Sociál

Staňte se na chvíli americkým kongresmanem. Přihlašte se na ČMAK!

Americký kongresman, lobbista nebo ostražitý novinář. Jednu z těchto rolí si mohou na několik dní vyzkoušet studenti, kteří se v polovině září zúčastní již čtvrtého ročníku Českého modelu amerického kongresu. Jedinečný vzdělávací projekt v historickém centru Plzně je otevřený více než dvěma stovkám zájemců. Ti se mohou na akci přihlašovat od úterý 6. května.

„Doporučil bych projekt hlavně těm, kdo se chtějí zajímavou formou seznámit s detailním fungováním amerického Kongresu a rovnou si to na vlastní kůži vyzkoušet, ale přínosný je i obecně z hlediska uvažování o fungování demokratické politiky a diskuse,“ říká Kryštof Kozák, vedoucí katedry amerických studií IMS FSV UK.

Společně se svou kolegyní z katedry Janou Sehnálkovou se loni zúčastnil přípravné části, v jejímž rámci je i letos připravena celá řada přednášek a diskuzí s významnými hosty.

Registrační formulář se na stránkách www.americkykongres.cz v úterý objeví s úderem šestnácté hodiny. Reprezentativní prostory plzeňské radnice a krajského úřadu se v improvizovaný Kapitol promění od 9. do 14. září 2014.

Členové Sněmovny reprezentantů a Senátu budou pracovat v devíti výborech. Jejich agenda odráží skutečné a velmi aktuální problémy, které hýbou veřejným míněním nejen ve Spojených státech. Například senátní výbor pro ozbrojené složky čeká tvrdé vyjednávání o budoucnosti americké základny a nechvalně proslulé věznice na Guantánamu. Sněmovní výbor pro národní bezpečnost se bude ve světle ožehavé aféry kolem Edwarda Snowdena věnovat pravomocem tajných služeb a jejich zásahům do soukromí Američanů. Členové výboru pro finanční výdaje se pak pokusí odvrátit jednáním o dluhové brzdě neustále hrozící předlužení USA, aby se již nemusel opakovat žádný federální „shutdown“.

Michal Bělka

Autor studuje žurnalistiku na FSV UK a podílí se na organizaci projektu. Sociál je mediálním partnerem Českého modelu amerického kongresu.

Mikuláš Všelicha, novodobý romantický hrdina

Když jsem před dvěma lety začínal své studium marketingové komunikace a PR, na parkovišti před resortem, kde právě startoval seznamovák, se odehrálo osudové střetnutí. Z malého auta tehdy vylezla velká osoba, která změnila můj pohled na svět a do jisté míry i mě samotného. Tou osobou nebyl nikdo jiný než Mikuláš Všelicha, nadaný básník, skladatel, muzikant, zpěvák a vypravěč…

Miky se odmala věnuje hudbě. Přes bicí se dostal ke kytaře, ke které si vybudoval silný vztah, a dnes na ni dokáže vybrnkat jakoukoli možnou i nemožnou melodii. V roce 2009 se rozhodl se třemi kamarády založit vlastní skupinu a vznikli Paradogs. Sestava tří kytaristů a jednoho bubeníka se brzy rozrostla i o houslistu, což dodává kapele lehce exotický nádech. A jakou hudbu hrají? „Máme svůj styl, hrajeme inteligentní rock řízlej filosofickým punkem,“ říká Miky.

Pokračování článku Filipa Čecha najdete v novém Sociálu !

Radkin Honzák: Když se člověk směje, pamatuje si víc, než když pláče

Foto: Jakub Plíhal

Má prý obě ruce levé, a právě proto se z něj stal věhlasný psychiatr. Rok co rok zápasí s daňovým přiznáním. Ještě aby ne, pět povolání jen tak někdo nemá. Vedle práce psychiatra také přednáší na 1. lékařské fakultě a nově na FSV UK. Je věčným optimistou a záviděníhodným dědečkem. MUDr. Radkin Honzák, CSc.

Když jsem si s doktorem Honzákem dopisovala ohledně našeho rozhovoru, už od začátku mě uváděl do rozpaků. Jeho oslovení „holčičko“ nebo „spanilá vílo“ totiž nepatří mezi ta běžná. Těším se čím dál víc.

Career Days: Porušit pravidla se někdy vyplatí

„Never apologise. To je základní pravidlo při předvádění svých prezentací.“ Je po páté hodině odpolední a Josef Havelka, ředitel marketingu České spořitelny, právě zaujímá místo před projektorem v malé konferenční místnosti pražského hotelu Corinthia. Ve své hodinové prezentaci s názvem Innovate or Die osvětlí skupině slušně oblečených mladých lidí základní principy současného firemního marketingu. Zavtipkuje o věcech, „které bychom do Spořky neřekli“, prozradí, že vynález brýlí Google Glass byl podložen JARVISem z Iron Mana, a přitom nezapomene čas od času prohodit neformální „okay?“. Než se však tak stane, omluví se za to, že povede většinu prezentace v angličtině. „Takže jak chápete, i ‚break the rules‘ se může ukázat jako slušná taktika.“

Řeč je samozřejmě o Career Days, každoročně pořádaném dvoudenním veletrhu pracovních příležitostí, na němž se především studenti vyšších ročníků ekonomických oborů mohou dozvědět více informací o svých potenciálních zaměstnavatelích, nabýt důležitých kontaktů v odvětví a tak vůbec se ujistit, zda je práce v daném oboru pro ně to pravé.

„Na Career Days jezdím třetím rokem, takže už jsem navštívila dost firem,“ říká studentka Slezské univerzity Martina. „Třeba KPMG (celosvětová síť poradenských společností poskytujících služby v oblasti auditu, daní a poradenství, pozn. red.)mi pomohlo rozhodnout se, co bych chtěla v budoucnu dělat, a tím je audit.“

Zájemci si mohli procvičit své soft skills (jak nabízí slovník cizích slov tzv. měkké dovednosti – kooperativnost, komunikativnost, empatii, sebekritičnost, asertivitu, schopnost vést tým), setkat se s HR manažery velkých firem tuzemského trhu nebo zajít na konference s významnými osobnostmi. V tomto roce byli hosty např. Petr Ludwig, autor bestselleru Konec prokrastinace, či již jmenovaný Josef Havelka. Kromě toho si účastníci mohli nechat u stánku Kooperativy poradit, jak vylepšit své CV, nalíčit se u Avonu, u UNIJOBS se opět pro potřebu svého CV profesionálně vyfotografovat nebo si alespoň u Starbucks dopřát šálek kávy zdarma.

Jsem si jistá, že existuje pravidlo, které říká: za žádných okolností se nepouštěj při psaní článku do nesmyslných přirovnání. Jak už ale víme, porušování pravidel není vždy na škodu, a proto mi nedělá problémy napsat následující: Career Days vám práci nenajdou, ale dodají vám dostatek indicií, abyste si ji našli sami. Že se cítíte ještě zmatenější než předtím? Hned vysvětlím.

Určitě si většina z vás vzpomene na francouzskou soutěžní show Pevnost Boyard, v níž si vždy skupinka lidí prošla řadou naprosto šílených i méně šílených úkolů, za jejichž splnění obdržela po zásluze indicie a klíče od pokladnice – čím více indicií a klíčů skupina měla, tím lepší a delší se stával jejich přístup ke zlatu. A jak že do tohoto modelu zapadá koncept karierního veletrhu Career Days?

Představte si pokladnici jako trh práce a jednotlivá stanoviště na pevnosti jako životní lekce. V závislosti na tom, kolika lekcemi a s jakou úspěšností si jednotlivec projde, mu budou otevřeny dveře do pokladnice s pracovními příležitostmi. Pokud se ale již zmíněný jedinec nebude cítit s počtem svých životních indicií a klíčů spokojený, může využít pomocné ruky od Career Days, která mu skrz otce Furaty (v tomto srovnání velmi neohrabaně nazvaní HR odborníci) nabídne omezený počet indicií a klíčů. To, jak s nimi člověk naloží, už záleží pouze na něm. Nikdo vám ale samozřejmě nezaručí, že pokud nevyužijete své příležitosti včas, že neskončíte jako potrava tygrů. Naštěstí v reálu jen těch metaforických.

Kristina Roháčková

Momentky vs. Rudolfinum: Zapomeňte na pravidlo třetin

Corinne;Day, Kate 1990; zdroj: www.galerierudolfinum.cz

Pro člověka zvyklého na rozhodující okamžiky, vyvážené kompozice a přesnou práci se světlem bude výstava v Rudolfinu s názvem Only The Good Ones výletem do jiného světa. Do světa snapshotů, momentek, banálních okamžiků zachycených levnými kompakty zdánlivě bez nároku na status umění. Slovo zdánlivě je důležité – výstava Only The Good Ones, jejímž kurátorem je absolvent FSV UK Michal Nanoru, totiž zkoumá momentku jako svébytnou uměleckou formu.

Proto bude ten, kdo by ve velkolepých prostorách Rudolfina čekal snímky amatérů, které se náhodou povedly, zklamaný. Na zdech tu visí díla takových jmen jako je William Eggleston, Joel Meyerowitz nebo Nan Goldin. Nanoru, fascinován newyorskou uměleckou scénou, shromáždil snímky především z ní pocházejících fotografů, kteří se vědomě rozhodli momentkovou estetiku pro svá díla použít – a prezentuje proměny snapshotu v běhu času.

Cinema Royal: Vykašlete se na 3D. Zkuste film raději zažít

Jdete do kina, ale nevíte na co. Nemíříte však do ledajakého kina. Cinema Royal je projekt, který vás na jeden večer přemístí do jednoho z nesmrtelných filmů světové, ale i české kinematografie. Poslední, v pořadí už třináctá akce, byla přímo hustodémonsky krutopřísná. Promítal se totiž Vymítač ďábla. Uličnice Regan se přišla podívat také…

Stojíme na pražském Křížovnickém náměstí a společně s přáteli rozmlouváme, diskutujeme, polemizujeme, hádáme se a minimálně v myšlenkách osočujeme ostatní z blbosti. Nevědomost ale není blbost, zvláště pak v případě tohoto netradičního spektáklu, v jehož případě je nevědomost sladká. Tušíme, že uvidíme nějaký horor, ve kterém bude nebohé oběti škádlit nám prozatím neznámý démon. Předem jsme také obdrželi instrukce, abychom přišli zahalení, jak jen to půjde – ideálně do oblečení s nevýraznými motivy. Nějaké stříbrné šperky, kouzelné byliny nebo růžence prý také neuškodí. Kdo z toho ale má být moudrý?  Víme toho skutečně jen málo, a proto se nemůžeme shodnout, v prostředí jakého kultovního snímku se zanedlouho ocitneme. Můj osobní tip je, že uvidíme něco o upírech. Tahle hra, jíž nás organizátoři vystavili, nás však baví. Koneckonců je to jeden z hlavních taháků Cinemy Royal.

Na naši malou skupinu se postupně nabalují další podivně oděné osoby a nás těší, že nejsme jediní exoti, na které kolemjdoucí mohou nadšeně ukazovat prstem. S lidmi okolo tak cítíme určitou tajemnou sounáležitost. Jednoho potěší, že se tu sešlo tolik lidí, které spojuje jedna vášeň – ta filmová.

Po chvíli vyčkávání začíná vzrušené brebentění přehlušovat do té doby netušený zvuk. Na náměstí je slyšet zvonek. Dav se najednou rozestupuje a vytváří uličku pro muže v kněžské sutaně a další dva, kteří na nosítkách nesou nějakou relikvii zahalenou do purpurově zbarveného sukna. Po chvíli zvonění se před zraky (sochy) Karla IV. s naivitou stáda ovcí ubíráme za knězem, který míří na Karlův most.

Hra začíná

Je studený večer, slunce už zapadlo, tmu protínají světla staré Prahy a my míříme vstříc tajuplné Malé Straně. Pokud vás napadá, že ponurá atmosféra chladného večera je jako na míru šitá programu, jemuž jsme se svěřili, pak se nemýlíte. Všechno zatím klape lépe, než kdo mohl očekávat. Na jednotlivá promítání Cinemy Royal byly v minulosti kvůli špatné dostupnosti zvolených „kinosálů“ i momentu překvapení několikrát vypraveny autobusy, ale faktem je, že takový tranzit obvykle chtě nechtě zředí napjatou atmosféru. Procházka po Karlově mostě je tedy rozhodně příjemnějším způsobem přepravy.

Po cestě nás míjí kočár tažený párem statných koní. Neveze ovšem usměvavé turisty, ale hysterickou matku s ještě uječenější dcerou. Patrně součást programu, ale jak tento výjev zařadit do té vykutálené skládanky? Náš početný průvod stojí u nenápadného domu kousek od Malostranského náměstí. Kupíme se u zamřížovaného vchodu a ve snaze spatřit víc s lačnými výrazy civíme přes ramena těch před námi. Následuje kontrola vstupenek, které tentokrát dostaly podobu kartiček s vyobrazenou Pannou Marií – měli bychom se bát? Když procházíme vstupem, zaslechnu za sebou pronikavý křik, z něhož se mi naježí snad všechny chlupy na těle. Skrz dav si klestí cestu hysterická dívčina z kočáru, kterou následuje její plačící matka. „Pomozte mojí holčičce,“ obrací se k nám ztrápeně, zatímco ona slečna s pokrouceným výrazem a neposedným jazykem probíhá kolem nás dovnitř (a to prosím bez lístku). Zdá se, že není rozladěná jen kvůli tomu, že nedostala zmrzlinu… Okruh „kandidátů“ se tak zužuje

Ocitáme se na malém dvorku a před vraty kousek od nás stojí koordinátor. Návraty do reality, mezi něž patří kontrola lístků nebo občasná přítomnost lidí, kteří vám říkají, kam kdy máte jít, jsou sice trochu protivné, ale každé stádo potřebuje svého pasáčka. Procházíme skrz dveřní portál a sestupujeme do neznámé hlubiny pod domem. Omítka nikde, všechno je tu oprýskané, poničené a prostor celkově působí dlouhodobě neudržovaným dojmem. Stále klesáme a za sebou necháváme gotickou i románskou vrstvu. Nebýt pár kroků za mými zády skupina kamarádů, dodávajících si odvahu jedním vtipem za druhým, asi bych cítil úzkost. Přestáváme sestupovat a před námi se vynoří dlouhá chodba vyplněná kovovým lešením. Ozývá se z ní hrozný rámus a v chabě osvětleném prostoru lze tušit také pohybující se siluety. Jsem oproti ostatním trochu v popředí, a tak raději zpomaluji. Jak postupujeme dále, míjíme zahalené dělníky kutající do kusu nějaké kovu. Z obou stran ke mně jako jezinky natahují prsty žebráci. Soudě dle jejich ošacení jsme se museli dostat někam daleko na východ. Po překonání „uličky hanby“ se dostáváme do jakéhosi lokálu, kde kyslík přebíjí nasládlý kouř. Zahalený muž nás uvádí do svého podniku a podává nám výrazně kořeněný čaj. Podél stěn jsou další jemu podobní, kteří si vychutnávají vodní dýmky. Všechny mé prognózy jsou rázem tytam a nezbývá než uznat svou blbost. Krucifix totiž zabírá i na jiné potvory než na ty, co rády okusují hrdla. Démoni mohou být i exotického původu, plus ona nestydatá holčička – je pomalu jasno. Držte si klobouky, bude se vymítat ďábel.

I na „příjemnou chvilku“ s krucifixem dojde

Vymítač ďábla je horor natočený začátkem sedmdesátých let pro ještě „nezkaženou“ generaci žijící ve zlatých časech, kdy tvůrci hororů nezávodili v brutalitě svých snímků a v počtu oblíbených lekaček. V době tolika nezbořených tabu stačilo relativně málo. Vezměte něco tak nevinného jako dítě, vedle toho pošlapte a poplivejte církev svatou a máte recept na horor, o němž se bude hodně mluvit, a to nejen pár týdnů po premiéře.

V zakouřené cizokrajné putyce se nám líbí, popíjíme čaj, obdivujeme půvab sympaticky se kroutící tanečnice a do toho posloucháme hity irácké hitparády. Taková arabská idylka. S vědomím, co asi bude následovat v nižším podlaží, se odsud nikomu moc nechce. K plátnu nám však ještě nějaký kus schází. Kdybych dál nepostupoval s mnoha dalšími lidmi, asi bych si připadal jako kdysi na jedné z táborových stezek odvahy. Navíc už je téměř jisté, kdo nás v přítmí očekává… Nástup Regan, dívky s pekelníkem v těle, je pozvolný, ale o to mrazivější. Křečovité záchvěvy těla, návaly agrese, démonický křik a vyprskávání krve – hororová koláž, jak se sluší a patří. Přihlížející nemají nejmenší problém s dodržováním intimní vzdálenosti. A že ta nešťastnice neotáčí hlavou o 360 stupňů?  To bych jí odpustil. V další chodbě si přijdou na své ti největší fajnšmekři. Jiná herečka v roli Regan tu zavěšená na stěně předvádí legendární scénu, kdy dívka posedlá temnými silami prožívá intimní chvíle s krucifixem. Lahoda.

To už se ale blížíme k sálu, dokonce kinosálu. Z davu se dozvídám, že se nacházíme v bývalém kině U Hradeb. Základní rysy si prostory, které poničila povodeň, zachovaly, ale celkově připomíná bývalý biograf spíš ruinu. Doprovodný program pak strašidelnou atmosféru jen umocňuje. Z davu se během celého večera ozývají komentáře jako „to je hustý“, „ty vole“ nebo „já už blíž nejdu!“. Pokud je toho na vás už moc, můžete si dát panáka rumu v improvizovaném občerstvení.

Sedíme připraveni na lavicích a sledujeme vznášející se Regan, jak svou ďábelskou močí zkrápí jeviště. Přes ni se pomalu spouští plátno, na kterém je vidět už „jen“ zlovolná silueta nešťastnice. Film začíná, akce vrcholí. Řekl bych však, že nejeden vrchol už jsme během večera zdolali.

David Mičke

FOTO: Jakub Plíhal

Studenti UK se zúčastnili Simulace Evropského parlamentu

Studenti z Univerzity Karlovy zformovali první českou delegaci, která se zúčastnila simulovaného jednání Evropského parlamentu. Jedná se o jednu z výjimečných simulací práce Evropské unie, protože všechny přijaté návrhy se dostanou přímo do skutečného Evropského parlamentu.

DebatIES vám dá sebejistotu

Jsi vždy schopen bez problému obhájit svůj názor a podložit ho smysluplnými argumenty? Oplýváš neochvějnou jistotou při vystupování před lidmi? Obstojíš při ostřejší výměně názorů a umíš rychle a věcně reagovat? Pokud jsi v odpovědích na tyto otázky znejistěl, čti dál! Možná, že právě tobě pomůže projekt DebatIES.

Studium v Maastrichtu? Víc času v knihovně než v hospodě

Maastricht. Archiv Petra Poláka

„Hello everybody, I am Petr Polák, I come from the Czech Republic where I did my bachelor in Economics and I am here for my Erasmus exchange semester.“ To bylo mé klasické a nudné představení se ostatním studentům ve skupině na počátku každého předmětu během studia v Maastrichtu na School of Business and Economics. Maastricht byl sice při podávání přihlášky na druhém místě (mojí prioritou byl Amsterdam), ale jsem rád, že to tak dopadlo. Důvodem, proč jsem chtěl do zahraničí vyjet, nebyl další řádek v „CVčku“, ani touha po nabírání „zahraniční zkušenosti“ (strávil jsem rok v Německu na střední škole). Přál jsem si změnit prostředí, udělat si pauzu a nabrat novou energii do magisterského studia na IES.

Party parník roztančil studenty i vedení FSV

Foto: Zdeněk Šmída

Ve čtvrtek podruhé vyplul z Rašínova nábřeží Party parník Fakulty sociálních věd. Kromě studentů se plavby zúčastnila i část vedení fakulty, jmenovitě například děkan Jakub Končelík nebo proděkan pro studijní záležitosti Petr Soukup. Po palubě pobíhali i reportéři univerzitní televize UKáčko.tv (a rozhodně všem doporučuji podívat se na jejich připravovanou reportáž, zejména na rozhovor s děkanem, který všem ukázal, že perfektně umí vulkánský pozdrav). Akci připravili studenti marketingové komunikace a public relations.