Jak jsem do Sociálu nic nenapsala

zlomenina

Na prachem potaženém schodišti a za úplné tmy, mezi poházenými rolemi špinavých koberců a shluky vinoucích se kabelů. Nečekaně a nevybraným způsobem. Tak se do mého života, který v ten moment energicky vyplul ze dveří přátelsky osvětlené místnosti (pro mne premiérového) zasedání Sociálu do temnoty rekonstruovaných chodeb Institutu pro evropskou politiku, pozval ošklivý výron kotníku.

V duchu jsem zanadávala na nefunkční světla a v důvěrném kontaktu s vrstvami prachu jsem, majestátně rozložená po půlce schodiště, několik dlouhých minut sbírala síly a poslouchala tvůrčí cvrkot stále probíhající redakční porady. Rozhodně jsem nezamýšlela prezentovat se hned napoprvé jako hysterčivý nesvépomocný element (co kdyby mi nic nebylo!), takže místo dehonestujícího volání a vystavování se pohledům opatrnějších kolegů (nikomu se nic podobného ve zrádných místech Europea nikdy nepřihodilo) jsem posbírala své končetiny a rozházené poznámky o zadaných článcích (a tajných sděleních školy o experimentálním využití jídla z menzy v gumárenském průmyslu) a z Rytířské 31 se odbelhala pryč.

V následujícím uzávěrkovém týdnu, kdy se můj sádrou opatřený kotník rozhodl přejmout vládu nad schopností zbytku těla být vždy u všeho, se mi pak na dálku nepodařilo porozhovorovat žádného z profesorů, jejichž vyslovení se bylo esenciálně nutné, pročež alespoň část prostoru pro ně vyhrazeného je třeba zaplátovat. Tak smutně zahajuji redakční dráhu příspěvkem, jak jsem nenapsala nic do Sociálu.

1 321 ×




Sdílej článek


Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný (11 hlasujících, průměrné hodnocení: 4,82 z max. 5)
Loading...

Související články:

Komentáře nejsou povoleny.