Grenoble: Hory, kam se podíváš

Probouzet se v hlavním městě Alp nikdy neomrzí. Výhled na horskou střechu je proměnlivý a vrtkavý, téměř jako by každou noc někdo měnil kulisy. V září jsem vstávala s výhledem na sluncem zalité skály, v říjnu se začaly kopce halit do ranních mlh a právě teď přechází bílé, sněhem pokryté vrcholky v barevný ohňostroj podzimního listí v údolí. A takový je i celý Grenoble, zasazen v jihovýchodní Francii v regionu Rhône-Alpes… je tu vše, jen ne nuda.

„Au bout de chaque rue, une motagne.”
„Na konci každé ulice jedna hora.“
Stendhal

Koleje v olympijské vesničce…

Grenoble hostil zimní olympijské hry v roce 1968, v období prosperity a silného růstu francouzské ekonomiky. Bydlet nyní, za časů globální ekonomické krize, ve čtyřicet let starých ubytovacích zařízeních pro sportovce, je tedy poněkud ironické, nicméně zocelovací efekt malých kamrlíků bez ledničky, zato pak s odpornými společným sociálním zařízením, je nedocenitelný.

Mou čtvrť obývají z velké části imigranti, a to především z chudých částí Afriky. Mísí se tu velmi početná muslimská a černošská menšina a nezřídka se mi stává, že si mou zřejmě nemocně vypadající pobledlou pleť a světlé vlasy kolemjdoucí prohlíží se značným zájmem. Jsem pro ně seveřanka. A opravdu, při týdenní návštěvě České republiky v půlce semestru jsem si uvědomila, jak moc se tyto dva světy liší. Znáte ten šedý, mlčenlivý zástup lidí v pražské tramvaji či metru? V dopravních prostředcích v Grenoblu se křičí, pobíhá, hraje na hudební nástroje, po půlnoci nezřídka i kouří… v Grenoblu se žije. Opravdově. Při včerejší jízdě do školy nastoupila stará francouzská dáma a poprosila řidiče, zda by mohla do jeho mikrofonu zazpívat cestujícím „La vie en rose“ od Edith Piaf. Bylo to falešně. A lidé tleskali.

Univerzita, kde mladí Francouzi žijí svůj sen

O Sciences Po už bylo v zahraniční rubrice Sociálu napsáno mnoho. Kompletní síť Institutů politických studií tvoří devět univerzit ve velkých francouzských městech, a to od nejznámějšího v Paříži až po dva nejmladší, založené v Rennes a Lille. Sciences Po v Grenoblu byla založena v roce 1948 a v jejích lavicích vystudovalo mnoho francouzských veřejných činitelů. Sciences Po se od univerzit liší především selektivností výběrového řízení, na které se studenti zpravidla připravují rok nebo i dva po maturitní zkoušce. Tyto přípravné kurzy jsou podle jejich zkušeností neuvěřitelně náročné a fyzicky i psychicky namáhavé. Když se tedy na půdu Sciences Po konečně probojují, jejich nadšení (a zřejmě také úleva) se podobají snu, který žijí v reálném čase.

Studovat v atmosféře grande école je výzva a také pocta. Institut politických studií tady v Grenoblu si navíc nesmírně váží všech zahraničních studentů a bezchybně se o ně stará. Kurzy nabízené výhradně studentům Erasmu? Ano, a kvalitní! Studentská organizace, která ve svém volném čase ochotně pomáhá s každým problémem a pořádá výlety, exkurze a večírky? Ano, a skvělá! Nezměrný počet sportovních aktivit včetně canyoningu, lezení po skalách, free style snowboardingu či pochodu na sněžnicích? Snad už ani nemusím odpovídat…

S prezidentským kandidátem v přednáškovém sále…

Říká se, že politické názory studentů i profesorů na Sciences Po v Grenoblu inklinují více k levé straně ideologického spektra. Tuto hypotézu jsem nemohla posoudit do té doby, než se k nám na univerzitu přijel v rámci své kampaně představit prezidentský kandidát socialistické strany François Hollande. Tento sympatický Francouz prozatím nic velkého nedokázal a navíc přijel na velmi prestižní univerzitu, čekala jsem tedy konstruktivní debatu a možná i zdravý kritický přístup. Vlastně jsem si reakce francouzských studentů nedokázala představit a na celou akci se docela těšila. Přivítali ho jako rockovou hvězdu, aplaudovali ve stoje a jeho přátelská, nenucená a především promyšlená řeč se promítala nejméně do dalších pěti sálů. Nic zásadního vlastně neřekl, ale sklidil úspěch. A mně došlo, žes tím příklonem doleva to asi nebude výmysl. Druhý den jsem na záchodcích objevila nápis „Ať žije komunismus!“ a ve studentských volbách nanečisto se se 14 % umístil kandidát extrémní levice. Zřejmě to ale vystrašilo pouze mě.

Právě tyto malé epizody jsou pro mě tím nejcennějším. Střetávat se v cizím prostředí s názory, na které nejsem zvyklá, je klíč k tomu, jak otevřít svou mysl a rozšířit si obzory. A o tom je zřejmě Erasmus. Žít, poznávat, učit se, nechat se ovlivňovat, ale i nesouhlasit… a pít víno, jíst sýry a být živoucím důkazem toho, že francouzská klišé a stereotypy existují a nejde jim odolat.

Magdalena Selingerová

537 ×




Sdílej článek


Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný (3 hlasujících, průměrné hodnocení: 5,00 z max. 5)
Loading...

Související články:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *