S přímou volbou k problému duální legitimity

Přímá volba prezidenta má vést údajně k tomu, že zaplní jistý demokratický deficit v českém politickém prostředí. Má se za to, že impetus k jejímu prosazení vychází z veřejnosti. Je tomu ale skutečně tak a přinese pouze odstranění demokratického deficitu jak se mnozí domnívají?

Pro jakékoli debaty, které se přímé volby prezidenta týkaly, byla příznačná absence reflexe. Neustále jsme se doslýchali, jaké pozitiva nám tato změna Ústavy přinese. Ale zmínil někdo někdy, že to může přinést i negativa? Tento náhled nám přinesli politologové. Bylo to poprvé, co politologická obec našla tak široce přijímaný konsensus a upozorňovala na negativní dopady chystané změny. Přesto však politici názor politologů (v otázce jejich výsostné profesní oblasti – tj. politickém systému) nevyslyšeli a mně už snad zbývá jen malý povzdech – zda tedy má přítomnost české politologické obce vůbec nějaký smysl.

V každém případě bych si dovolil shrnout ty nejdůležitější myšlenky a argumenty PROTI přímé volbě prezidenta. Především je to fakt, že v tradičně parlamentních demokraciích se k tomuto způsobu volby prezidenta přistupovalo jako řešení nějaké (systémové) nestability (např. Francie, Slovensko). V případě Slovenska to mělo vést k vyřešení osobních animozit mezi premiérem a prezidentem, které přecházely až za rovinu ústavnosti. Proč k tomu ale přistupuje Česká republika, když má relativně stabilní vládu s pohodlnou většinou?

Hrozí konflikt mezi prezidentem a vládou?

Mnozí se snaží definovat politický systém České republiky pouze čtením Ústavy. Opomíjí tak historicitu, jakousi nepsanou Ústavu, která existuje paralelně vedle té psané a nejjednodušeji bychom ji mohli popsat jako politickou praxi a v českém prostředí i jako ústavní deviaci. Je to dáno tím, že čeští prezidenti měli historicky vždy silné postavení a tím pádem i vliv. Už samotná symbolika Pražského hradu, kde prezident sídlí, vede k jakémusi zbožštění této funkce. A právě tato neústavní, tradiční pozice umožňovala často prezidentům jít až za hranice vlastních, Ústavou daných pravomocí. Jako příklad bychom mohli uvést bývalého prezidenta Václava Havla, který odmítl jmenovat jakéhokoli velvyslance, pokud oni nenominují jeho kandidáta do Washingtonu, nebo v nedávné době odmítnutí prezidenta Václava Klause odvolat Alexandra Vondru z rezortu obrany.

Pokud se podíváme na problematiku duální legitimity v rámci parlamentního systému, pak vyvstává otázka – nevzniká zde potenciální konflikt o legitimitu mezi parlamentem a hlavou státu označovanou jako „prezident“? V mnoha parlamentních demokraciích (např. v České republice nebo na Slovensku) prezident nezískává pouze ceremoniální funkce, ale může naopak použít třeba suspensivní veto nebo jmenuje ministry do jejich úřadů. Hlavní otazník a problém tedy spočívá v otázce: jak se změní rovnováha mezi vládou a prezidentem? Již za vlády Jiřího Paroubka jsme byli svědky vzdálené formy „kohabitace“, která spočívala zejména v oblasti zahraniční politiky, kdy premiér Paroubek tvrdil, že je to záležitost vlády a prezident se musí tomuto směřování přizpůsobit, jinak nebude posílán do zahraničí. Dále může být prezidentem člověk, který byl lídrem strany a úspěšným premiérem a v zajetém kurzu bude chtít pokračovat – to znamená, že nový premiér z jeho politické strany mu (po jeho zvolení prezidentem) bude podřízen. A navíc má prezident právo účastnit se jednání vlády – takže by ji mohl úkolovat.

Je zde také otázka, na co se budou kandidáti v kampani zaměřovat. Na co se je máme ptát? Mají nám předložit řešení ekonomické krize? Vždyť to přece není ani náplní prezidentské práce. Existují zde vážné obavy, že kampaň nebude souviset s výkonem úřadu prezidenta!

Na závěr bych chtěl dodat, že přímá volba prezidenta ve skutečnosti nezaplní stoprocentně demokratický deficit, neboť prezident nebude mít imperativní mandát, a navíc ani nevychází z vůle lidu! Vnutili nám ji totiž samotní politici a to jejich politickým excesem při minulé nepřímé volbě. Není tedy chyba na straně zákonodárců místo nepřímého způsobu volby prezidenta? Odpověď nechám na vás.

Článek je reakcí na kulatý stůl „Přímá volba prezidenta republiky: jaké důsledky?“, který se uskutečnil 21. 6. 2012 na půdě FSV UK, pořádaný FSV UK, Francouzským velvyslanectvím v ČR a Francouzským ústavem pro výzkum ve společenských vědách (CEFRES).

331 ×




Sdílej článek


Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný (zatím žádné hodnocení)
Loading...

Související články:

Jeden komentář: “S přímou volbou k problému duální legitimity”

  1. Martin napsal:

    Dovolil bych si také poukázat na řadu konfliktů mezi prezidentem (jakkoli jeho role byla definována a vnímána poněkud odlišným způsobem než navrhované změny v ČR) a kancléřem, které za doby Výmarské republiky vyústily v její erozi. Ve zkratce – silné zosobnění prezidenta, pohybování se na hranici či za hranicí ústavního pořádku bez možnosti nápravy situace „z venčí.“ Nic, co bychom neznali již nyní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *