O vědě, čecháčkovství a střetu svobod
Oba studenti ekonomie ničím nepřekvapili. Prezentovali klasické klimaskeptické argumenty, jež klimatologové soustavně a zdařile vyvracejí (u nás např. L. Metelka, ČHMI). Mohu k tomu jen odcitovat čtvrtou hodnotící zprávu Mezivládního panelu pro klimatickou změnu IPCC.
Letní debata o globálním oteplování
Diskuzi mezi sebou vedli na stránkách Sociálu studenti FSV. Řazeno od nejstaršího k nejnovějšímu článku.
- Klima a sociální vědy? Osudová přitažlivost (K. Husová)
- Svobodná, neoteplená věda (J. Průša)
- Urovnejme si fakta a diskutujme korektně (K. Husová)
- 100 let a 100 000 let není totéž (J. Průša)
- Co vám „globální oteplovači“ raději neřeknou (P. Ryska)
- O vědě, čecháčkovství a střetu svobod (K. Husová)
- Atmosférické koncentrace CO2 a CH4 v roce 2005 značně převýšily přirozený rozsah za posledních 650 000 let. Celosvětové nárůsty koncentrací CO2 jsou způsobeny především používáním fosilních paliv; dalším, nicméně menším příspěvkem jsou změny využití půdy.
- Většina pozorovaného nárůstu globálně zprůměrovaných teplot pozorovaných od poloviny 20. století je velmi pravděpodobně vyvolána pozorovaným nárůstem koncentrací antropogenních skleníkových plynů. Je pravděpodobné, že za posledních padesát let došlo v průměru na každém kontinentu (vyjma Antarktidy) k významnému antropogennímu oteplení.
Klimatická změna není jen environmentální problém. Je to celospolečenské téma přesahující do oblasti (státní) bezpečnosti, energetiky, nastavení daňového systému, zároveň je to téma rozvojové a sociální. Environmentální princip předběžné opatrnosti říká, že nedostatek vědecké jistoty neopravňuje k odkladání řešení. I podle perspektivy lidskoprávní máme povinnost jednat, neboť klimatické změny zásadně ohrožují lidská práva a zvětšují propast mezi Severem a Jihem. Podle principu historické odpovědnosti je naše povinnost konat více než urgentní – 70% emisí pochází z průmyslových zemí. Pak máme samozřejmě perspektivu ekonomickou. Z ekonomické analýzy (při nižším diskontování) jednoznačně vychází, že důsledky nečinnosti budou nákladnější než investice do snižování CO2 a adaptace (viz Sternova zpráva i Environmentální výhled OECD do 2030).
Ráda bych upřesnila, že nevyzývám ekonomy k redistribuci bohatství. Průšu i Rysku však vyzývám k tomu, aby komentovali to, k čemu mají kompetence. Umějí-li lépe popsat vyspělost společnosti než obligátním a zkreslujícím HDP, nechť to dělají. Umějí-li internalizovat externality, měli by říct, jak to udělat v případě atmosféry, u které nelze dokonale vymezit vlastnická práva. Co třeba internalizovat náklady za uhlík do cen na globálním trhu – to je snad dostatečně tržní, ne?
V diskuzi pozoruji dvě koncepce svobody. Zatímco ekonomové horují za svobodu K právu znečišťovat a libovolně užívat volné statky, ekologové chápou svobodu OD fosilní závislosti a také jako odpovědnost za všechny následky našeho konání. Průšova svoboda znečišťovat končí tam, kde začíná moje právo na čisté životní prostředí.
Svět nespěje ke katastrofě, ani k zániku kvůli klimatickým změnám. Co hrozí, jsou významné změny ekosystémů, lokálního klimatu a zdrojů, na jejichž stabilitě jsme založili naši společnost. S extrémními výkyvy počasí, se záplavami pobřeží, nedostatkem vody, se suchy a vedry, s přívaly environmentálních imigrantů, s nestabilitou finančních a pojišťovních trhů i se šířením exotických nemocí se jistě část populace vyrovná, otázka je jak a za jakou cenu.
V české klimaskeptické debatě pozorujeme švejkovské chytračení a syndrom českého rybníčku. Nejprve k prvému. Nevím, co vede ekonomy k tomu, aby znevažovali a ignorovali práci druhých. Klimatologové desítky let měří teplotu, umí jí zpětně zjistit glaceologickými a paleontologickými metodami a říkají, že se globální teplota zvyšuje bezprecedentně rychle a že k tomu velmi pravděpodobně přispívá člověk. Průša s Ryskou přijdou a řeknou: „To se všechno dá vyvrátit.“ Stejně tak se ovšem dá vyvrátit dogma Smithovy neviditelné ruky trhu, na kterém stojí ekonomie. Obávám se, že v klimatické debatě se projevuje i postmoderní zánik respektu k autoritám jakéhokoliv druhu. Neshodneme-li se na tom, že můžeme věřit vědě, čemu tedy pak?
Projevem syndromu čecháčkovského rybníčku je ostentativní pohrdání mezinárodní politikou, hřímajíc slova: „Já to vím líp.“ Tvrdošíjným zpochybňováním toho, o čem už světová i evropská politika skutečně nediskutuje jako by čeští klimaskeptikové vzkazovali: „Všichni politici světa se zbláznili a podlehli falešnému mýtu, zatímco my, Hrad, CEP a spol., jsme jediný ostrov zdravého rozumu.“ Není spíš toto hlásáním absolutní „pravdy“?
Ilustrace: Tereza Barteková
Loading...
Nahrávání ...
Marno vysvětlovat, že? IPCC je jednotný, neboť správně nejednotící se lidé tam nemají co dělat, ale mimo tento skleník jsou názory mnohem různorodější (a neznamená to že je všechny platí Shell :)). Navíc je to orgán více politický než vědecký.
Přikládám poslední smeč z výměny názorů:
Věřím, že vědci mají důvod pro to, vyhlásit závazný konsensus až v momentě kdy se shodnou, neboť do té doby není žádný výsledek 100% jistý. Jak poukazujete i ve svých narážkách o tržní transformaci (kde se s vámi rozcházím v názoru na to že to byla krádež, viz http://www.bloc.cz/bloccz/art_133/kuponova-privatizace-jak-si-na-ni-vzpominam-ja.aspx), je vidět že ani shoda většiny politiků neznamená, že výsledkem je rozumný návrh, a nevěřím, že politici v EU by byli výrazně lepší, tím spíše že z národních parlamentů tam odcházejí spíše ti neúspěšní a vysloužilí.
„V evropske historii se také dosud nic podobneho nestalo (ze by byla nejaka politika zalozena na zcela mylnem predpokladu).“ – trvám na tom, že se tomu tak děje a to hned na několika frontách, ať už ve školství které nevychází z názoru, že aby se člověk něco neučil, musí především pracovat, ne bavit se a hrát si, a za svou práci musí být motivován (a to známkou která mu dá reálný náhled na to jak to s jeho znalostmi je, ne frustrujícím posudkem o kterém bude dotyčný žák vědět že ať se bude flákat sebevíc, vždycky bude spíše pozitivní). http://www.sysifos.cz/files/rozmer_waldorf.pdf je jen vrcholem ledovce.
Osobně vím, kolik času a chuti k učení bere učitelům nová školská legislativa, kde není učitel odměněn za to že deti něco naučil, či je vzal na zajímavou přednášku/výstavu, ale za to, že o dané akci vypracuje projekt, dodrží přitom všechny formality, a následně je konfrontován s úřednicí z magistrátu která o dětech ani o učiteli nic neví, přesto má možnost projekt odmítnout.
Další takovou věcí, na kterou má EU naprosto zvrácený názor, je fakt, že člověka který se má dobře bez práce nic nedonutí pracovat, a dostatek peněz bez závislosti na vykonané práci je opět demotivující jak pro nepracující (proč by pracovali když minimální mzda je jen o 10% vyšší než sociální dávky – za 200h práce měsíčně získají 1-2000 Kč navíc, což činí 5-10Kč/h), tak pro pracující (proč se snažit když vidím okolo tolik lidí kteří se mají celkem dobře z mých daní).
Nezaměstnanost v EU je přes 5% a zatímco dříve to byli lidé, kteří nesehnali práci, nyní jsou to lidé, kteří práci odmítají, jsa závislí na mateřském prsu sociálních programů, které taky svými hlasy příslušně podporují. – více na http://sumavak.bloguje.cz/668208-clovek-proti-socialnimu-statu.php http://myego.cz/item/jak-socialni-stat-zkazil-svedsko
Současné problémy s hladem dále ukazují, že dát prioritu řepce před pšenicí taky nebyl dobrý nápad, a podle různých výzkumů je přínos úspor s řepkou marginální, či dokonce záporný (je jí totiž nutno sít, hmojit chemickými hnojivy, stříkat pesticidy a to vše stroji které spotřebovávají naftu, někdy i více než se vyrobí), navíc má další náklady v podobě poškozených motorů automobilů – a tahle záležitost také stála každého evropana slušný peníz z jeho peněženky.
Chcete li argumentovat city, jak máte občas v oblibě, vězte že na ploše řepky potřebné k naplnění nádrže osobního auta by vyrostlo dost pšenice k nasycení jednoho člověka po celý rok.
EU má taky ve zvyku řešit nákladně problémy, které o něco později vyřeší sám trh, viz například ohromné dotace na ekologickou dopravu, z velké části jdoucí do kapes firem, které dodávají záměrně předražené zelené technologie. Přitom stačilo počkat na vzrůst cen ropy, který teď mění uvažování všech jejích uživatelů v mnohem větším měřítku a zcela přirozeně a tržně. Ale aby úředníci obhájili svou existenci, nemohou dělat „nic“. Musí regulovat a ovlivňovat, a porotože ti, kteří regulují a ovlivňují málo, budou mít malé výstupy a dostanou další rok úměrně menší rozpočet, nikdo takovou samozřejmost neudělá, a regulace se naopak zvyšují a rozšiřují i do předtím volných oblastí.
A v oblasti která se týká vás – po propagaci větrných a vodních elektráren se zjistilo, že tyto zdroje nikdy většinu produkce el. energie nemohou zajistit, a navíc jsou krajně nespolehlivé (závislé na větru či stavu vody), a vždy je potřeba mít k nim příslušné klasické tepelné či jaderné elektrárny aby vyrovnaly výrobu v době bezvětří, noci či sucha. Tohle zjistila i samotná EU, když teď přemýšlí jak se vrátit k jádru aby si toho zelení pokud možno nevšimli či to uznalijako nutnost.
Myslím si, a nejsem sám (jak ukázalo i odmítnutí LS), že samotný princip regulační a levicové politiky evropské unie je chybný, a nepřeji si, aby tato omylná a na reálný stav věci nedbající unie rozhodovala o čím dál větším množství věcí. Klima nevyjímaje.
Pěkný den, s pozdravem Tomáš Kafka
Poslal jsem komentář, byl zcenzurován (pro Kateřinu zřejmě typické), reaguji tedy zde: http://blog.tomaskafka.com/article/globalni-oteplovani-unie-a-bullshit
Tak nic, omlouvám se, měl jsem špatně nastavený prohlížeč (Opera – kontrolovat novou verzy stránky: vždycky, namísto nikdy) a teď i z ostudy kabát:).
Zdravím, mám několik připomínek.
Zaprvé jsou zde prezentovány pouze velmi zjednodušené informace, které je možno se dočíst i v českých bulvárních tiskovinách.
Zadruhé je celý soubor označen jako „globální oteplování“, což je evidentní nesmysl, nic takového neexistuje. Když už, tak „globální změna klimatu“. Klimatické změny jsou proces, který probíhá neustále, a v některých oblastech světa se projevuje ochlazením, v některých oblastech světa oteplením.
Zatřetí nepovažuji prezentaci článku, která je spíše rétorickým cvičením než seriózní úvahou, za přínosnou pro rozvoj časopisu.