Fakultu ekonomických a sociálních věd?

Před necelými dvěma měsíci předložil ředitel IES Mejstřík děkanovi a proděkanům fakulty dokument, v němž navrhuje změnit název FSV na Fakultu ekonomických a sociálních věd nebo na Fakultu ekonomických a sociálních studií. Jak argumentuje návrh, který kolegium děkana projednává?

Uchazeči se nevyznali ve smlouvách. Kde je chyba?

ErasmusPoslední únorový den je pro každého zájemce o studijní program v zahraničí Erasmus nejzazší termín pro podání přihlášky. Tentokrát ale mezi některými zájemci panovaly zmatky. A důvod? Studenti na poslední chvíli zjistili, že univerzita, o kterou se uchází, umožňuje studium pouze buď v rámci bakalářského, anebo magisterského studijního programu, a museli tak narychlo měnit svá rozhodnutí.

Byl, byla, bylo. Jsem

Filip sám sebe nedefinuje ani jako muže ani jako ženu. Cítí se být nebinární osobou neboli tzv. neutrois, člověkem, který si nevybírá partnera podle pohlaví a nepohlíží touto optikou ani na sebe. Filip, který kromě modrých martensek na první pohled není nijak zvláště výrazný, ochotně mluvil o své identitě, jež je pro většinu lidí neznámá, a to ve všech třech osobách. Ty jsme ponechali i v rozhovoru.

Jak vnímáš sexualitu?

Pro mě je klíčový rod a ne sexualita. Jde o lásku, když k někomu cítím lásku, tak ji cítím a nezajímá mě, jakého biologického pohlaví ta osoba je anebo jakého psychického rodu. Často se mi zdá, že sexualita je prekurzor toho, do koho se můžeme zamilovat, a mně se nelíbí mít definovanou sexualitu. Takže jestli mě přitahují jen velmi femininní ženy, automaticky tak vyřadím obrovskou část populace, jen protože nemá takové tělo. Tím pádem považuji sexualitu za povrchní. Na druhou stranu si uvědomuji, že je to do jisté míry jen biologický faktor, který neumím ovlivnit. Je to takový boj, který neumím definovat.

Jak jsi se cítil na Slovensku, kde je 70 procent obyvatel věřících?

Na Slovensku mám pocit, že si kolem sebe musíš vybudovat takovou bublinu. Já jsem bydlelo v příjemné části Bratislavy, pohybovalo jsem se v centru. Kdybych bydlel jinde, bylo by to horší. Lidé říkají, že Česko je velmi podobné, ale já ten pocit nemám. Bydlím v centru na I.P. Pavlova a tady to hrozně žije. Když si obléknu své šaty, které jsou spíše hábit, jelikož se oblékám androgynně, tak se cítím v pohodě, mám pocit, že moje bezpečnost je jednoduše moje. Kdežto v Bratislavě na to odvahu nemám. Tam na mě lidé reagovali negativně po většinu mého života, ale když přestaneš vypadat jako teenager, už nejsi tak typický cíl.

Jak teď posuzuješ situaci na Slovensku?

Oproti Česku daleko horší, ale Praha je třeba zase bublina oproti zbytku republiky, nevím. Líbí se mi, že se tady cítím doma. Na druhou stranu jsem tu nový, takže zas tolik neřeším, kdo se na mě jak dívá a je to tu taky hodně turistické. Tím pádem jsou lidé zvyklí na různé typy lidí.

Jak reagovala tvoje rodina, když jsi jim řekl, že se nedefinuješ ani jako muž ani jako žena?

V pohodě, oni jsou úžasní. Ono to nepřišlo ani takto. Bylo to postupné. Mluvím ve všech těchto tvarech, jak se mi chce. Je mi jedno, jak mě někdo oslovuje, mně jde o svobodu mého projevu. Je jen vlastně nepříjemné, že každému, koho potkám, to musím vysvětlovat. A nebo potom hraji hru s lidmi, u kterých vidím, že nemají kapacitu na to to pochopit, a začnu mluvit třeba v trpném rodě, abych se tomu nějak vyhnul. Neřeknu, že jsem byl, ale podařilo se mi jít. Takže není to úplně fajn, ale mám okolo sebe lidi, kteří mě mají rádi a naladí se do toho, jelikož to tak se mnou cítí a začnou potom rod ignorovat.

Člověk, do kterého jsi zamilovaný, je muž, nebo žena?

Mezi námi rod mizí. Neumím to úplně definovat, myslím, že ten člověk také prochází změnou asi i s tím, že poznal mě, možná delší čas strávený se mnou lidi mění. Mám pocit, že často je rod jen taková role. Je to samozřejmě i pocit identity, jako například já jsem žena, a proto se tak cítím, ale je to i sociální konstrukt a když role dáme pryč, tak jsme víc než rod.

Stalo se ti často, že lidé nedokázali pochopit, že se definuješ jako nebinární osoba, nebo s tím měli problém?

Ne. Já se pohybuji asi v bublině dobrých lidí a většinou ne. Vybírám si, kdo do mého života vstoupí. Ale je pravda, že nedávno mě dostala v Praze jedna mladá slečna, která maturuje, je jí asi osmnáct a chodí se mnou na přípravný kurz na chemii. Náhodou jsme šli na Den otevřených dveří na Karlovu univerzitu a ona se mě zeptala, jestli s ní nechci jít na maturitní ples, asi protože jsem se jí líbilo. Nemám moc rádo, když se někomu líbím, protože se cítím objektivizované. Musel jsem jí svou identitu vysvětlit. Jen se na mě tak dívala a potom řekla jen „jojo“ a pak chtěla úplně změnit téma.

Alžběta Čermáková

Celý rozhovor najdete v novém Socialu!

Milovaný i nenáviděný: Přemítání o podobě univerzitního tělocviku (nejen) na FSV UK

V mateřské školce platí za hlavní obecně fungující činnost, na základní škole zastává pozici nejoblíbenějšího předmětu většiny žáků a na střední slouží k dohánění nevypracovaných úkolů. Tělocvik v životě člověka nese mnoho různých konotací, ovšem asi těch nejroztodivnějších se mu dostává u vysokoškolských studentů. Někteří ho milují, někteří na něm sbírají kredity, někteří se ho rádi zbaví, někteří ho v bolestech protrpí – a ti zbývající o něm píší.

Mnozí z nás dost možná přicházejí na univerzitu s barvitou iluzí vysokoškolského sportu, kterou v nás zanechaly roky sledování amerických filmů. Univerzitní stadion, maskoti, roztleskávačky v univerzitních barvách, každoroční závody osmiveslic, meziuniverzitní přebory v atletice a večery trávené podporováním fakultního basketbalového týmu. Dál od pravdy už jsme být ani nemohli.

Po nástupu na Fakultu sociálních věd jsme zjistili nejen to, že co se fandění týče, musíme si vystačit pouze s podzimním hokejovým turnajem, ale také to, že naše fakulta povinnou výuku tělocviku nemá, a tedy žádný tělocvik sama nenabízí. Tento fakt mnoho studentů FSV nadšeně vítá, ovšem najde se i menšina, která se sportu jednou týdně nebrání. Té pak nezbývá než obracet své naděje směrem ke katedře tělesné výchovy (dále jen KTV) Filosofické fakulty. Tam ale zásadně naráží na problémy.

Sporty vodní, sporty placené a sporty ležmo

Koncepčně se výuka tělesné výchovy na KTV FF UK soustředí především na „vytváření návyků pravidelného provádění pohybové činnosti, danou fixováním žádoucího denního režimu při studiu VŠ a dále i jako pracovníka v oblasti duševní práce“. Nejčastěji vypisované sporty, které tvoří více než třetinu celého rozvrhu, se dají zobecnit do tří kategorií: a) plavání, b) regenerační cvičení (jóga, pilates, zdravotní cvičení) a c) kondiční cvičení. Není těžké uhádnout, proč tomu tak je: a) Univerzita Karlova má vlastní bazén, b) a c) většina studentů musí tělocvik plnit povinně, a tak si volí cestu nejmenšího odporu.

To, že studenti berou účast na hodinách tělesné výchovy za povinnost, se odráží i na kvalitě předmětů samotných. Na to pak doplácejí především ti, kteří se na kurz přihlásili z vlastní iniciativy. Podobný zážitek má i čerstvá absolventka FSV Petra. „V prvním ročníku, kdy jsem měla více času, jsem do Hostivaře dojížděla hrát volejbal, protože jsem chtěla hrát. Kvalita ale nebyla vysoká. Mnoho studentů si jen potřebovalo odbýt povinný tělocvik a odstát si na hřišti potřebné hodiny pro zápočet.“

KTV v právě probíhajícím zimním semestru vypsala celkem 27 sportů, z toho sedm placených. Kromě již zmíněných sportů nabízí například kurzy softbalu, futsalu, stolního tenisu, aquagymnastiky, golfu, kopané, volejbalu, nordic walkingu či kanoistiky. Mnoho z těchto sportů má ovšem minimální časovou dotaci.

 

Pokračování článku najdete v aktuálním Socialu.

Eurovolby: Nevím, proč volím, nevím, proč kandiduji

zdroj: CVVM

Jsme proti přijetí Eura bez referenda. Asi myslí ten časopis.

Jsme proti přijetí Eura bez referenda. Asi myslí ten časopis.

Přestože 60 procent přijatých zákonů pochází z EU, Češi podle průzkumu CVVM považují volby do Evropského parlamentu za nejméně důležité. Už teď je jasné, že k volbám přijde maximálně 28 procent voličů. To odpovídá i průzkumu, který si nechalo vypracovat Sdružení pro podporu veřejné společnosti PASOS.

Průzkum říká, že pouze 32 procent respondentů vědělo, že europoslanci jsou voleni občany. 23 procent dotázaných si totiž myslí, že je vybírá parlament, 21 procent zas tvrdí, že jsou nominováni vládou, a 8 procent je přesvědčeno, že o europoslancích rozhoduje prezident. Není to zdaleka jediný průzkum, který ukazuje, že Češi příliš neoplývají politickou gramotností. „Jsme na tom hůře než Poláci a Slováci. Ptali jsme se, kolik členů má EU, věděla to pouze třetina respondentů,“ tvrdí Pavel Šaradín, politolog z Katedry politologie a evropských studií Palackého univerzity v debatě Evropských hodnot na podzim.

Sociál byl původně jako samizdat

Martin Benda. Foto: Alžběta Čermáková

Martin Benda. Foto: Alžběta Čermáková

Kam přijde, zakládá časopisy, je to prý jeho menší úchylka. Jen na Univerzitě Karlově byl u zrodu časopisů FFakt, HUMR, vydavatelství UK media a asi nejdůležitějšího projektu – časopisu Sociál. V restauraci U Chlupatýho ducha, u stolu, kde Sociál vznikl, se Martin Benda rozpovídal o tom, jak vypadal první výtisk Sociálu, co se mu nelíbí na jeho dnešní podobě nebo proč dostal titul zrovna jméno Sociál.

Jak vás napadlo založit Sociál? Čí to byla prvotní myšlenka?

Moje. A pak se na to nabalili ostatní lidé. Vycházelo to ze dvou zkušeností. Jednak z mého studia na Gymnáziu Nad Alejí, kde jsem vydával časopis Nové Listí. A když jsem přestoupil na FSV, tak tam žádný časopis nebyl. Zapojil jsem se velice brzo do Akademického senátu a po roce jsem měl akutní pocit, že chybí komunikační platforma mezi senátem a studenty, že senátoři nevědí, jak mají oslovovat voliče. Obnovila se ve mně myšlenka studentského časopisu, kterou jsem si zažil na gymplu. Obdobným způsobem jsem ho založil na vysoké škole, s tím, že jsem hodně vycházel ze studentského listu, který už tehdy vycházel na VŠE, dokonce jsem se tehdy sešel s jeho tehdejšími šéfy. Takže v roce 2004, někdy v dubnu, přesně tady u toho stolu, kde sedíme, jsme se sešli na základě letáků, co jsem vyvěsil po Jinonicích, Hollaru a Opletalce, přišlo nás sem asi deset. Vydal jsem první pokusné nulté číslo, které vyšlo v květnu 2004. Na jeho první stránce byla fotka Martina Palána a Tomáše Nigrina, dvou posléze podstatných lidí, jak slaví vstup do EU.

Rok po výbuchu: Analyzujeme bezpečnostní rizika fakulty

Rána. Tlaková vlna. Prach. Chaos. „Dolů. Všichni se skrčte a rychle pryč! Pryč z budovy!“ Tak někteří studenti FSV UK prožívali před rokem pondělní ráno výbuch plynu v Divadelní ulici. Stalo se to krátce po bombovém útoku v Bostonu, a tak 29. dubna 2013 studenti utíkali z budovy s myšlenkami na teroristy. Následovalo půl dne nervozity a hrůzy, než si studenti a zaměstnanci fakulty mohli s jistotou oddychnout, že nikdo nepřišel o život.

Den po výbuchu, foto: Vojtěch Soudný, Oživme Hollar

Den po výbuchu, foto: Vojtěch Soudný, Oživme Hollar

Poté ale přišla jiná rána. Nad studenty IKSŽ se v prvních dnech po výbuchu vznášelo strašidlo, že by mohla být budova zavřena i na několik let. Místo toho ale jediný nezvyklý úkaz, který po Hollaru v následujících dnech létal, byl děkan FSV UK Jakub Končelík v montérkách. Spolu s dalšími zaměstnanci fakulty a studenty zorganizovanými iniciativou Oživme Hollar uklízeli nejvíce poničenou knihovnu od skla, vytírali chodby Hollaru a pomáhali, kde bylo třeba. Už týden po výbuchu bylo hotovo sedmdesát procent oprav a děkan spolu s tehdejším rektorem Univerzity Karlovy Václavem Hamplem slavnostně přestřihli červenou pásku a brána Hollaru se opětovně otevřela studentům.

Být dobrovolníkem neznamená zachraňovat svět, ale chvíli pobývat v tom lepším světě.

 „Věříme myšlence dobrovolnictví jako možnosti rozvoje vlastních schopností  a příležitosti k získání cenných zkušeností různého charakteru. Podporujeme téma dobrovolnictví jako přímý podíl na rozkvětu občanské společnosti aktivně posilujeme její hodnoty,“ popisují své pohnutky lidé z Tamjdem na domovském webu. Je jich šest, dva z nich Tomáš Fliegl a Štěpán Zelinger prošli Univerzitou Karlovou. Náhoda nebo snad společný zájem je svedl na společnou cestu dobrovolnictví a občanského altruismu. V Tamjdem není člověk úředník, ale v první řadě dobrovolník, který chce utéct z té „zlé“ společnosti a chce pobýt v „lepším“ světě, kde nejde o zisk.

„Já jsem začal s dobrovolničením vlastně kvůli jedné holce, Francouzce, která shodou okolností byla na stejné IVSce (International Voluteer Service) v Paříži, co mi doporučila kámoška. S člověkem to dost zamíchá, když je na rok pryč a vidí tam desítky neziskovek, přirozeně ho to začne zajímat,“ popisuje své začátky s pohybem v neziskovém sektoru Štěpán Zelinger, zakladatel Tamjdemu. Ve Francii se setkal s jiným přístupem k dobrovolnictví, jehož rysy si přenesl i zpátky domů. Podle něj osobě, která se chce angažovat jako dobrovolník hodně záleží na formátu projektu a délce. Málokdo investuje svůj volný čas například na to, aby se staral o nepohyblivé nebo dělal sanitáře. „Lidem stačí dělat něco, co je alespoň trochu baví. Mají při tom pocit, že jsou součástí něčeho většího, co je přesahuje, co není jen o jejich prospěchu. A je to ku prospěchu společnosti,“ dodává.

Drtinová: Nejsem žádný nadšený revolucionář

10270259_540116399431260_1712433632_n

Říká o sobě, že je sova. Když ostatní spí, připravuje si podklady pro další „souboj“. V noci si ale také najde čas na meditace, kterými se zbavuje stresu a napětí. Redaktorka České televize Daniela Drtinová je ve svých rozhovorech s politiky neúprosná. Nedávno se postavila do čela dvaceti čtyř statečných, kteří se ohrazují proti cenzuře ve veřejnoprávní ČT. „Rozruch kolem sebe ráda nemám,“ tvrdí přesto. Jednoho až překvapí, jaká vlastně ta „železná Drtinová“ ve skutečnosti je.

 

V televizi jste nekompromisní. Vystihuje vás to i v civilu?

Možná by vám moje nejbližší okolí řeklo, že ano, ale já to tak úplně nevnímám, protože nemám ráda konflikty. Nemusí to tak vypadat, ale vysilují mě. Mezi nejbližšími však dělám jednu chybu – když nastane problém, neřeším ho hned, ale nechávám ho plynout. Pak se to nakumuluje, zvětší se a dožene mě to ve větší intenzitě. Této defenzivy umí využívat moje jedenáctiletá dcera a má nade mnou navrch (směje se).

Mikuláš Všelicha, novodobý romantický hrdina

Archiv autora

Když jsem před dvěma lety začínal své studium marketingové komunikace a PR, na parkovišti před resortem, kde právě startoval seznamovák, se odehrálo osudové střetnutí. Z malého auta tehdy vylezla velká osoba, která změnila můj pohled na svět a do jisté míry i mě samotného. Tou osobou nebyl nikdo jiný než Mikuláš Všelicha, nadaný básník, skladatel, muzikant, zpěvák a vypravěč…

 

Miky se odmala věnuje hudbě. Přes bicí se dostal ke kytaře, ke které si vybudoval silný vztah, a dnes na ni dokáže vybrnkat jakoukoli možnou i nemožnou melodii. V roce 2009 se rozhodl se třemi kamarády založit vlastní skupinu a vznikli Paradogs. Sestava tří kytaristů a jednoho bubeníka se brzy rozrostla i o houslistu, což dodává kapele lehce exotický nádech. A jakou hudbu hrají? „Máme svůj styl, hrajeme inteligentní rock řízlej filosofickým punkem,“ říká Miky.

Pokračování článku Filipa Čecha najdete v novém Sociálu !

strana 1 z 7812345...1020304050...poslední »