Byl, byla, bylo. Jsem

Filip sám sebe nedefinuje ani jako muže ani jako ženu. Cítí se být nebinární osobou neboli tzv. neutrois, člověkem, který si nevybírá partnera podle pohlaví a nepohlíží touto optikou ani na sebe. Filip, který kromě modrých martensek na první pohled není nijak zvláště výrazný, ochotně mluvil o své identitě, jež je pro většinu lidí neznámá, a to ve všech třech osobách. Ty jsme ponechali i v rozhovoru.

Milovaný i nenáviděný: Přemítání o podobě univerzitního tělocviku (nejen) na FSV UK

V mateřské školce platí za hlavní obecně fungující činnost, na základní škole zastává pozici nejoblíbenějšího předmětu většiny žáků a na střední slouží k dohánění nevypracovaných úkolů. Tělocvik v životě člověka nese mnoho různých konotací, ovšem asi těch nejroztodivnějších se mu dostává u vysokoškolských studentů. Někteří ho milují, někteří na něm sbírají kredity, někteří se ho rádi zbaví, někteří ho v bolestech protrpí – a ti zbývající o něm píší.

Eurovolby: Nevím, proč volím, nevím, proč kandiduji

zdroj: CVVM

Jsme proti přijetí Eura bez referenda. Asi myslí ten časopis.

Jsme proti přijetí Eura bez referenda. Asi myslí ten časopis.

Přestože 60 procent přijatých zákonů pochází z EU, Češi podle průzkumu CVVM považují volby do Evropského parlamentu za nejméně důležité. Už teď je jasné, že k volbám přijde maximálně 28 procent voličů. To odpovídá i průzkumu, který si nechalo vypracovat Sdružení pro podporu veřejné společnosti PASOS.

Průzkum říká, že pouze 32 procent respondentů vědělo, že europoslanci jsou voleni občany. 23 procent dotázaných si totiž myslí, že je vybírá parlament, 21 procent zas tvrdí, že jsou nominováni vládou, a 8 procent je přesvědčeno, že o europoslancích rozhoduje prezident. Není to zdaleka jediný průzkum, který ukazuje, že Češi příliš neoplývají politickou gramotností. „Jsme na tom hůře než Poláci a Slováci. Ptali jsme se, kolik členů má EU, věděla to pouze třetina respondentů,“ tvrdí Pavel Šaradín, politolog z Katedry politologie a evropských studií Palackého univerzity v debatě Evropských hodnot na podzim.

Sociál byl původně jako samizdat

Martin Benda. Foto: Alžběta Čermáková

Martin Benda. Foto: Alžběta Čermáková

Kam přijde, zakládá časopisy, je to prý jeho menší úchylka. Jen na Univerzitě Karlově byl u zrodu časopisů FFakt, HUMR, vydavatelství UK media a asi nejdůležitějšího projektu – časopisu Sociál. V restauraci U Chlupatýho ducha, u stolu, kde Sociál vznikl, se Martin Benda rozpovídal o tom, jak vypadal první výtisk Sociálu, co se mu nelíbí na jeho dnešní podobě nebo proč dostal titul zrovna jméno Sociál.

Rok po výbuchu: Analyzujeme bezpečnostní rizika fakulty

Rána. Tlaková vlna. Prach. Chaos. „Dolů. Všichni se skrčte a rychle pryč! Pryč z budovy!“ Tak někteří studenti FSV UK prožívali před rokem pondělní ráno výbuch plynu v Divadelní ulici. Stalo se to krátce po bombovém útoku v Bostonu, a tak 29. dubna 2013 studenti utíkali z budovy s myšlenkami na teroristy. Následovalo půl dne nervozity a hrůzy, než si studenti a zaměstnanci fakulty mohli s jistotou oddychnout, že nikdo nepřišel o život.

Den po výbuchu, foto: Vojtěch Soudný, Oživme Hollar

Den po výbuchu, foto: Vojtěch Soudný, Oživme Hollar

Poté ale přišla jiná rána. Nad studenty IKSŽ se v prvních dnech po výbuchu vznášelo strašidlo, že by mohla být budova zavřena i na několik let. Místo toho ale jediný nezvyklý úkaz, který po Hollaru v následujících dnech létal, byl děkan FSV UK Jakub Končelík v montérkách. Spolu s dalšími zaměstnanci fakulty a studenty zorganizovanými iniciativou Oživme Hollar uklízeli nejvíce poničenou knihovnu od skla, vytírali chodby Hollaru a pomáhali, kde bylo třeba. Už týden po výbuchu bylo hotovo sedmdesát procent oprav a děkan spolu s tehdejším rektorem Univerzity Karlovy Václavem Hamplem slavnostně přestřihli červenou pásku a brána Hollaru se opětovně otevřela studentům.

Být dobrovolníkem neznamená zachraňovat svět, ale chvíli pobývat v tom lepším světě.

 „Věříme myšlence dobrovolnictví jako možnosti rozvoje vlastních schopností  a příležitosti k získání cenných zkušeností různého charakteru. Podporujeme téma dobrovolnictví jako přímý podíl na rozkvětu občanské společnosti aktivně posilujeme její hodnoty,“ popisují své pohnutky lidé z Tamjdem na domovském webu. Je jich šest, dva z nich Tomáš Fliegl a Štěpán Zelinger prošli Univerzitou Karlovou. Náhoda nebo snad společný zájem je svedl na společnou cestu dobrovolnictví a občanského altruismu. V Tamjdem není člověk úředník, ale v první řadě dobrovolník, který chce utéct z té „zlé“ společnosti a chce pobýt v „lepším“ světě, kde nejde o zisk.

„Já jsem začal s dobrovolničením vlastně kvůli jedné holce, Francouzce, která shodou okolností byla na stejné IVSce (International Voluteer Service) v Paříži, co mi doporučila kámoška. S člověkem to dost zamíchá, když je na rok pryč a vidí tam desítky neziskovek, přirozeně ho to začne zajímat,“ popisuje své začátky s pohybem v neziskovém sektoru Štěpán Zelinger, zakladatel Tamjdemu. Ve Francii se setkal s jiným přístupem k dobrovolnictví, jehož rysy si přenesl i zpátky domů. Podle něj osobě, která se chce angažovat jako dobrovolník hodně záleží na formátu projektu a délce. Málokdo investuje svůj volný čas například na to, aby se staral o nepohyblivé nebo dělal sanitáře. „Lidem stačí dělat něco, co je alespoň trochu baví. Mají při tom pocit, že jsou součástí něčeho většího, co je přesahuje, co není jen o jejich prospěchu. A je to ku prospěchu společnosti,“ dodává.

Drtinová: Nejsem žádný nadšený revolucionář

10270259_540116399431260_1712433632_n

Říká o sobě, že je sova. Když ostatní spí, připravuje si podklady pro další „souboj“. V noci si ale také najde čas na meditace, kterými se zbavuje stresu a napětí. Redaktorka České televize Daniela Drtinová je ve svých rozhovorech s politiky neúprosná. Nedávno se postavila do čela dvaceti čtyř statečných, kteří se ohrazují proti cenzuře ve veřejnoprávní ČT. „Rozruch kolem sebe ráda nemám,“ tvrdí přesto. Jednoho až překvapí, jaká vlastně ta „železná Drtinová“ ve skutečnosti je.

 

V televizi jste nekompromisní. Vystihuje vás to i v civilu?

Možná by vám moje nejbližší okolí řeklo, že ano, ale já to tak úplně nevnímám, protože nemám ráda konflikty. Nemusí to tak vypadat, ale vysilují mě. Mezi nejbližšími však dělám jednu chybu – když nastane problém, neřeším ho hned, ale nechávám ho plynout. Pak se to nakumuluje, zvětší se a dožene mě to ve větší intenzitě. Této defenzivy umí využívat moje jedenáctiletá dcera a má nade mnou navrch (směje se).

Mikuláš Všelicha, novodobý romantický hrdina

Archiv autora

Když jsem před dvěma lety začínal své studium marketingové komunikace a PR, na parkovišti před resortem, kde právě startoval seznamovák, se odehrálo osudové střetnutí. Z malého auta tehdy vylezla velká osoba, která změnila můj pohled na svět a do jisté míry i mě samotného. Tou osobou nebyl nikdo jiný než Mikuláš Všelicha, nadaný básník, skladatel, muzikant, zpěvák a vypravěč…

 

Miky se odmala věnuje hudbě. Přes bicí se dostal ke kytaře, ke které si vybudoval silný vztah, a dnes na ni dokáže vybrnkat jakoukoli možnou i nemožnou melodii. V roce 2009 se rozhodl se třemi kamarády založit vlastní skupinu a vznikli Paradogs. Sestava tří kytaristů a jednoho bubeníka se brzy rozrostla i o houslistu, což dodává kapele lehce exotický nádech. A jakou hudbu hrají? „Máme svůj styl, hrajeme inteligentní rock řízlej filosofickým punkem,“ říká Miky.

Pokračování článku Filipa Čecha najdete v novém Sociálu !

Radkin Honzák: Když se člověk směje, pamatuje si víc, než když pláče

IMGP7575Foto: Jakub Plíhal

Má prý obě ruce levé, a právě proto se z něj stal věhlasný psychiatr. Rok co rok zápasí s daňovým přiznáním. Ještě aby ne, pět povolání jen tak někdo nemá. Vedle práce psychiatra také přednáší na 1. lékařské fakultě a nově na FSV UK. Je věčným optimistou a záviděníhodným dědečkem. MUDr. Radkin Honzák, CSc.

Když jsem si s doktorem Honzákem dopisovala ohledně našeho rozhovoru, už od začátku mě uváděl do rozpaků. Jeho oslovení „holčičko“ nebo „spanilá vílo“ totiž nepatří mezi ta běžná. Těším se čím dál víc.

Jeden svět: Pomůžete sobě i jiným

Všechno je možné. Zdroj: Polský institut v Praze

Původně měla tohle být pouhá pozvánka na Jeden svět. Jelikož ale článek publikujeme až nyní, nepochybuji, že řada z vás už festival navštívila, stejně jako autorka tohoto článku. Těžko se mi tedy píše o tom, co festival nabídne, aniž bych se ohlédla za tím, co už jsme v deseti pražských kinech mohli vidět.

Tématem letošního 16. ročníku Jednoho světa je práce. Už od minulého týdne jste si mohli všimnout plakátů s výroky jako „Naplňuje mě,“ „Hledám ji,“ „Má mě v hrsti,“ apod., které se snaží tak všudypřítomné téma představit (doslova) lidsky. Pokud vás toto téma láká a rádi byste se nad vaším vztahem k práci zamysleli hlouběji, vyražte do jednoho z kin na německou dokumentární komedii S chutí do toho, která práci zobrazuje jako zdroj našeho štěstí i utrpení.

strana 1 z 7812345...1020304050...poslední »