Byl, byla, bylo. Jsem

Filip sám sebe nedefinuje ani jako muže ani jako ženu. Cítí se být nebinární osobou neboli tzv. neutrois, člověkem, který si nevybírá partnera podle pohlaví a nepohlíží touto optikou ani na sebe. Filip, který kromě modrých martensek na první pohled není nijak zvláště výrazný, ochotně mluvil o své identitě, jež je pro většinu lidí neznámá, a to ve všech třech osobách. Ty jsme ponechali i v rozhovoru.

Milovaný i nenáviděný: Přemítání o podobě univerzitního tělocviku (nejen) na FSV UK

V mateřské školce platí za hlavní obecně fungující činnost, na základní škole zastává pozici nejoblíbenějšího předmětu většiny žáků a na střední slouží k dohánění nevypracovaných úkolů. Tělocvik v životě člověka nese mnoho různých konotací, ovšem asi těch nejroztodivnějších se mu dostává u vysokoškolských studentů. Někteří ho milují, někteří na něm sbírají kredity, někteří se ho rádi zbaví, někteří ho v bolestech protrpí – a ti zbývající o něm píší.

„A proč zrovna do Rumunska?“

S přítelem toho chceme poznat co nejvíce, proto jsme se rozhodli vyjet s organizací AIESEC na stáž do Rumunska. Lákala nás vidina šesti týdnů strávených se studenty z celého světa, stejně jako práce v neziskovkách. Ve druhém největším rumunském městě Kluži jsme měli za úkol zlepšit jejich marketing, naučit je používat sociální sítě, vytvořit propagační materiály nebo naplánovat eventy. Čekala nás práce, zábava a život na koleji, který jsme do té doby neznali.

Vždycky jsem chtěla strávit léto na druhém konci světa a učit děti základy angličtiny. Takových programů u AIESECu najdete nespočet. Nás však zaujala jiná příležitost. Nový program ReBranders pořádají rumunští studenti několikrát do roka. Ve svém městě přivítají mladé lidi z celého světa a ti pak pomáhají s propagací tamní univerzitě nebo neziskovce. Když chcete vyjet na letní stáž, musíte AIESECu zaplatit poplatek pět tisíc korun. Za tuto částku dostanete přístup do mezinárodní databáze všech stáží, které byly na ten rok vypsány. A že jich tam je.

Po registraci do databáze jsme kontaktovali AIESEC v Kluži a absolvovali Skype pohovor s Denisou. Štěstí nám hrálo do karet a do party ostatních ReBranders nás vzali okamžitě oba. Pak už naší jedinou starostí bylo vymyslet, co všechno budeme na šest týdnů v Rumunsku potřebovat…

Na koleje v Rumunsku jedině se spacákem

„Rumunsko je civilizovaná země, mami. Vždyť jsou i v Evropský unii,“ říkala jsem doma, když se poprvé zděsili, kam že jsme se to rozhodli odjet. To jsem však ještě netušila, že být v EU nerovná se standard, na který jsme zvyklí. Na kulturní šok jsem nevěřila, alespoň v našem případě. Dokud jsme poprvé nespatřili kolej, která se nám měla stát domovem. Kdybych Gabriela nepřesvědčila, otočili bychom se na podpatku a těch 1 500 kilometrů si ten den střihli ještě jednou. „Vidělas tu hrůzu, kterou se máme přikrýt?! Z toho chytím svrab.“ „Já vím! Hned zítra se půjdeme podívat po nějakém spacáku.“

….
Celý článek Pavly Šedivé si můžete přečíst v říjnovém Sociálu.

Eurovolby: Nevím, proč volím, nevím, proč kandiduji

zdroj: CVVM

Jsme proti přijetí Eura bez referenda. Asi myslí ten časopis.

Jsme proti přijetí Eura bez referenda. Asi myslí ten časopis.

Přestože 60 procent přijatých zákonů pochází z EU, Češi podle průzkumu CVVM považují volby do Evropského parlamentu za nejméně důležité. Už teď je jasné, že k volbám přijde maximálně 28 procent voličů. To odpovídá i průzkumu, který si nechalo vypracovat Sdružení pro podporu veřejné společnosti PASOS.

Průzkum říká, že pouze 32 procent respondentů vědělo, že europoslanci jsou voleni občany. 23 procent dotázaných si totiž myslí, že je vybírá parlament, 21 procent zas tvrdí, že jsou nominováni vládou, a 8 procent je přesvědčeno, že o europoslancích rozhoduje prezident. Není to zdaleka jediný průzkum, který ukazuje, že Češi příliš neoplývají politickou gramotností. „Jsme na tom hůře než Poláci a Slováci. Ptali jsme se, kolik členů má EU, věděla to pouze třetina respondentů,“ tvrdí Pavel Šaradín, politolog z Katedry politologie a evropských studií Palackého univerzity v debatě Evropských hodnot na podzim.

Teritoriální tyjátr: Dokud se smějí, je to dobré

Zdroj: INEX-SDA

Foto: INEX-SDA

Teritoriální tyjátr (TT) je dramatický soubor studentů IMS FSV UK a přátel (překrucování) soudobých dějin, kteří svá díla hrají „s neskrývanou neohrabaností“ a insprují se nejen na přednáškách teritoriálních studií.

Teritoriální tyjátr se vyznačuje především tím, že jej před rokem nikdo neznal. Kdy a jak se TT vlastně zrodil?

To bylo léta páně 2011, kdy se skupinka bakalářských studentů Institutu mezinárodních studií radikálně rozhodla, že nechce již více chodit na pivo. Alebrž že se chce setkávat na divadelních zkouškách, aby mohla chodit na pivo po nich.

Už 2011? Vždyť premiéra vaší celovečerní prvotiny Východ: Cesta zpátky a zase zpátky se odehrála až v červnu 2013. Taková prodleva mě trochu překvapuje…

My jsme byli taky zaskočeni. Především tím, že jsme nakonec vymysleli a zahráli divadelní hru. Takovýto produkt nikdo z členů divadelního souboru vážně nečekal.

Máte poměrně svérázný rukopis. Třeba Východ je zasazen do Jugoslávie 60. let, kam přijel bývalý westernový herec Ronald Reagan natáčet Vinnetoua. V průběhu hry Reagan společně s divákem odhaloval záludnosti socialismu. Je vám k podobným nápadům inspirací váš studijní obor na FSV?

Ano.

A možná i vyučující, že? Ve Východu zaznívaly pokrmy nápadně souznělé se jmény legend IMS (Křen, Smetana, Pečenka…). Ale krom toho máte i diametrálně jiné, totiž dobré slovní hříčky.

Doufáme.

Historie, satira, terénní výzkum, hra se slovy….jeden by skoro řekl, že máte poetiku podobnou Vosto5 a mystifikačním spolkům, že jste takovými Cimrmany FSV.

To jeden za nás řekl krásně. Sami bychom si to samozřejmě říct netroufli.

A když jsme u té cimrmanologie, má vůbec někdo z vás teoretické divadelní vzdělání?

Ne.

Víte alespoň, co chcete divákům sdělit? Jakou máte filosofii?

Hm, nad tím jsme ještě tak úplně nepřemýšleli… (letmý smích)

…naším cílem je prostě a jednoduše ztvárnit reprezentativní charakterovou projekci rozličných kulturně-teritoriálně-sociálních specifik cestou komorního dramatu. Hlavní tvůrčí intencí TT je snaha o dosažení transcendence věci přirozeně imanentní a totiž prožitku z dramatu. Je ovšem nabíledni, že již s přirozenou povahou samotného vyjadřovacího prostředku, tedy divadelní hry, nutně vyvstávají dva neoddiskutovatelné problémy. Prvním je klasický hysteron-proteron, druhým snadno zaměnitelné chápání percepce jako apercepce, především skrze intuitivně autoprojektivní metodu, která zpravidla navozuje mylný dojem možnosti transcendece mimo úroveň symbolu.

První problém je zjevný. Snaha o předání prožitku ze hry skrze hru je očividné stavění vozu před koně. Nelze sestavit hru na základě úmyslu předat prožitek z ní, kterýžto sám vzniká nutně až po jejím dokončení a do té doby jest autorům cizí. Kličkou, jíž tento gordický uzel TT den co den roztíná, je vytvářet hru až na hře samotné a onoho prvotního prožitku dosahovat takříkajíc až za pochodu.

Co se druhého problému týče, řešení není bohužel zdaleka tak prosté povahy. Ještě před jeho řešením je třeba si vůbec vyjasnit elementární metodologické dilema, a totiž zda se máme pokoušet o explaining, nebo understanding. Prvý postoj by nás nutně vedl k chápání dramatu jako hry. Nikoliv pochopitelně hry ve smyslu dramatickém, nýbrž jako snahu o dosažení komunikačního equilibria, kdy je cílem vyvíjet takovou aktivitu, která dosáhne kýžené protireakce bez sisyfovské snahy o zjištění, zda druhá strana chápe sdělení se stejnou intencí, s jakou je autor předložil, neboť pochopení a dosazení smyslu lze nahlížet, vždy a jedině, jako fenomén.

Neštěstím tohoto principu je, že zcela postrádá jistotu dosažení našeho prvotního cíle. (I tak však nelze popřít, že uznáváme princip „dokud se smějí, je to dobré“). Věrni principu subjektivismu společenských věd, totiž ani tolik subjektivní pozici badatelově, jako spíš jednotlivých pozorovaných a aktivních agentů, pro kteréžto jednotlivce v celku „totožné může znamenat rozdílné a rozdílné zase totožné“, věříme, že understanding ježto metodologické východisko je jediné možné, stojíme-li o dosažení v nejprvnějším sledu námi stanoveného cíle. Uvědomujeme si ovšem limity, vysvětlené základními principy Husserlovského učení.

Řešení nicméně nalézáme v kombinaci dvou předem uvedených metod. Snažíme se dosáhnout komunikačního equilibria a zároveň predefinovat nazírání ze strany subjektu vystaveného hře na úrovni kognitivní i nekognitivní a touto metodou dosahujeme apercepce, která se natolik dostává do shody s percepcí, až navozuje zdání jednoty obého a umožňuje iluzi předání prožitku, jakési překreslení jevu do jevu skrze subjektivního prostředníka. Aby tohoto bylo dosaženo, je potřeba nastavit na obou uvedených úrovních, kognitivní i nekognitivní, diváka do totožného rozvrhu, jako autora i herce.

V prvém případě je toho dosaženo především skrze selekci a preformaci diváka, metodou oslovování především (ovšem nejen) odborného diváctva a následného zahlazení zbylých nerovností skrze předvysvětlující handouty a doplňující výklad, stavěný v duchu positivistického strukturalismu, tj. mající pevnou logickou soudržnost a zároveň všeobsažnost, včetně odkazů na odbornou literaturu. Nekognitivního souladu zatím dosahujeme skrze předpoklad kolektivního nevědomí a aplikaci archetypu jako transcendentního vypravěčského prostředku.

Striktní vymezení archetypální definice jednotlivých postav, mnohdy zaměňované za plochost, umožňuje nevědomé souznění mezi zamýšleným-nezamýšleným ztvárněním a jeho povahou ježto jevu. Naše hry objasňují tím, že ten, kdo jim rozumí, nakonec rozpozná, že jsou nesmyslné, když jimi – po nich – vystoupí nad ně. Musí takříkajíc odkopnout žebřík poté, co po něm vylezl. Musí tyto hry překonat, pak uvidí svět správně.

Takže asi jen tolik.

Měli jste tvůrčí krizi, kdy jste si říkali, že s hraním seknete?

Zrovna jedna taková se váže na naši novější hru, prvorepublikovou detektivní jednoaktovku Hledá se Stalin. Scénárista Jiří Volák ji velkodušně dopsal tři týdny před premiérou, čili celý soubor plesal radostí. Anebo by plesal, pokud by na to mezi nekonečným večerním zkoušením na dvoře vinohradské nemocnice měl čas. A pacienti jistě měli stejně velkou radost, když jsme jim do oken pěli tu naši: „Když se ten stálinskej rybník nahání.“

Na divadelních přehlídkách se představujete hlavně s tímto „Stalinem“. Chystáte svůj repertoár ozvláštnit něčím dalším?

Ano, multikulturním koloniálním dramatem o málem československém Togu. Premiéru připravujeme pro jeviště ze všech nejčestnější, jinonickou aulu. (Premiéra již proběhla a dokonce sklidila i úspěch. pozn. red.)

Jaký je váš největší divadelní sen a co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Zahrát si v Žižkovském divadle Járy Cimrmana a to, že jsme si zahráli v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.

Zaručeně spontánní rozhovor s TT připravila Markéta Plesníková ve spolupráci s TT. Více informací o divadle na www.facebook.com/tyjatr.

Sociál byl původně jako samizdat

Martin Benda. Foto: Alžběta Čermáková

Martin Benda. Foto: Alžběta Čermáková

Kam přijde, zakládá časopisy, je to prý jeho menší úchylka. Jen na Univerzitě Karlově byl u zrodu časopisů FFakt, HUMR, vydavatelství UK media a asi nejdůležitějšího projektu – časopisu Sociál. V restauraci U Chlupatýho ducha, u stolu, kde Sociál vznikl, se Martin Benda rozpovídal o tom, jak vypadal první výtisk Sociálu, co se mu nelíbí na jeho dnešní podobě nebo proč dostal titul zrovna jméno Sociál.

Rok po výbuchu: Analyzujeme bezpečnostní rizika fakulty

Rána. Tlaková vlna. Prach. Chaos. „Dolů. Všichni se skrčte a rychle pryč! Pryč z budovy!“ Tak někteří studenti FSV UK prožívali před rokem pondělní ráno výbuch plynu v Divadelní ulici. Stalo se to krátce po bombovém útoku v Bostonu, a tak 29. dubna 2013 studenti utíkali z budovy s myšlenkami na teroristy. Následovalo půl dne nervozity a hrůzy, než si studenti a zaměstnanci fakulty mohli s jistotou oddychnout, že nikdo nepřišel o život.

Den po výbuchu, foto: Vojtěch Soudný, Oživme Hollar

Den po výbuchu, foto: Vojtěch Soudný, Oživme Hollar

Poté ale přišla jiná rána. Nad studenty IKSŽ se v prvních dnech po výbuchu vznášelo strašidlo, že by mohla být budova zavřena i na několik let. Místo toho ale jediný nezvyklý úkaz, který po Hollaru v následujících dnech létal, byl děkan FSV UK Jakub Končelík v montérkách. Spolu s dalšími zaměstnanci fakulty a studenty zorganizovanými iniciativou Oživme Hollar uklízeli nejvíce poničenou knihovnu od skla, vytírali chodby Hollaru a pomáhali, kde bylo třeba. Už týden po výbuchu bylo hotovo sedmdesát procent oprav a děkan spolu s tehdejším rektorem Univerzity Karlovy Václavem Hamplem slavnostně přestřihli červenou pásku a brána Hollaru se opětovně otevřela studentům.

Staňte se na chvíli americkým kongresmanem. Přihlašte se na ČMAK!

Americký kongresman, lobbista nebo ostražitý novinář. Jednu z těchto rolí si mohou na několik dní vyzkoušet studenti, kteří se v polovině září zúčastní již čtvrtého ročníku Českého modelu amerického kongresu. zdroj: ČMAK zdroj: ČMAKJedinečný vzdělávací projekt v historickém centru Plzně je otevřený více než dvěma stovkám zájemců. Ti se mohou na akci přihlašovat od úterý 6. května.

„Doporučil bych projekt hlavně těm, kdo se chtějí zajímavou formou seznámit s detailním fungováním amerického Kongresu a rovnou si to na vlastní kůži vyzkoušet, ale přínosný je i obecně z hlediska uvažování o fungování demokratické politiky a diskuse,“ říká Kryštof Kozák, vedoucí katedry amerických studií IMS FSV UK.

Společně se svou kolegyní z katedry Janou Sehnálkovou se loni zúčastnil přípravné části, v jejímž rámci je i letos připravena celá řada přednášek a diskuzí s významnými hosty.

Registrační formulář se na stránkách www.americkykongres.cz v úterý objeví s úderem šestnácté hodiny. Reprezentativní prostory plzeňské radnice a krajského úřadu se v improvizovaný Kapitol promění od 9. do 14. září 2014.

Členové Sněmovny reprezentantů a Senátu budou pracovat v devíti výborech. Jejich agenda odráží skutečné a velmi aktuální problémy, které hýbou veřejným míněním nejen ve Spojených státech. Například senátní výbor pro ozbrojené složky čeká tvrdé vyjednávání o budoucnosti americké základny a nechvalně proslulé věznice na Guantánamu. Sněmovní výbor pro národní bezpečnost se bude ve světle ožehavé aféry kolem Edwarda Snowdena věnovat pravomocem tajných služeb a jejich zásahům do soukromí Američanů. Členové výboru pro finanční výdaje se pak pokusí odvrátit jednáním o dluhové brzdě neustále hrozící předlužení USA, aby se již nemusel opakovat žádný federální „shutdown“.

Michal Bělka

Autor studuje žurnalistiku na FSV UK a podílí se na organizaci projektu. Sociál je mediálním partnerem Českého modelu amerického kongresu.

Být dobrovolníkem neznamená zachraňovat svět, ale chvíli pobývat v tom lepším světě.

 „Věříme myšlence dobrovolnictví jako možnosti rozvoje vlastních schopností  a příležitosti k získání cenných zkušeností různého charakteru. Podporujeme téma dobrovolnictví jako přímý podíl na rozkvětu občanské společnosti aktivně posilujeme její hodnoty,“ popisují své pohnutky lidé z Tamjdem na domovském webu. Je jich šest, dva z nich Tomáš Fliegl a Štěpán Zelinger prošli Univerzitou Karlovou. Náhoda nebo snad společný zájem je svedl na společnou cestu dobrovolnictví a občanského altruismu. V Tamjdem není člověk úředník, ale v první řadě dobrovolník, který chce utéct z té „zlé“ společnosti a chce pobýt v „lepším“ světě, kde nejde o zisk.

„Já jsem začal s dobrovolničením vlastně kvůli jedné holce, Francouzce, která shodou okolností byla na stejné IVSce (International Voluteer Service) v Paříži, co mi doporučila kámoška. S člověkem to dost zamíchá, když je na rok pryč a vidí tam desítky neziskovek, přirozeně ho to začne zajímat,“ popisuje své začátky s pohybem v neziskovém sektoru Štěpán Zelinger, zakladatel Tamjdemu. Ve Francii se setkal s jiným přístupem k dobrovolnictví, jehož rysy si přenesl i zpátky domů. Podle něj osobě, která se chce angažovat jako dobrovolník hodně záleží na formátu projektu a délce. Málokdo investuje svůj volný čas například na to, aby se staral o nepohyblivé nebo dělal sanitáře. „Lidem stačí dělat něco, co je alespoň trochu baví. Mají při tom pocit, že jsou součástí něčeho většího, co je přesahuje, co není jen o jejich prospěchu. A je to ku prospěchu společnosti,“ dodává.

Drtinová: Nejsem žádný nadšený revolucionář

10270259_540116399431260_1712433632_n

Říká o sobě, že je sova. Když ostatní spí, připravuje si podklady pro další „souboj“. V noci si ale také najde čas na meditace, kterými se zbavuje stresu a napětí. Redaktorka České televize Daniela Drtinová je ve svých rozhovorech s politiky neúprosná. Nedávno se postavila do čela dvaceti čtyř statečných, kteří se ohrazují proti cenzuře ve veřejnoprávní ČT. „Rozruch kolem sebe ráda nemám,“ tvrdí přesto. Jednoho až překvapí, jaká vlastně ta „železná Drtinová“ ve skutečnosti je.

 

V televizi jste nekompromisní. Vystihuje vás to i v civilu?

Možná by vám moje nejbližší okolí řeklo, že ano, ale já to tak úplně nevnímám, protože nemám ráda konflikty. Nemusí to tak vypadat, ale vysilují mě. Mezi nejbližšími však dělám jednu chybu – když nastane problém, neřeším ho hned, ale nechávám ho plynout. Pak se to nakumuluje, zvětší se a dožene mě to ve větší intenzitě. Této defenzivy umí využívat moje jedenáctiletá dcera a má nade mnou navrch (směje se).