Denisa Kasl Kollmannová: Na kole v sukni a v podpatcích

Denisa Kasl-KollmannováVystudovala FSV UK, obor Mediální studia. V současné době působí na katedře marketingové komunikace a public relations a dokončuje doktorské studium. S Denisou Kasl Kollmannovou jsme si povídali o její stáži v Japonsku, o případném budování PR fakulty studenty MKPR a o tom, proč se vydala na pedagogickou dráhu.

Jak jste se dostala k nabídce odcestovat na jednoroční stáž v Tokyo University of Foreign Studies?
Japonština a vůbec japonská kultura patří už téměř patnáct let k mým stálým zájmům, takže jsem nabídky studijních pobytů sledovala na webu našeho zahraničního oddělení. O stipendium na Tokyo University of Foreign Studies (TUFS) jsem se ucházela dvakrát, napodruhé jsem uspěla se svým projektem komparace populární kultury v médiích. TUFS jsem již předtím znala od svých japonských přátel, kteří mně ji doporučili jako univerzitu, která se nejvíc věnuje mezinárodním vztahům a kulturám.

Nabídka dvousemestrálního pobytu na TUFS je otevřená pro všechny studenty magisterského nebo doktorského studia UK, kteří nemají japonštinu jako hlavní obor – je to však pouze jediné místo ročně. Vedle toho ale existují další nabídky, i když je pravda, že do Japonska se od nás snáze dostanou studenti technických oborů než humanitních.

Jakému oboru jste se tam věnovala?
Mě už předtím zaujal právě kurz, který TUFS nabízí pro zahraniční studenty – Intercultural Communication. V té době, tedy zhruba před pěti lety, se u nás ještě interkulturní komunikaci příliš nikdo nevěnoval, byla to spíše etnolingvistika nebo kulturologie, kulturní antropologie nebo srovnávací jazykověda. V interkulturní komunikaci jde především o zprostředkování porozumění lidí, kteří pocházejí ze zcela odlišných kulturních okruhů, a to nikoliv za cenu jejich nivelizace či asimilace. Je to velmi obtížné, protože každý vycházíme z „té své“ kultury, a jen těžko můžeme na své kulturní, etické a společenské normy zapomenout. Podle nich vnímáme totiž třeba i pojem práva, obchodu, rodiny, milostných nebo přátelských vztahů a podobně.

Asijská kultura se od evropské diametrálně liší. Co bylo pro Evropanku na japonském stylu života nejtěžší?
Ano, je odlišná, ale to je právě to, co mě na japonské kultuře nejvíce přitahuje. V Japonsku je nejenom odlišný způsob písma, extrémně komplikovaný, protože kombinuje před zhruba patnácti sty lety převzaté čínské znaky a dvě japonské abecedy, ale také společenská hierarchie a samozřejmě náboženství a kultura. Můžete namítnout, že čínská kultura je neméně složitá, ale od ní mě odrazuje jednak politický systém, a jednak to, že nemám hudební sluch – čínština se totiž vyslovuje ve čtyřech různých tóninách, což japonština nemá. Japonská výslovnost je češtině v podstatě se svými č, š, a ť poměrně podobná a pro nás je jednoduchá.

V čem pro Vás byla „aklimatizace“ naopak nejjednodušší?
Už jsem zhruba věděla, co mám očekávat, protože jsem tam už předtím byla dvakrát, na šest a osm týdnů. Poprvé jsem do Japonska odjela na krátkou stáž na Sophia University, kterou mi zprostředkovala Japonsko-česká společnost v Tokiu, to bylo už skoro před deseti lety. Měla jsem tam tedy už pár dobrých přátel a našla jsem si další, takže jsem neměla problém s pocity až existenciální osamělosti, které mnoho lidí ve třicetimilionové městské aglomeraci Tokia a Jokohamy zažívá. Nejsem nijak přírodní typ, takže rozhledy z tokijských mrakodrapů, kdy vidíte od obzoru k obzoru jen šedé město, žádná pole, louky, hory, mě nedeprimovalo, naopak, mám ráda tokijský pulz velkoměsta. Věděla jsem, že vlaky v Japonsku jezdí přesně jako švýcarské hodinky, a pokud se nějaký opozdí, je to tím, že pod něj skočil sebevrah nebo bylo zemětřesení, což se stává. Zažila jsem si skoro čtyřhodinové dojíždění na univerzitu a zpátky z kolejí, protože v moderním kampusu ještě nestačili dostavět koleje. Ale dvě hodiny jednu cestu se třemi přestupy dojíždí do práce v Japonsku kde kdo. Aspoň jsem se naučila jezdit na kole, na nejbližší stanici metra to bylo pěšky zhruba dvacet minut a na kole to šlo rychleji, i když se tam jezdí po úzkých chodníčcích a musí se dávat opravdu pozor na ostatní chodce a cyklisty. Japonci zvládají řídit i s mobilem v jedné ruce a deštníkem nad hlavou, to mi opravdu nešlo, ale časem jsem se naučila jezdit jako ostatní Japonky v sukni a podpatcích. I s jídlem to bylo poměrně jednoduché, už jsem věděla, že živé hlavonožce opravdu nepozřu, přestože je to prý delikatesa, zato jsem si užívala obyčejné jídlo, jaké jedí Tokijčané každý den – nudlové polévky udon, smaženou zeleninu tenpura, grilované kuře jakitori nebo třeba pečené sladké brambory jakiimo. Chuť syrových ryb jsem se naučila rozeznávat až postupně, naše středoevropské chuťové pohárky tak jemné rozdíly zpočátku nejsou schopné zaregistrovat, a postupně mi začaly chutnat i japonské tradiční sladkosti, vyráběné z pasty z vařených červených fazolí, jakkoliv moji přátelé tvrdí, že chutnají jako vosky na lyže.

Denisa Kasl-Kollmannová„Naši studenti vytvářeli třeba projekt komunikace Nadačního fondu Livie a Václava Klausových.“
Foto:Tereza Barteková

Co Vás přimělo k pedagogické činnosti na katedře MKPR?
Po návratu z Japonska jsem přemýšlela, jakým směrem se vydám, už jsem za sebou měla různé pracovní zkušenosti, jak ze soukromého sektoru, třeba z PR agentury AMI Communications, tak ze státního, z ministerstva zahraničních věcí, pokračovala jsem v práci publicistky pro časopisy Euro, Týden, Cosmopolitan nebo Art&Antiques a k tomu jsem na FSV UK studovala doktorské studium mediální komunikace. Když jsem se dozvěděla o výběrovém řízení na novou pozici do tehdejší pracovní skupiny MKPR, velmi mě to zaujalo, možnost podílet se na vzniku něčeho nového pro mě byla lákavá. Univerzitní prostředí je navíc velmi inspirativní, jste obklopená těmi nejchytřejšími pedagogy i studenty, každý zastává nějaký svůj názor, který umí přesně formulovat, takže když pak dojde k nějakému střetu, vzniká atmosféra nabitá střelným prachem a zvláštní energií. Když jde u nás mladý člověk pracovat na univerzitu, a co hůře, navíc na fakultu, kterou předtím vystudoval, studenti i společnost se na něj dívají trochu skrz prsty – je to ten, který neuspěl v normálním životě, koho nikam jinam nevzali, kdo nic nedokáže, jen poučovat ostatní, ačkoliv je sám o lekci napřed. Je to ale specificky česká věc, třeba v USA, Německu nebo v Japonsku tento předsudek nemají – ovšem tam jsou pracovníci na univerzitě hodnoceni lépe, nejen společensky, ale i finančně. Zatímco můj plat nedosahuje ani celorepublikového průměru, v sousedním Německu si asistent profesor vydělá měsíčně kolem čtyř tisíc eur. Kdybych to brala pouze z komerčního hlediska, asi bych na fakultě nepracovala, ale zatím jsou pro mě důležitější jiné hodnoty, osobní uspokojení, příjemné prostředí a hlavně možnost osobního rozvoje. V neposlední řadě však musím přiznat, že to, abych si vůbec mohla dovolit pracovat na fakultě, mi v podstatě umožnili rodiče, kteří nám darovali byt a sami se uskrovnili v menším – kdybychom museli platit hypotéku, nemohla bych si práci na fakultě „dovolit“ – padl by na ni celý můj plat.

Abych si vůbec mohla dovolit pracovat na fakultě, mi v podstatě umožnili rodiče, kteří nám darovali byt a sami se uskrovnili.

Momentálně jste na mateřské dovolené. Plánujete do budoucna vyučovat kromě „Interkulturní komunikace v mezinárodním marketingu“ i další předměty?
Už se těším, až se tomuto období přestane říkat dovolená, i když zákonem se to opravdu nezmění. Máme osmiměsíční dceru, s péčí o ni mi vydatně pomáhá manžel a obě babičky i dědečkové, bez nich by to nešlo. V letním semestru budu mít blokový kurz zaměřený na marketingovou komunikaci na asijských trzích a budu vyučovat nový předmět zaměřený na kulturní a sociální problémy v marketingové komunikaci.

Katedra MKPR má po necelých dvou letech své existence (dříve byla jen pracovní skupinou) čtyři členy včetně vedoucího. Není tak nízký počet brzdou v rozvoji oboru?
Je nás opravdu málo a už se těším, až se v budoucnu rozrosteme o někoho dalšího. Vzhledem k tomu, před jak krátkou dobou byla katedra vůbec založena, se ale domnívám, že rychlejší nárůst by ani nebyl možný – pracovníky tady nelze najímat nebo propouštět jako sezónní česače ovoce, je potřeba dlouhodobě dopředu plánovat a rozmýšlet, mimo jiné také kvůli složitému systému financování.

Nestojí za malým počtem členů katedry fakt, ze 80 % vyučujících jsou externisté?
Tato otázka určitě směřuje více na garanta oboru, dr. Pavla Dolanského, bez jehož vytrvalé práce a úsilí by na MKPR mnoho velmi kvalitních lidí vůbec nepřednášelo. Můj osobní názor je ten, že za vysokým podílem externistů je nutno vidět souhru několika různých faktorů: vysokou vazbu oboru na praxi, dále poměrně krátkou historii oboru, který ještě nemá své akademické odborníky specializované na MK a PR, a v neposlední řadě nedostatečné finanční ohodnocení akademických pracovníků, které navíc ve srovnání s praxí v oboru MKPR vyznívá téměř jako výsměch. Je samozřejmě mnohem výhodnější pobírat plat ředitele reklamní agentury, na fakultě přednášet pro radost a jako okořenění kariérního i osobnostního profilu a byrokratické starosti s každodenním chodem katedry přenechat jiným.

Po zamítnutí přejmenování fakulty na FSVE padl nápad oslovit katedru MKPR, aby v rámci výuky se studenty vytvořila novou strategii propagace IES. Je to reálné?
Ano, se zástupci IES budeme mít jednání, ale přesnější podmínky se právě projednávají, takže konkrétní návrhy ještě teď nejsou známy.

Proč studenti MKPR v rámci svojí praxe nepracují na PR fakulty? Určitě by měli super nápady.
To je výborný nápad, který se zrodil právě během jednání o novém názvu fakulty. Formálně však agenda PR spadá pod proděkana pro PR, jímž byl jmenován doc. Jaroslav Kučera z IMS, a komisi akademického senátu, ve které působí jen zvolení senátoři. Uvidíme, kam se současná jednání s kolegy vyvinou dál. Já se domnívám, že po nastavení strategie a provedení základních průzkumů, které jsou nezbytné pro zjištění toho, jak si doopravdy FSV stojí a co by nejvíce potřebovala, by se mohli studenti v rámci stálého semináře na soustavném budování PR fakulty podílet. Je ale potřeba přesně stanovit, za jakých podmínek.

Čím to je, že institut orientovaný na komunikaci je v rámci fakulty ten, který je v podstatě nejméně slyšet?
Nemohu s Vámi souhlasit. To, že si IKSŽ v rámci fakulty nedělá „píárko“, rozhodně neznamená, že by nebyl slyšet navenek. Podíváte-li se zhruba na mediální výstupy FSV, mezi nejčastěji citovaná jména v médiích patří z našeho institutu Jan Jirák, Tomáš Trampota nebo Jan Kubáček, náš nový vyučující na MKPR. U nás na katedře MKPR se toho děje opravdu dost, první studenti nastoupili na obor teprve před čtyřmi lety, takže se stále soustředíme na vybudování zázemí, jaké mají na FSV UK už dobře etablované obory.

Co si myslíte o tom, že řada studentů studuje zároveň žurnalistiku a MKPR?
Je to pochopitelné, protože u nás je zejména v PR kladen velký důraz na kreativní tvorbu textů, takže při výběru oboru se studenti domnívají, že se žurnalistika a MKPR budou dobře doplňovat. Já toho názoru nejsem, samozřejmě, že je chvályhodné, když student toho stihne více, ovšem častokrát se tak děje za oslabení koncentrace, takže výsledná práce bývá slabá na obou stranách. Navíc si myslím, že pokud se k MKPR jako rozšíření obzorů nějaký obor hodí, pak je to spíše ekonomie, práva, politologie, sociologie nebo třeba nějaký jiný kulturní a jazykový okruh, může to být klidně sinologie nebo arabistika. Takových specialistů bude jednou určitě málo.

Na jakých marketingových projektech mají studenti možnost se podílet?
Studenti u nás v rámci bakalářského studia mají dokonce povinnost se na něčem podílet, ve studijním plánu mají povinnou čtrnáctidenní praxi a i v mnoha povinně volitelných předmětech se zaměřují na konkrétní projekty – naši studenti vytvářeli třeba projekt komunikace Nadačního fondu Livie a Václava Klausových, nebo spolupracovali se studenty z americké University of Missouri v rámci letní školy na projektech Značka ČR/Značka USA, anebo vytvářeli marketingové kampaně uvedení několika filmových titulů a podobně. Letní škola ve spolupráci s univerzitou v Missouri se pod vedením zkušeného marketingového odborníka Sandyho Kornberga bude konat v létě již počtvrté a studenti, kteří se jí zúčastnili, si z ní vždy odnesli spoustu zážitků a zkušeností. Naši studenti jsou velmi úspěšní v získávání zahraničních stipendií, mnoho z nich absolvuje jedno- či dvousemestrální studijní pobyt v cizině, a to již na bakalářském studiu.

PhDr. Denisa Kasl Kollmannová

Denisa Kasl Kollmannová (nar. 1979), vystudovala FSV UK, obor Mediální studia. V současné době působí na katedře marketingové komunikace a PR a dokončuje doktorské studium. Hovoří anglicky, německy, částečně španělsky a japonsky. Mezi její zájmy patří cestování, módní design a výtvarné umění. Je vdaná a má dceru.

4 207 ×




Sdílej článek


Hodnocení

špatnýpodprůměrnýprůměrnýdobrývýborný (5 hlasujících, průměrné hodnocení: 4,20 z max. 5)
Loading...

Související články:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *