Miloslav Petrusek: Fakultu jsme personálně stavěli na zelené louce

Fakulta sociálních věd formálně ustavená 1. června 1990 je fakultou, která vznikla jako výslednice dvou lidských pudů či – mírněji řečeno – pohnutek, které obvykle k zakládání fakult nevedou – ale doba byla jiná, vždyť od listopadu 1989 uplynul přesně půlrok: doba ještě byla plná nadějí a víry, ochoty experimentovat a dokonce, čemuž se věřit nechce, utahovat si opasky. Ty pohnutky byly dvě – pud sebezáchovy a odpor k neochotě měnit status quo.

Fakultě žurnalistiky ustavené jako jednooborové a bez jakýchkoliv dalších akademických prerogativ, bez možnosti habilitovat, navrhovat profesorské tituly atd. v roce 1970 předcházela pověst více než špatná – netýkala se ani zdaleka všech lidí tam působících, týkala se však celé koncepce a směřování tohoto podivného útvaru, který byl v rámci univerzitního korpusu jaksi nadbytečný, neorganický. Tehdejší rektor univerzity prof. Radim Palouš, muž rozvážný a věcný, ale až do krajnosti ctící pravidla univerzitní etiky i etikety, byl rozhodnut, jednoznačně a téměř neochvějně a neoblomně fakultu zrušit. Jeho argument byl přesvědčivý a logický: žurnalistika sama o sobě na univerzitu nepatří, psát nechť učí jiná škola, nějaká vyšší střední, a návrat k nějaké minulé podobě z let šedesátých by vedl k nebezpečné duplicitě oborů, které na univerzitě máme.

Na počátku proměny fakulty žurnalistiky v nový univerzitní útvar stála vize dr Jiráka a docentky Köpplové, kteří měli dost argumentů, jimiž by přesvědčili rektora, kdyby…kdyby rektor neměl představu svou, z níž nebyl ochoten jen tak snadno ustoupit. V tomto momentu – přesně 25. ledna 1990 v kavárně Národního divadla vstupuji do hry – se vší skromností, ale s naivitou sobě vlastní – i já. Můj motiv byl odpudivě osobní. Chtěl jsem se vrátit na filozofickou fakultu, která mě normalizačně vyobcovala a měl jsem na návrat právo. Fakulta sice udělala jedno gesto, že mi dovolila tzv. revoluční docenturu, kterou jsem stejně musel opakovat, ale na katedru sociologie jsem se prostě vrátit nemohl. Ať už byly důvody jakékoliv – až na dvě čestné výjimky to byla katedra marxisticko-leninských sociologů, kteří o sociologii nevěděli sice nic, ale se stejnou zarputilostí se drželi svých míst.

Nerozuměl jsem tomu a tehdejší děkan fakulty mi jednoznačně řekl, že proces očisty, ano – tak to řekl – bude trvat ještě dlouho, nejméně dva roky. Uctivě jsem se poroučel.

P r v n í h o února 1991 jsem nastoupil poprvé do funkce děkana, uváděl mne předseda senátu Jiří Kabele. Nemá smysl vyprávět o všech peripetiích a zápasech. Ten první, že jsme byli vedením univerzity akceptováni jako její legitimní součást, byl nejpodstatnější. Potom přišla pomoc v podobě zahraničních kolegů, kteří nabídli služby, ale také ministr vnitra Langoš, obrany Dobrovský, životního prostředí Vavroušek – jenom minstrům školství jsme nestáli za slůvko. Není to dodnes neobvyklé.

Ten nejpodstatnější a nejspecifičtější problém fakulty spočíval v tom, že stavěla na zelené louce personálně: kromě několika pracovníků bývalé fakulty byla postupně složena z lidí, kteří nepracovali v akademické obci bu? vůbec, nebo z ní v době normalizace byli vyštváni. Fakulta postrádala organickou akademickou kontinuitu – tu jen zčásti mohl nahradit entusiasmus a ochota k osobní oběti. Ale svedli jsme také několik vnitřních zápasů. Pamatuji se, jak krutě jsme probojovávali oddělení mezinárodních teritoriálních studií od politologie – co to bylo zlé krve!

Spory o status oboru ekonomie byly nekonečné, ani jednání s akademickým senátem nebylo vždycky snadné, vstřícností někdy neoplýval atd. Poučení z toho plynoucí je jediné: když šlo o věci vážné a velké nakonec jsme našli racionální řešení a většinou nakonec i cestu k l i d s k é m u sblížení a porozumění. Významnou roli zde hráli tehdejší proděkani, v neposlední řadě docent Alan a docent Vavroušek, jehož tragický konec byl pro fakultu úderem, z něhož jsme se dlouho vzpamatovávali lidsky i věcně.

Když jsem si prohlížel diář z té doby, našel jsem tam několik poznámek, které dosvědčují míru naší připravenosti k převzetí úkolu, který byl vlastně nadlidský – ale on byl splněn jen a jen proto, že jsme o jeho extrémní obtížnosti nic nevěděli. Jedna poznámka jako příklad: ke konci akademického roku 1990 mám poznámku „připravit si imatrikulaci – co je to imatrikulace?“

Dnes už víme nejen co je imatrikulace, ale taky kudy vedou vrátka do Evropy. Myslím, že patnáct let je přesně ta doba, kdy se má nejen rekapitulovat a slavit, je-li co, ale především uvažovat, co a jak změnit, upravit, reformovat, znovu promýšlejme postavení univerzit ve věku společností vědění a budeme-li cokoliv redefinovat a měnit, pak to čiňme s vědomím, že to musí sloužit především studentům a škole, nevnášejme mezi sebe svár tam, kde se obvykle nakonec ukáže, že je jen zbytečným vzájemným lidským rozčarováním.

Upřímně si přeji, možná, že tento předvánoční čas je k tomu časem nejvhodnějším, aby se naplnila slova žalmisty. Onen žalm 90 se týká samozřejmě všech, aniž by kohokoliv k čemukoliv zavazoval, já však mám dobrý důvod jej připomenout právě zde a právě nyní.

Tisíc let je v tvých očích jako včerejšek, jenž minul jako noční hlídka.
Jako povodeň dny naše smeteš, prchnou jako spánek.
Jsou tráva, která odkvétá hned ráno:
Zrána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne.
Počet našich let je sedmdesát A jsme-li při síle, pak osmdesát.
A mohou se pyšnit leda ničemnostmi a trápením.
Kvapem uplynou a v letu odcházíme.
Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.

Miloslav Petrusek
2. děkan FSV UK (92-97), působí na ISS

1 003 ×




Sdílej článek


Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný (zatím žádné hodnocení)
Loading...

Související články:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *