Jan Jirák: Na FSV jsou dva blízké, ale svébytné světy

Jan Jirák

S docentem Jirákem jsme v jeho oblíbené restauraci u Vltavy poblíž Jiráskova náměstí probrali hlavně problémy studentů, například hodnocení kurzů a změny v systému Tajemník/IS. Zjistili jsme také, že proděkan Jirák není proti přejmenování fakulty a podporuje dvouoborové studium. A že za svým návrhem na vyplácení stipendií na Sokrata po příjezdu proti paragonům si stojí.

Ač je hodnocení kurzů na VŠ povinné ze zákona, na FSV se v zimním semestru nekonalo. Jak to?
Vedení fakulty se rozhodlo přejít z „papírového“ systému na elektronický. Pan děkan byl tak laskav, že se celé té věci chopil, včetně konzultací o tom, jak má vypadat dotazník. Hlavně kvůli technickým komplikacím se přechod do nového režimu nestihl v zimním semestru. Vedení fakulty to oznámilo Akademickému senátu. Na správné místo se dotazník podařilo umístit až před koncem letního semestru. Ale upřímně řečeno, celá ta změna vzniká v okamžiku, kdy člověk pochybuje, jaký smysl jeho práce má, protože pokud jsem správně informován, univerzita chce zhruba do dvou let vyvinout vlastní model hodnocení společný pro všechny, nebo alespoň srovnatelné fakulty.

Spousta studentů se divila, proč přechod z Tajemníka na celouniverzitní Informační systém probíhal na začátku zkouškového, a ne o prázdninách.
To bylo tím, že univerzita si vybrala tři fakulty, nás, Právnickou fakultu a snad jednu teologickou fakultu jako pilotní, na kterých to zkusí a zkušenosti využije u ostatních. Proto se u nás začal systém překlápět od 31. května.

Vy i ředitel Mejstřík jste zastánci dvouoborového studia. Dočkáme se ho? Proč nebylo zavedeno se vznikem fakulty?
Od začátku jsem patřil k těm, kdo ho chtěli. Myslím ale, že na začátku 90. let bylo dost práce s tím, aby se obory vůbec ustavily, pak přišla v roce 1993 fáze vzniku institutů a v jejich rámci ke dvouoborovému studiu asi nebylo dost důvodů. Do dlouhodobého záměru jsem dal bod, že budeme podporovat vznik dvouoborového bakalářského studia. Vím, že byly nějaké pokusy o jednání například mezi sociology a mediálními studii a mezi dalšími obory, ale žádný zatím nebyl dotažen do konce. Problém je v tom, že vedení fakulty nemůže říct „vy to budete dělat tak a tak”. Obory i instituty a jejich katedry mají v tomto ohledu autonomii, zatím ale dvouobory nechtějí. Myslím, že je to škoda. Je to ovšem otázka pohledu. Sám jsem absolventem bohemistiky a anglistiky a vnitřně si vlastně jiné než dvouoborové studium ani neumím představit. Zvlášť u bakalářů je to po mém soudu obohacující, zlepšuje to flexibilitu, znalosti, myšlení i uplatnění. Připouštím současně, že absolventi jednooborového studia mohou mít zcela opačný názor než já a vnímají přednosti jednooborového studia jako cíleného, soustředěného, jdoucího do větší hloubky.

Bude na FSV společný Úvod do médií? Je po něm poptávka, zejména z ISS.
Z katedry mediálních studií už jsme napsali, že se tento předmět na příští rok budeme snažit otevřít jako celofakultní. On existuje na našem institutu, ale problém je, že v Hollaru je málo místa, a tak si ho řada zájemců nemůže zapsat.

V říjnovém Sociálu opět zazněla kritika Vašeho návrhu nových pravidel proplácení stipendií na Sokrata, který byl schválen Akademickým senátem. Tato pravidla údajně diskriminují chudší studenty, jelikož peníze jsou propláceny až zpětně dle přinesených faktur. Pokud totiž nemáte peníze, nemůžete je utratit a později si je nechat od fakulty vrátit.
K tomu návrhu se skutečně musím přihlásit. Stál jsem před úkolem odhadnout, kolik prostředků je potřeba na tento typ účelového stipendia vyčlenit. Dříve fakulta stipendia přiznávala předem a takříkajíc „plošně“. Začalo ji to ekonomicky vyčerpávat. Senátu jsem proto navrhl novou formu přiznávání tohoto účelového stipendia, a to jako dodatečnou náhradu části reálných nákladů.

Představa, že někomu dáme x tisíc a nevíme, co s nimi provedl a jestli je potřeboval, nebyla po mém soudu správná. Jiná věc je, jestli fakulta nebo senát měly přemýšlet o možnosti nějakou zálohou pomoci těm, jejichž možnost vyjet na zahraniční studijní pobyt by systém ohrozil. Trvám ale na tom, že na cesty do zahraničí se má přispívat příspěvkem na úhradu prokazatelných nákladů. Pro posuzování žádostí o stipendium tohoto typu zřídil děkan fakulty jako svůj poradní orgán komisi. Ta při posuzování oprávněnosti žádosti o účelové stipendium na úhradu nákladů bere nyní například v potaz i to, když student doloží, že bere nějakou sociální dávku. Já tam výraznou nespravedlnost necítím. Je to komplikovanější pro studenty pobývající v zahraničí, to ano, je třeba si schovávat doklady o úhradách, ale zdá se mi to lepší než předchozí systém.

„Vnitřně si ani jiné než dvouoborové studium představit neumím,“ říká vystudovaný anglista a bohemista Jan Jirák.
foto: Anna Krýslová

Je o vás známo, že nejste příznivcem reklamy na akademické půdě. Jak se díváte na reklamu na webu IES?
Zřejmě máte na mysli loga sponzorů, která tam jsou vystavená. K reklamě na akademické půdě mám skutečně velmi rezervovaný postoj. Rozumím tomu, že ve světě, k němuž se IES přirozeně vztahuje, je to běžný způsob komunikace a prezentace, ale mně to není úplně příjemné. Mám pocit, že to příliš vtahuje univerzitní prostředí do té, řekněme, plytké tržní každodennosti. Univerzita má být trochu nad touto každodenností, má dbát o určitou noblesu – a ta zavazuje.

Je to ovšem praktické v tom, že se ze sponzorských peněz dají na institutu udržet pedagogové, kteří by jinak odešli za lepším.
Veřejné vzdělávání má po mém soudu stát pokud možno vně těchto her. Na druhou stranu tomu argumentu rozumím a vím, že je to způsob přilepšování praktikovaný i na některých školách v zahraničí. Musím se ale sám sebe trochu odbojně ptát, jak to, že na jiných oborech se udrží neméně kvalitní kantoři bez sponzorských podpor.

Klesá počet přihlášek na některé obory?
Pokud jde o bakalářské studium, na oboru politologie a mezinárodní vztahy stoupl v porovnání s loňskem počet přihlášek téměř na dvojnásobek. Všechny ostatní obory se jinak pohybují na standardních hladinách počtu zájemců, někde trochu stoupl, někde mírně klesl, u ekonomů například nastal drobný pokles, ale nijak výrazný. V devadesátých letech byla ekonomie jeden z nejatraktivnějších oborů fakulty, teď se poptávka po ní zřejmě usazuje a po mém soudu začíná odrážet reálný zájem, mimochodem stále velmi vysoký, což je dobře. Myslím, že modernizací přijímacího řízení je možné pozornost zájemců udržovat, možná dokonce průběžně zvyšovat. Pro mne je velmi dobrou zprávou zvýšený počet zájemců o navazující magisterské studium, který se projevil prakticky ve všech oborech, nejvýrazněji v mediálních studiích.

Ekonomové by rádi do názvu fakulty přidali slovo reflektující přítomnost ekonomie. Co vy na to?
Má to svou logiku propagační i věcnou. Chápu, že laická veřejnost i řada studentů si pod označením „FSV“ představí leccos, jen ne ekonomii. Tak to prostě je. Ať se vnitřní soudržností fakulty zaklínáme jakkoliv, rozdíl v přístupu, ve způsobech, v celkovém pojetí studia mezi ekonomií na jedné straně a ostatními obory existuje. Ekonomie se v současném neoliberálním světě dokáže výjimečně dobře etablovat ve vztahu ke společenské praxi, je a chce být její součástí, chová se úměrně tomu pragmaticky a jako taková chce být i vidět. Ostatní obory v sobě nechávají daleko zřetelněji rezonovat sociálněvědní a humanitní tradici, z níž vyšly a ke které se namnoze vracejí. Mají proto zřetelné vazby k historii, literární vědě, psychologii apod. – a také silnější tendenci chovat se „neprakticky“. Na FSV jsou tak přítomny dva blízké, ale přeci jen svébytné světy. Možná by to název instituce, pod jejíž střechou se sešly, měl v nějaké podobě odrážet. Důležitější než název je ale vůle po využití této vnitřní rozdílnosti k synergickému efektu a vzájemnému obohacování. Bídou fakulty by bylo, kdyby jedna či druhá strana sklouzla k vyvyšování, řevnivosti či nejrůznějším šťouchancům.

Jak by se vám líbilo, kdyby FSV byla na jednom místě, v nějakých větších Jinonicích?
Mně by se to jednoznačně zamlouvalo. Na počátku 90. let měla fakulta možnost získat takový kampus v bývalých prostorách Pedagogické fakulty v Brandýse nad Labem, dokonce jsme tam tehdy udělali výpravu. Mně se tam moc líbilo. Odpor velké části akademické obce byl ale vskutku bojovný. Představa, že bychom přišli o Prahu a její centrum, byla příliš děsivá. Inu, vím, že to bylo nereálné – ale vidina to byla mile romantická. Já si myslím, že stejně tak není reálné, aby vznikl univerzitní kampus, přeci jen je Univerzita Karlova „městská univerzita“, rozptýlená po různých lokalitách. Ale kdyby se sestěhovala celá naše fakulta do jednoho areálu, tak bych to jednoznačně uvítal. Myslím, že tím dislokováním společensky i odborně trpíme.

Nyní k vědě. Profesor Mejstřík se zmínil, že i novináři přes jejich problém s publikováním mohou prorazit, a to díky tvrdé práci a zasazení tématu do kontextu. Jsou nějaké světové vědecké žurnalistické časopisy?
Nejsem si jist, že to prof. Mejstřík myslel právě takhle a že poukazoval pouze na kolegy z katedry žurnalistiky, ale je pravda, že jednotlivé obory fakulty mají rozdílně snadný či komplikovaný vstup do cizojazyčných časopisů (zvláště anglofonně globalizovaných). A je také pravda, že šance na vstup se dají vhodně zvolenou komunikační strategií pragmaticky zvýšit, například výkladem tématu v kontextu, který je pro recenzenty a čtenáře těchto časopisů srozumitelný a atraktivní. Nejsem si jist, že je to správná cesta k budování sebevědomého, autentického oboru, jenž představuje obohacení kultury a vzdělanosti prostředí, z něhož vyrůstá, ale jistě je to cesta k úspěchu.

Pokud jde o obor žurnalistika, když už o něm byla v otázce zmínka, i ten má významné cizojazyčné časopisy, vesměs soustředěné na analýzy novinářské praxe a hojně se věnující metodice a didaktice výchovy a vzdělávání novinářů. Vedle toho mají kolegové ze žurnalistiky možnost publikovat i v časopisech, kam píšeme my z mediálních studií nebo i z dalších oborů, a takových časopisů je spousta. Ty myšlenkově nejotevřenější jsou vesměs evropské, ať už anglické nebo německé, popřípadě francouzské. Za oceánem jsou tematicky dost amerikocentričtí. Jsou tu také renomovaná knižní nakladatelství, která se věnují médiím.

Nemohu mluvit za všechny obory, ale myslím, že v některých sociálněvědních oborech ještě pořád považují za noblesnější podílet se na knize než přispět do časopisu – a od toho odvozují své postavení ve světě. Uvedu příklad (a trochu se pochválím, nikdo jiný to za mě neudělá): Nakladatelství Sage bude vydávat dvanáctidílnou světovou encyklopedii komunikace a nás s docentkou Köpplovou požádali, abychom sepsali heslo Mediální systém České republiky a velké profilové heslo o tradici komunikačního výzkumu ve střední a východní Evropě a bývalém Sovětském svazu. To vnímám jako ocenění nad všechny časopisy, když když si z té obrovské nabídky vybrali zrovna nás dva do tak prestižního textu.

„Uvědomuji si, v jak nestabilní fázi je nyní na fakultě organizace studia. Je to vinou informačního systému, vinou rychlého růstu počtu studentů, oborů, zahraničních styků atd. A snad jediné k tomu mohu říci: Mějte ještě chvíli trpělivost, však ono si to sedne. Alespoň doufám.“
foto: Anna Krýslová

Ale vraťme se přece ještě k postavení žurnalistiky…
Než odpovím, musím připomenout, že nereprezentuji žurnalistiku a nemohu za kolegy mluvit. Mým oborem jsou mediální studia, na přípravě budoucích novinářů se sice podílím, ale předměty mediologickými, nikoliv žurnalistickými. Leč k věci: Univerzitní příprava budoucích žurnalistů vždycky měla ve všech zemích včetně USA problémy s akademickým diskurzem a začleněním do akademického prostředí. Je to obor ryze studijní, je profesně orientovaný, to je jasné – ale je navýsost užitečný a důležitý. Je na moudrosti té které univerzity, aby si uvědomila, že je dobré podílet se na přípravě budoucích novinářů a uměla pro studenty i jejich vyučující vytvořit přijatelné a důstojné podmínky. Naše univerzita tuto moudrost na začátku 90. let projevila, na fakultě teď je, aby o důstojné postavení žurnalistiky usilovala. Úroveň žurnalistiky na FSV bychom měli posuzovat podle toho, jaké má absolventy, jaké má studijní plány, jaké má postavení v očích renomovaných zahraničních novinářských škol, ne podle impact-factoru.

Jaký čtete denní tisk?
Snažím se číst noviny papírové. Mám pořád pocit, že když si na to člověk může sáhnout, může mu to spadnout do vany, je to jiné, než když to zmizí v síti. Snažím se číst alespoň dvoje noviny denně, v kombinaci Právo – MfD, Právo – Lidovky, sem tam Hospodářské noviny.

V rozhovoru pro server RadioTV jste uvedl, že veřejnoprávní média jsou koncept přežívající z doby politické a kulturní dominance liberálně-demokratických národních států, že jsou na ústupu.
Klíčové je v té odpovědi slovo „národní“. Média dlouhou dobu plnila národně a státně reprezentativní funkci. Jen se podívejte na roli novin v období, kterému tradičně říkáme „národní obrození“, nebo na roky existence Československa, zakládání „Československé“ tiskové kanceláře, vznik „Československého“ rozhlasu. Svázání médií s národem a posléze státem bylo velmi silné. Po druhé světové válce, od poloviny 50. let v Británii a v 70. a 80. letech v západní Evropě, začala prudce narůstat komercionalizace médií, média se vlastnicky globalizovala a koncentrovala a obsahově dost výrazně homogenizovala. V tom všem jako vzpomínka na minulost zůstala média veřejné služby, která jsou zřizována zákonem, parlament na ně dohlíží, platí je každá domácnost a mají za úkol mimo jiné podporovat rozvoj národní kultury. Jsem moc rád, že to mají dělat, a byl bych ještě radši, kdyby to opravdu dělala, ale je to současně signál, že jsou pozůstatkem systému, který je na ústupu, vytlačován nadnárodními strukturami.

Jste spíše evropský federalista, nebo národovec po vzoru současného prezidenta ČR?
V zásadě si myslím, že budoucnost udržení kulturní a civilizační úrovně tohoto prostoru je v Evropě, ne v Česku.

Bulvarizuje se Mladá fronta DNES (MfD)? Jsou Hospodářské noviny denním čtením pro každého?
Nejde uvažovat o ostrém protikladu bulvární-nebulvární, ale jen o škále. Můžeme si například vytvořit škálu „bulvár – popnoviny/masový tisk – seriózní tisk“. Myslím, že MfD se na této škále k bulváru dostala blízko už dávno a že se od něj odlišuje především délkou textu a grafickou úpravou. Tematicky se příliš neliší. Stačí si vzít do ruky čtvrteční Magazín. V podstatě jde o primitivní, neanalytickou, zábavní žurnalistiku, spekulativní, drbavou, oslněnou celebritami, skandály, aférami. MfD bych proto označil jako „popnoviny“.

Tutéž tendenci ale vykazují – byť v jemnějším provedení – některé další tiskoviny, například Lidové noviny a nakonec i Právo. Chtějí být pokud možno pro každého. Aby si tam své našel ten, kdo chce bouračku na D1, i ten, kdo hledá esej významného historika. Salon Práva je jedna z nejlepších kulturních příloh u nás, domácí zpravodajství je ale často brutální černá kronika.

Hospodářské noviny se snaží tomuto trendu trošku vyhnout tím, že jsou klidnější, nejde jim moc o senzaci, odlišují se zevnějškem a často i vůlí po analýze. Netlačí se do stejného rohu mediálního hřiště, využívají možnosti se odlišit a kazí si to vlastně jen magazínovými přílohami. A rozhodně jsou i pro jiné lidi než ekonomy, a to čím dál víc.

Byl jste předsedou Rady ČT. Jak vypadá ovlivňování politiky?
Jde často o jemné formy upozorňování, kterým směrem by se věci měly vyvíjet.

Na základě čeho vám politici říkají svůj názor?
Rada ČT předkládá Poslanecké sněmovně Výroční zprávu o činnosti televize. Mezi politiky a Radou je proto dost zřetelná vazba, která mi nebyla moc po chuti, však to skončilo odvoláním celé Rady.

Jan Jirák

Jan Jirák je dnes už prakticky profesorem. Ke konci září 2007 jmenování schválila Vědecká rada UK a nyní se čeká už jen na jmenování od prezidenta ČR. Absolvoval FF UK, obor angličtina-čeština. Učil český jazyk a stylistiku na Fakultě žurnalistiky UK. Od roku 1990 do současnosti přednáší na FSV problematiku médií. V roce 1993 se podílel na založení katedry mediálních studií na UK FSV, o tři roky později pomáhal založit Centrum pro mediální studia (CEMES) při téže fakultě. Psal do Lidových novin, Týdne, inZine a dalších médií. V letech 1997 – 2000 byl předsedou Rady ČT. V průběhu 90. let působil na několika univerzitních pracovištích v Evropě a USA. Od podzimu 1999 přednáší jako hostující profesor na New York University v Praze kurz „Media and Society“. Vedle vědecké a publicistické práce také překládá z angličtiny. Od roku 1992 mu vyšlo více než 20 titulů beletrie a několik učebnic. Věnoval se i filmovým scénářům a dabingu.

610 ×




Sdílej článek


Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný (zatím žádné hodnocení)
Loading...

Související články:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *