Nad ‚žurnou‘ se blýská – na lepší časy?

hollar-napisO tom článku slyšel na IKSŽ snad každý. „Výchova novinářů v Čechách“ redaktora Respektu Marka Švehly vzbudila očekávané reakce. Vzbudí také diskusi o výuce žurnalistiky, nebo šlo jen o plané plácnutí do vody?

Švehlův článek přetéká dojmy, ale opomíjí fakta, nesmyslně srovnává pražskou žurnalistiku se školami v zahraničí, vůbec nepíše o tom, jak studium skutečně funguje, protože vychází pouze ze zkušeností jedné studentky, která na škole strávila necelý rok. Tohle všechno se na článku z prvního únorového Respektu nelíbí řadě vyučujících i studentů z IKSŽ. Někteří ho označují za promyšlený útok na fakultu. Autor článku spolu se šéfredaktorem Erikem Taberym odpovídají, že jediným cílem článku bylo vyvolat diskuzi o tom, jak se učí žurnalistika na přední české univerzitě. A protože se prý učí špatně, vybrali ze zástupu nespokojených hlasů ten nejlépe ilustrativní.

Studenti vědí

Někde uprostřed stojí možná překvapivě velká část studentů, která souhlasí s tím, že se žurnalistikou je třeba něco dělat a jsou rádi, že to konečně někdo napsal – na druhou stranu si uvědomují, že Švehlův článek nelze považovat za nejlepší způsob, jak na problémy poukázat. Spoustu se žurnalistikou v podstatě nespokojených hlasů uslyší každý, kdo se pustí do hlubší debaty se současnými i bývalými studenty IKSŽ. Lze je najít i v diskuzi na zdi skupiny „Má pražská žurnalistika cenu?“, která vznikla na Facebooku. A to i přesto, že vedoucí katedry žurnalistiky Barbora Osvaldová si pochvaluje reakci letošních třeťáků, kteří Respektu poslali „protestní“ dopis, a říká, že reakce studentů neukázala masovou nespokojenost a „kdo jiný než studenti ví lépe, jak výuka probíhá“. Osvaldová se přitom odvolává i na studentské hodnocení předmětů. „Každý semestr probíhá anonymní hodnocení předmětů studenty. Pokud se objeví problém, snažíme se na to reagovat.“ Jenže právě hodnocení výuky se na fakultě již několik let považuje za v podstatě nefunkční.

Co je na žurnalistice špatně?

Debata se zatím týkala převážně podoby článku, autorovi byla vyčítána zaujatost a špatná novinářská práce. Skutečná diskuse o kvalitě výuky tiše plyne dál, a to už delší dobu. Neoficiálně se mezi studenty a možná i některými vyučujícími hovoří o několika zásadních nedostatcích katedry žurnalistiky. „Kauza Respekt“ způsobila, že se o nich alespoň na krátkou dobu začalo mluvit více a hlasitěji.

Málo praxe

V předmětu Žurnalistická tvorba se studenti na jednu stranu učí psát zprávy i publicistické útvary a setkávají se s novináři z praxe. Během vytváření periodika Fleš na druhou stranu značnou část článků opisují z jiných médií. Jejich výtvor je rozebrán a ohodnocen, často ale takovým způsobem, že by stačilo přečíst si jednu z pouček v učebnici. Jednorázová setkání s novináři z praxe nemají valný význam. Tvůrčí dílny, které studenti absolvují od třetího semestru studuji, pak vedou skutečně lidé s bohatou praxí v médiích. Například Libuše Koubská, která učí jednu z tvůrčích dílen pro tiskové zaměření. Ve své reakci na Švehův článek napsala: „Všechny studentské texty v mém kurzu pocházejí z terénu, zdařilé publikujeme v novinách nebo na internetu. Samozřejmou součástí je podrobný rozbor každého jednotlivého kousku.“ Ne vždy je ale praxe v médiích zárukou kvalitní výuky. V jedné reakci ve zmíněné diskusi na Facebooku se objevil názor jednoho ze studentů: „Zmiňovat jako přínos působení pana Čermáka je k smíchu. Ačkoliv jeho články mám rád, jeho hodiny nových medií byly naprosto zbytečné. Většinu času ukazoval, co je to blog, což už všichni dávno věděli.“

Příliš mnoho dějin a teorie

Předměty věnované dějinám a teorii médií tvoří podstatnou část bakalářského studia. Výuka dějin je rozdělena do tří semestrů, přičemž třetí část věnovanou médiím po druhé světové válce hodnotí studenti velmi kladně (možná i proto, že ji vyučuje oblíbená dvojice Jakub Končelík a Petr Bednařík). Potíž spočívá hlavně v tom, že neúměrně velká část je věnována skutečně dávným dějinám, jejichž znalost nemá pro studenta žádný velký význam. Dějinám se věnuje mnoho času i v jiných kurzech. V testech se pak místo odbornějších a praktičtějších úkolů objevují otázky typu: „Kdy bylo založeno…“. Žádné odborné znalosti Většina absolventů opouští institut bez vědomostí z nějakého konkrétního oboru, například jiného oboru vyučovaného na fakultě. Kromě poměrně zbytečných úvodů do sociálních věd, ve kterých se často pouze opakují znalosti ze středních škol, nemusí žurnalisté navštěvovat kurzy, které by obohatily jejich znalosti o víc než teorii a historii médií. Vědí tak vlastně všechno o ničem. „Nikdo samozřejmě nebrání studentům, aby si řekli: já chci být odborník na tohle a na tohle, tak si dám předměty třeba na sociologii,“ říká Barbora Osvaldová. Na dotaz, jestli by nebylo lepší dát studentům povinnost alespoň částečně se vzdělávat i v jiném oboru, odpovídá, že ta povinnost existuje právě v podobě společných úvodů.

Vláda chaosu

Přestože, a nebo právě proto, že na fakultě je nutné se někdy probíjet skrz byrokratickou džungli, vládne na IKSŽ často zmatek. Jako příklad mohou sloužit letošní problémy se schvalováním tezí bakalářských prací, kdy vznikla taková situace, že někteří studenti neměli tušení, zda byla jejich teze přijata nebo nepřijata a proč.

Neučí se u nás jako v zahraničí

Otázkou zůstává, zda je odpovídající srovnávat studium na Karlově univerzitě se zahraničím. I v zahraničí nalezneme různé koncepce výuky a kvalitu výuky. Docentka Osvaldová k tomu dodává: „Při koncipování nového pojetí výuky jsme se seznámili s programy vybraných západních univerzit, některé z nich nám samy nabídly pomoc. Vznikl tak projekt TEMPUS, v jehož rámci byli někteří pedagogové i studenti na zahraničních stážích a zástupci zahraničních škol analyzovali naše vznikající programy.“ Vzor v zahraničí tedy žurnalistika má. Ostatní problémy Další kritika míří ke kvalitě výuky jazyků. Žurnalisté mají jeden rok povinné angličtiny na nepříliš vysoké úrovni. Na druhou stranu si mohou podle libosti zvolit některý z nepovinných jazyků. Horší je to s kvalitou některých povinných předmětů, v nichž studenti opět opakují to, co se naučili na gymnáziu, případně získají nové poznatky, které jsou jim ale v novinářském životě v podstatě k ničemu nebo se kryjí s tím, co se učí v jiných kurzech. Takovým případem jsou například povinné Základy vzdělanosti.

Adéla Denková

396 ×




Sdílej článek


Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný (zatím žádné hodnocení)
Loading...

Související články:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *