodem je nenávaznost seminářů a přednášek. Semináře jsou samostatné a nemají prakticky jiný význam než připuštění ke zkoušce, která s nimi nesouvisí. Zde však není shoda ani mezi studenty. Zatímco Popovič upozorňuje, že není vhodné v semináři o Německu probírat Balkán a navrhuje větší propojení s přednáškou, jiní nesouhlasí. Podle druháka Petra Pojmana může naopak seminář odrážet zájem o témata a oblasti, na které v přednášce nezbývá čas, nebo se neučí vůbec. „Ano, ale pak by měl být volitelný. Povinný seminář jdoucí úplně mimo téma by existovat neměl,“ oponuje Popovič.

Co vlastně studujeme?

Širší debatu o smyslu bakaláře otevřel druhák Tomáš Cakl, který upozornil na rozpor mezi praxí institutu a názorem děkana o postupném slučování bakalářských programů. Zdánlivě banální dotaz ukázal velké názorové rozdíly.

„Z bakaláře mají vycházet použitelní absolventi. Protože se tento stupeň v Česku považuje spíše za ‚progresivní maturitu‘ a ne za vysokoškolské vzdělání, většina studentů pokračuje dál,“ popisuje neutěšený stav Vykoukal. Student bakaláře by se podle něj ještě neměl specializovat. „Musí zvládnout všechny oblasti, aby pak viděl vybraný subregion v širším kontextu,“ doplňuje.

Pro radikálnější změny se vyslovil druhák Ondřej Picka: „Teritoriální studia jsou disciplína spíš politologická než historiografická a přidání jednoho kurzu nic neřeší.“ To se však nelíbilo Vykoukalovi: „My nejsme politická věda!“ Snažil se vysvětlit, že obor zasahuje do více oblastí, ale studenti namítali, že to není příliš vidět.

„Teritoriální studia se zabývají regiony z pohledu společenských věd, to není jen historie. Potřebujeme souvislosti ze sociologie, ekonomie, politologie. Současné celofakultní úvody nestačí a pokud už mít semináře, pak spíše k těmto kurzům,“ doplnil Picka.

Podle politologa Michala Kubáta řadí i UNESCO tento obor do political science, i když nejde o teorii politiky. „Máme zkoumat regiony z různých úhlů pohledu a na ně prakticky aplikovat společenské vědy,“ podpořil Pickův názor na potřebu multidisciplinarity. „Je to ale širší problém, který tady nevyřešíme…,“ zdůraznil Kubát. Výstižnější být závěr hodinové diskuse snad ani nemohl.

739 ×




Sdílej článek


Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný (zatím žádné hodnocení)
Loading...

Související články:

    žádné články nenalezeny

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *